Milý čtenářský deníčku,
už hodně dlouho si chci přečíst něco od Mawera, protože ho všichni vychvalují až do nebes. Na Skleněný pokoj jsem narazila v antikvariátu ve Spálené, když jsem si tam šla koupit Dej mi své jméno. Teď je navíc vybrán jako četba v Československém klubu na Goodreads a nedávno šel do kin film, prostě tisíc důvodů si ho konečně přečíst! Nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal.
Knihu bych v hodnocení rozdělila do tří částí. Prvním je popis atmosféry domu a jak otevřenost a jednoduchost skleněného pokoje ovlivňuje jeho obyvatele a návštěvníky. V tomto ohledu mi kniha přišla naprosto dokonalá. Před několika lety jsem navštívila vilu Tugendhat a vlastně se mi moc nelíbila, přišla mi hrozně sterilní, neútulná. Někdo mi řekl, že si musím přečíst Skleněný pokoj, abych ji pochopila, a to se stalo. Kdybych teď navštívila vilu znova, dívala bych se na ni úplně jinak.
Druhým aspektem, který bych ráda zhodnotila, je historická (ne)přesnost. Autor věrně popisuje dům, ale jeho obyvatelům oproti skutečnosti změnil jména, původ, zaměstnání, počet dětí, cílovou zemi emigrace a vůbec spoustu dalších skutečností o nich. Zároveň ale spoustu věcí zachoval. Vilu postavily rodiče nevěsty jako věno, čas obývání vily přibližně sedí, návrat do vily v roce 1968-9 trochu taky, angažovanost majitelů v Lize na ochranu lidských práv také. Na mě osobně to působilo jako nepřehledný guláš a mnohem víc bych si knihu užila, kdyby se autor držel základních faktů a hrál si jen s drobnostmi v osudech jednotlivých obyvatel domu, které už se nedají nikde dohledat. Na druhou stranu tím, že toho změnil tolik, by se na něj žijící příbuzní (a vlastně i někteří téměř protagonisté) neměli zlobit, když jejich otce nechal mít poměr s chůvou a matku milostný vztah se svou nejlepší kamarádkou. Ale pokud vím, zlobili se dost.
A to je právě třetí dílek, který doplňuje románovou skládačku. Zcela smyšlené osudy lidí a především jejich milostné vztahy. V první řadě mě překvapilo, že je jich tolik, vlastně mám pocit, že všem dospělým hrdinům určují život jejich milostné touhy a nic jiného z jejich života nestojí za zmínku. Až na několik výraznějších scén z útěku před nacisty mi utkvěly pouze ty, které měly nějaký erotický nádech. Rozhodně nebyly vulgární ani šokující, spíš mi přišlo, že to místy dělá z postav osoby přemýšlející pouze svými reprodukčními orgány místo hlavou.
Čímž se dostávám k poslední drobné výtce, že se autor nedržel v počátku navržených postav, ale rozpracoval i několik osob pracujících ve vile po druhé světové válce. Tyhle postavy na mě působily nevěrohodně, možná až příliš schematicky, nějak jsem k nim nepřilnula. Chápu, že román byl koncipován jako příběh vily, nikoliv rodiny, která ji postavila, ale stejně mi přijde, že by autor udělal líp, kdyby popsal pozdější události v jakémsi druhém, odděleném díle, protože pak by nové postavy dostaly prostor, který si zasloužily.
Přes řadu nedostatků dávám knize čtyři hvězdičky, protože to hlavní splnila, vylíčila neskutečnou atmosféru budovy, která má v architektuře revoluční význam a dodnes se staví ve stylu, který tehdy Mies van der Rohe navrhl. Děj má spád, postavy jsou uvěřitelné a docela sympatické. Nevím, jestli bych se ztotožnila s návrhem na Bookerovu cenu, ale rozhodně si od autora přečtu další knihy.
Závěrečné hodnocení:
už hodně dlouho si chci přečíst něco od Mawera, protože ho všichni vychvalují až do nebes. Na Skleněný pokoj jsem narazila v antikvariátu ve Spálené, když jsem si tam šla koupit Dej mi své jméno. Teď je navíc vybrán jako četba v Československém klubu na Goodreads a nedávno šel do kin film, prostě tisíc důvodů si ho konečně přečíst! Nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Knihu bych v hodnocení rozdělila do tří částí. Prvním je popis atmosféry domu a jak otevřenost a jednoduchost skleněného pokoje ovlivňuje jeho obyvatele a návštěvníky. V tomto ohledu mi kniha přišla naprosto dokonalá. Před několika lety jsem navštívila vilu Tugendhat a vlastně se mi moc nelíbila, přišla mi hrozně sterilní, neútulná. Někdo mi řekl, že si musím přečíst Skleněný pokoj, abych ji pochopila, a to se stalo. Kdybych teď navštívila vilu znova, dívala bych se na ni úplně jinak.
Druhým aspektem, který bych ráda zhodnotila, je historická (ne)přesnost. Autor věrně popisuje dům, ale jeho obyvatelům oproti skutečnosti změnil jména, původ, zaměstnání, počet dětí, cílovou zemi emigrace a vůbec spoustu dalších skutečností o nich. Zároveň ale spoustu věcí zachoval. Vilu postavily rodiče nevěsty jako věno, čas obývání vily přibližně sedí, návrat do vily v roce 1968-9 trochu taky, angažovanost majitelů v Lize na ochranu lidských práv také. Na mě osobně to působilo jako nepřehledný guláš a mnohem víc bych si knihu užila, kdyby se autor držel základních faktů a hrál si jen s drobnostmi v osudech jednotlivých obyvatel domu, které už se nedají nikde dohledat. Na druhou stranu tím, že toho změnil tolik, by se na něj žijící příbuzní (a vlastně i někteří téměř protagonisté) neměli zlobit, když jejich otce nechal mít poměr s chůvou a matku milostný vztah se svou nejlepší kamarádkou. Ale pokud vím, zlobili se dost.
A to je právě třetí dílek, který doplňuje románovou skládačku. Zcela smyšlené osudy lidí a především jejich milostné vztahy. V první řadě mě překvapilo, že je jich tolik, vlastně mám pocit, že všem dospělým hrdinům určují život jejich milostné touhy a nic jiného z jejich života nestojí za zmínku. Až na několik výraznějších scén z útěku před nacisty mi utkvěly pouze ty, které měly nějaký erotický nádech. Rozhodně nebyly vulgární ani šokující, spíš mi přišlo, že to místy dělá z postav osoby přemýšlející pouze svými reprodukčními orgány místo hlavou.
Čímž se dostávám k poslední drobné výtce, že se autor nedržel v počátku navržených postav, ale rozpracoval i několik osob pracujících ve vile po druhé světové válce. Tyhle postavy na mě působily nevěrohodně, možná až příliš schematicky, nějak jsem k nim nepřilnula. Chápu, že román byl koncipován jako příběh vily, nikoliv rodiny, která ji postavila, ale stejně mi přijde, že by autor udělal líp, kdyby popsal pozdější události v jakémsi druhém, odděleném díle, protože pak by nové postavy dostaly prostor, který si zasloužily.
Přes řadu nedostatků dávám knize čtyři hvězdičky, protože to hlavní splnila, vylíčila neskutečnou atmosféru budovy, která má v architektuře revoluční význam a dodnes se staví ve stylu, který tehdy Mies van der Rohe navrhl. Děj má spád, postavy jsou uvěřitelné a docela sympatické. Nevím, jestli bych se ztotožnila s návrhem na Bookerovu cenu, ale rozhodně si od autora přečtu další knihy.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat