Milý čtenářský deníčku,
Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.
Tereza Boučková je známá česká spisovatelka a ve svých nejlepších knihách popisuje vlastní život. Indiánský běh se zaměřuje na život před Sametovou revolucí, kdy to jako signatářka Charty 77 a dcera Pavla Kohouta vůbec neměla lehké. Rok kohouta se odehrává v roce 2005 a popisuje její prohru na poli adopce. Její dva adoptovaní synové právě dosahují plnoletosti a nyní nastává čas záchrany aspoň zbytku rodiny před tresty za jejich chování.
Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".
V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.
Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.
Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.
Závěrečné hodnocení:
Rok kohouta rozhodně nepatří mezi letní oddechovky. Ale je relativně krátký a na seznamu ho mám už dlouho, zvlášť po tom, co jsem četla Anežku, jsem ji chtěla srovnat s další knihou na stejné téma. Takže když jsem na něj konečně narazila v knihovně, nemohla jsem ho tam nechat.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Kniha je velmi subjektivní a až na drobné úpravy popisuje skutečný život rozpadající se rodiny. Na více než tři sta stranách ze sebe autorka vyždímala všechny smutky, které v sobě měla. Nečte se to vůbec snadno a já opět spadla do toho kolotoče "už to musí dočíst, aby hlavní hrdinka přestala trpět".
V knize se střídají popisy denních situací, které autorka prožívá, od neustálého kontaktu s policií, přes koncerty skupiny, se kterou zpívá, po tvůrčí krizi a touhu natočit film podle vlastního scénáře. Dá se říct, že kniha je psána deníkovou formou se spoustou velmi soukromých poznámek a stesků. Nejde sice o autentické zápisky, ale to jim na opravdovosti nic neubírá, spíš naopak.
Hlavně mě zajímala ta linka o adoptovaných synech. Na rozdíl od Anežky nesledujeme výchovu adoptovaných kluků už od dětství, ale až poslední krizový rok. Po tolika letech už rodiče ztratili naději na jakoukoliv nápravu a i přes neustálou vstřícnost nakonec dospějí k tomu, že nejlepší pro všechny bude, když od sebe kluky zcela odříznou, tedy jim odhlásí trvalé bydliště (u mladšího to ale bohužel nakonec nejde), vydědí je a zajistí se, aby jejich dluhy a trestné činy nepoškodily rodinu aspoň po té materiální stránce.
Zajímavé je, že autorka je v kontaktu i se spoustou dalších rodičů, kteří u svých adoptovaných dětí řeší přesně to samé. Podle ní je první rok života v kojeneckém ústavu poznamenal natolik, že v dospívání se nejsou schopni začlenit do normální společnosti, i přesto, že jejich rodina v ní žije a poskytuje jim veškerou podporu. Mnoho lidí jí vyčítá, že tímto svým postojem odrazuie jiné páry od adopce, ale já to chápu tak, že prostě jen sdílí osobní zkušenost a nechce nikomu ublížit ani mu radit, co má dělat.
Závěrečné hodnocení:
