Pavla Horáková - Teorie podivnosti

Milý čtenářský deníčku,

myslím, že Teorii podivnosti část čtenářů nazve intelektuální onanií zastydlé ženy s nastupující krizí středního věku. Ale já patří do té druhé skupiny, mě úvahy její hrdinky bavily a teď si na spoustu zmíněných jevů dávám pozor.

zdroj: databazeknih.cz

Největší výhradu mám asi vůči příběhu. Hlavní hrdinka pracuje ve smyšleném Ústavu mezioborových studií člověka, který je trochu parodií na Fakultu humanitních studií, která ve zmíněné budově skutečně nějakou dobu sídlila. Adin výzkum je na mrtvém bodě, dlouhodobý vztah nemá, peněz má dostatek a žádná tragická událost na obzoru. Je to tak realistické, až je to trochu nudné. Napětí má udržovat pátrání po synovi jedné kolegyně, ale je natolik okrajové, že mně to úplně nestačilo.

Kniha se hlavně soustředí na různé postřehy a teorie, které má hrdinka o světě. Čím to, že se horší podniky drží nejvíce ve svažitých ulicích? Jaká jsou kritéria pro vizuální atraktivitu mezi lidmi? Proč se na Šumpersku odehraje tolik událostí, které se dostanou do zpráv? Děje se na stejných místech pořád totéž? Každý jednotlivý nápad mě bavil, připadal mi originální a většinou to nebyla úplná povrchní kravina. Ale bylo jich tolik, že jsem si zapamatovala jen ty nejvýznamnější.

Musím ale říct, že mnoho teorií se mi nezdá. Žádnou zprávu ze Šumperska jsem v poslední době neslyšela, spíš častěji slýchám o Zlínsku (prasečí mor, povodně...). Také postřeh o tom, že tam, kde bývali městské brány se dodnes drží žebráci, se mi moc nezdá. Při pohledu na mapu bran v Praze mi přijde, že to sedí jen na místa zmíněná v knize a mimo Prahu to neodpovídá vůbec. Naopak svažité ulice se mi opravdu zdají obydlené hlavně pochybnými podniky, například pražská Koněvova je toho zářným příkladem. Naopak rovinatý Karlín potvrzuje opak, i když je to asi fenomén spíš posledních let.

Celkový dojem z toho mám dobrý, pokládám se také za pražskou intelektuálku, i když o něco mladší než hrdinka a navíc mám už dítě, ale je mi blízký vědecký pohled na svět, hledání souvislostí a skrytých zákonitostí. Mám ráda různé magické bizarnosti, takže i konec se mi líbil a celkově vyznění příběhu dobré. Neuvěřitelně přirozený jazyk, je vidět, že autorka dlouho překládá a ví, jak věty poskládat za sebe, aby měly správný rytmus.

Celkově dává čtyři hvězdičky a jsem zvědavá, co dalšího autorka napíše. Pokusím se dostat taky k Johaně, napsala jí třetinu, tak to snad bude stát za to.

Závěrečné hodnocení: 

Miloš Urban - KAR

Milý čtenářský deníčku,

pražská městská knihovna byla přes prázdniny zavřená, takže jsem měla čas dočíst aspoň některé domácí resty. Mezi ně patřil i na jaře vydaný román KAR od mého oblíbeného autora Miloše Urbana. Už dřív jsem se ztotožnila s kdesi zaslechnutým pravidlem, že každá sudá Urbanova kniha je dobrá, každá lichá je pitomá. Tahle měla být sudá, anotace vypadala slibně, těšila jsem se. O to větší bylo mé zklamání.

zdroj: goodreads.com

Děj odpovídá mým nejoblíbenějším autorovým dílům jako Sedmikostelí nebo Lord Mord. Mám ráda podivnou atmosféru, beznaděj hlavních postav i bizarní rozuzlení. Trochu jsem se bála, že Karlovy Vary na rozdíl od Prahy vůbec neznám, takže se mi bude do popisů míst hůř vžívat, ale nakonec mě to od nákupu neodradilo. Navíc vlastním autorovo téměř kompletní dílo a zatím jsem sbírku nechtěla ukončit.

To se po přečtení KARu změnilo. Mám pocit, že Urban už nechce psát vyšinuté charaktery, že by raději psal víc o sobě a životní deziluzi, kterou zažívají jeho vrstevníci. Jenže mě to nebaví. Já k němu chodím hlavně pro výjimečnou atmosféru města, podivné postavičky hnané nepochopitelnými touhami, zvrácenou vírou v totální změnu budoucnosti, a podobné nesmysly. Nikoho, kdo by takhle psal, neznám, takže o to větší pro mě má Urban hodnotu.

A teď už k samotnému románu. Hrdinou je spisovatel Julián, kterého psaní sice zatím živý, ale ví, že ta nejlepší díla už má za sebou. Cítí se tak i autor sám? Okolo něj se motají dvě ženy, jedna typická femme fatale, druhá neuvěřitelně chytrá, ale jinak celkem obyčejná bývalá přítelkyně. Ta je také asi jedinou trochu uvěřitelnou postavou z celého románu. Pak tu máme nicku, která ale chodí s femme fatale a jejich vztah je podivně nezrušitelný. Následuje nerudný policista, kvůli kterému musela spisovatelova přítelkyně kdysi na potrat, ale spisovatel to vzal na sebe... A do toho naprosto náhodní lidé z ničeho nic zešílí, pokoušou kolemjdoucí a pak spáchají sebevraždu. Skomírající Karlovy Vary dokreslují ponurou atmosféru a autorův smysl pro detail nechává v čtenáři pocit, jako by tam byl s ním.

Na cestě k bestselleru překáží dvě věci. Tou první je spád děje. Já nevím proč, ale kniha mi vůbec nepřišla napínavá, hlavní hrdina se choval naprosto nelogicky a podhozené indicie se mi zdály hrozně násilné. Opravdová katastrofa pak nastane v závěru. Nechutné vraždy jsou vysvětleny naprosto přízemní motivací a celé to skončí jako typická kriminálka. Pak si ale Urban asi vzpomněl, že jeho věrní čekají na úchylný konec, a na doslova poslední straně stvoří "rodinu", ve které je hlavní hrdina otcem, dědečkem i partnerem. Proč?!

Pravděpodobně si další autorova díla přečtu. Dokonce si myslím, že si je opět koupím, ale tentokrát už jen v elektronické podobě, protože se bojím, že i další román bude elegie na téma krize středního věku nesympatického intelektuála.

Závěrečné hodnocení: 

Timothy Snyder - Tyranie

Milý čtenářský deníčku,

začala jsem si do knížek vkládat záložky/lepíky, abych se mohla po dočtení vracet k nejzajímavějším pasážím a třeba se o ně s tebou podělit. Ale Tyranie i s lepíky leží v knihovně, já jsem na cestách a nechci už dál odkládat svůj zápis, takže to zatím bude bez citací, možná je později doplním.

zdroj: kosmas.cz

V mojí literární bublině se tahle kniha stala loni hitem. Jedná se o návod pro každého, jak hájit demokracii a jak ji bránit před tyrany, kteří se schovávají v běžné politice.

Sváří se ve mně dva pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že až na závěrečnou esej je kniha velice snadno pochopitelná, takže každý se po pár hodinách čtení může stát kvalifikovaným bojovníkem za demokracii. Na druhou stranu jsem od Snydera čekala něco víc, co mě donutí k zamyšlení a také pasáže, ke kterým se budu muset vracet.

Líbí se mi, že se autor nebojí vzít současné politiky, hlavně prezidenta Trumpa, a na mnoha příkladech ukázat, že se chovají jako Hitler či jiní tyrani, kteří sledují pouze své zájmy, případně zájmy úzké skupiny lidí v jejich okolí. Myslím, že si nedělá iluze, že by jeho kniha otevřela oči nějakému Trumpovu příznivci, spíš se snaží jeho odpůrcům dát do ruky konzistentní argumenty a rady, jak postupně podkopat jeho moc.

Nejvíce mě zaujaly následující dvě pasáže. V jedné říká, že pokud každý jednotlivec bude jednat v souladu se svědomím, nemůže tyran zvítězit. Lékaři budou léčit všechny bez rozdílu, ne jako ti, kteří ze strachu odmítali ošetřit Židy před druhou světovou válkou. Úředníci nebudou vykonávat nesmyslné příkazy, ale stále se budou řídit zdravým rozumem a nejlepším zájmem všech lidí ve státě. Já jakožto programátor bych se podle této rady nikdy neměla dopustit práce, která bude zástěrkou pro zahraniční špionáž nebo bude svým ziskem podporovat financování něčeho neetického. Jak snadné pravidlo, přesto myslím velmi důležité.

Druhý odstavec, který mě oslovil, navazoval na Havlovu Moc bezmocných. I tady autor opakuje, že se člověk nesmí stát obětí politické kamufláže, nesmí hrát hru na strach, do které nás tyrani zatahují. Stále vyhledávat a ověřovat informace, nešířit nesmysly a naopak podporovat pravdu. To se snadno řekne, hůř udělá. Věřím ale, že to je další účinná zbraň na obranu před populisty a ohýbači reality.

Nakonec dávám čtyři hvězdičky, protože mi v knize chyběla větší hloubka. Někteří autoři hloubku maskují za omílání těch samých argumentů, k tomu naštěstí Snyder nesklouzl, ale myslím, že klidně mohl uvést více příkladů, pokládat více otázek a vůbec nutit čtenáře víc myslet. Ale možná by to pak nesplnilo účel, za kterým knihu psal. Návod na skříň z Ikey slouží k tomu, aby podle něj zákazník postavil skříň, ne aby si procvičil mozkové závity. Tyranie je na pochopení podobně snadná.

Závěrečné hodnocení: 

Anna Vovsová - Ladič

Milý čtenářský deníčku,

už dlouho mě žádná kniha nenudila tolik jako Ladič. Na první pohled by to mělo fungovat. Současní lidé řeší traumata, která jim způsobil komunistický režim, hlavně co se týká udavačství. Postupné odhalování děje, obyčejné, věrohodné postavy. Ale nefungovalo to. Vůbec.

zdroj: goodreads.com

Hlavní postavou je stařičký ladič klavírů Ludvík, který byl v padesátých letech zavřený za pokus o emigraci. Po revoluci se na v novinách zveřejněném seznamu estébáků objevil jeho nejlepší kamarád, který mu s útěkem pomáhal. Ten má dceru, která byla jako dítě zamilovaná do kluka Ivana, který s matkou později emigroval úspěšně. Ivan se nyní vrací do Prahy, pronajme si byt, ve kterém kdysi bydleli, a zrenovuje ho přesně podle svých vzpomínek. Kromě toho tu máme ještě různé manželky, šmelináře a nos do všeho strkajícího souseda Hřiba alias Bedlu Nejedlého. Na dvě stě stran až příliš štědrá nabídka.

V ději jsem se naštěstí moc neztrácela, akorát občas mi přišel divně místně ukotvený. Pořád jsem nechápala, jak se malá holka Hana mohla seznámit s Ivanem, když od sebe žili relativně daleko. Chvíli to vypadalo, že žijí v jednom činžáku, ale později se mi zdálo, že Ivan s matkou žijí spíš v nějaké vzdálenější vile. vůbec popis prostředí byl takový vágní, chtěla bych vědět, kde byla třeba kavárna, kam Ludvík často chodil a ve které se mu líbila servírka Máša.

Hlavně mě ale hrozně nebavil samotný děj. Všechny postavy byly hrozně zaseknuté v minulosti, i když se občas tvářily, že nejsou. Navíc jejich životy jakoby řídila spíš umělá pravidla jako šetření či rozhazování, čekání na lásku nebo vaření. Ale žádné touhy. Hana sice snila o Ivanovi, ale vlastně nedělala nic, aby s ním po revoluci znovu navázala kontakt. Ivan toužil vrátit se do Čech, vrátit se do minulosti, ale vlastně vůbec nevím, proč. Ludvíkovi se sice líbí Máša, ale zároveň nezapomíná na svou mrtvou ženu Bělu a jeho život vlastně také nemá žádný cíl. Jeho problémy s alkoholem mi nepřišly tak vážné, aby z něj udělaly osobu, jejíž jediná touha je přežít další den.

Když to shrnu, tak jsem prostě nechápala motivace jednotlivých postav a tím pádem jsem ani já moc neměla motivaci otáčet další stránky. V nějakém hodnocení jsem si přečetla, že druhá část knihy je lepší, což je asi pravda, a proto jsem jí dočetla, stále jsem čekala, že se odehraje něco, kvůli čemu bude stát za to. A na to nedošlo. Možná i dvě hvězdičky jsou moc, ale opět, úplný odpad to taky nebyl, no.

Závěrečné hodnocení: 

Karin Tidbecková - Sobí hora

Milý čtenářský deníčku,

už rozhodně nemůžu říct, že povídkové sbírky moc nečtu. Sobí horu napsala autorka Amatky, kterou jsem nedávno četla a moc se mi líbila. Povídky jsou také neuvěřitelně originální a minimálně několik z nich mi v hlavě ulpí na delší dobu.

zdroj: goodreads.com

Všechny příběhy se odehrávají ve víceméně normální současnosti, pouze s nějakou drobnou změnou. V několika povídkách se nějakým způsobem řeší vztah mezi lidmi a stroji, pár jich odkazuje na švédskou mytologii. Osamělost, identita, smysl nebo spíš řád světa, to všechno jsou témata, která autorka svým originálním způsobem rozebírá. Nemůžu říct, že by se mě něco nějak osobně dotklo nebo vystihlo nějaký můj pocit, ale většina povídek mi i tak přišla naprosto fascinujících.

Pokud si chceš, deníčku, sbírku teprve přečíst, doufám, že už jsem tě dost nalákala a další řádky raději nečti, zkazily by ti zážitek z objevování autorčiných nápadů.

Hned první vyprávění o lásce mezi mužem a vzducholodí mi přišlo velkolepé. Zásadní rozdíl mezi prototypem a sériově vyrobeným kusem, nemožnost si promluvit, když na sebe nejste naladěni a pak to poznání, že v tom nejste sami, všechno dokonalé uvěřitelné, bizarní a zároveň vypovídající i něco o skutečném světě.

Jakou druhou musím zmínit Rebeku. Musela jsem si vzpomenout na podobnou povídku Teda Chianga Peklo je nepřítomnost Boha. V obou není potřeba v Boha věřit, jeho existence je fakt stejný jako gravitace. Chiang nápad důkladněji rozpracoval, na druhou stranu Tidbecková z něj na pár stranách vytěžila o trochu víc. Nemožnost sebevraždy dává lidem, kteří chtějí zemřít, jedinou možnost: páchat tolik zla, aby je Bůh smrtí co nejdříve potrestal.

Kdo je Arvid Pekon? mě nadchla. Herec, co zázračně předstírá po telefonu hlasy volaných, většinou zaneprázdněných úředníků, je najednou vyzván, aby mluvil sám za sebe. Tenhle požadavek ho nakonec úplně zničí. Můžu v tom hledat paralelu s pravdivostí profilů na sociálních sítích, nebo jen fascinovaně hledět na nápad, jak řešit přetíženost úředníků a touhu promluvit si s mrtvými.

Spousta dalších povídek mě pobavila i překvapila, ale neočekávám, že se mi v mysli udrží tak dlouho. Dávám sbírce čtyři hvězdičky, protože tři by byly zoufale málo, ale nedávám pět, protože několik povídek mi přišlo vzájemně trošku podobných a zvláště ty s tématem rodičovství mě moc nezaujaly. Vždy jsem ocenila originální nápad, ale málo kdy jsem si z nich vzala něco víc.

Závěrečné hodnocení: 

Josef Pánek - Láska v době globálních klimatických změn

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem narazila na knížku, která mě vůbec nebavila. Sice dostala Magnesii Literu, intelektuálové z ní hýkají blahem, ale mě absolutně neoslovila. Nelíbil se mi ani styl, ani obsah.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou je akademik ve středních letech, který žil v různých zemích, ale nikde se necítí doma a i přes všechnu svou vzdělanost bojuje s rasovými předsudky. Příběh krátké prózy rámuje návštěva konference v Indii, ze které se ve vzpomínkách vrací k předchozím událostem v životě, zejména k dobrodružství na Islandu, kde téměř bez peněz a s minimálním vybavením stopoval kolem celého ostrova.

Kniha je z většiny napsaná v du-formě, což mi nepřišlo tak úžasné, protože stejně je napsané i Robbinsovo V žabím pyžamu, které mám mnohem radši. Text má navíc blízko k automatickému psaní, složitá souvětí, častá opakování a obecná čeština mají navodit autentičnost, ale mně čtení spíš ztěžovaly. Navíc všechny číslovky jsou napsány skutečně číslem, což má možná ukazovat na přetechnizovanost doby, ale mě to prostě rušilo.

Pro hrdinu jsem neměla absolutně žádné pochopení. Věřím, že lidé s podobnou zkušeností budou tleskat výstižnému popisu prožívaných pocitů, ale mně je tohle naprosto cizí. Chápu vykořeněnost lidí, kteří se rozhodli emigrovat kvůli válce nebo politické situaci. Pokud ale někdo dobrovolně zvolí život v zahraničí a po rozpadu dlouholetého vztahu zjistí, že si nikde nepřipadá doma, myslím, že by měl mít dost síly se s tím vyrovnat a pro jeho naříkání nemám pochopení.

V mnoha ohledech mi kniha připomínala Pálenku od Matěje Hořavy. Jeho vyprávění mě ale bavilo mnohem víc díky jeho básnickému stylu. Navíc trochu přiblížil oblast rumunského Banátu, tedy místo, o kterém jsem slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Podobně mohl uspět i Pánek díky epizodě z Islandu, ale jeho popis se smrskl na pár drobností, které ve mně žádný významný čtenářský zážitek nezanechaly.

Dávám dvě hvězdičky, protože téma odcizení v moderním světě je nadějné rozhodně nejde o hloupoučkou limonádu jako od Hartla ani o ohraný thrilerový motiv. Navíc kniha byla krátká a i přes nepřehledný styl se četla celkem rychle, takže bych měla pocit, že nulou nebo jednou hvězdičkou bych autora urazila.

Závěrečné hodnocení: 

Simon Mawer - Skleněný pokoj

Milý čtenářský deníčku,

už hodně dlouho si chci přečíst něco od Mawera, protože ho všichni vychvalují až do nebes. Na Skleněný pokoj jsem narazila v antikvariátu ve Spálené, když jsem si tam šla koupit Dej mi své jméno. Teď je navíc vybrán jako četba v Československém klubu na Goodreads a nedávno šel do kin film, prostě tisíc důvodů si ho konečně přečíst! Nenadchnul, ale ani vyloženě nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Knihu bych v hodnocení rozdělila do tří částí. Prvním je popis atmosféry domu a jak otevřenost a jednoduchost skleněného pokoje ovlivňuje jeho obyvatele a návštěvníky. V tomto ohledu mi kniha přišla naprosto dokonalá. Před několika lety jsem navštívila vilu Tugendhat a vlastně se mi moc nelíbila, přišla mi hrozně sterilní, neútulná. Někdo mi řekl, že si musím přečíst Skleněný pokoj, abych ji pochopila, a to se stalo. Kdybych teď navštívila vilu znova, dívala bych se na ni úplně jinak.

Druhým aspektem, který bych ráda zhodnotila, je historická (ne)přesnost. Autor věrně popisuje dům, ale jeho obyvatelům oproti skutečnosti změnil jména, původ, zaměstnání, počet dětí, cílovou zemi emigrace a vůbec spoustu dalších skutečností o nich. Zároveň ale spoustu věcí zachoval. Vilu postavily rodiče nevěsty jako věno, čas obývání vily přibližně sedí, návrat do vily v roce 1968-9 trochu taky, angažovanost majitelů v Lize na ochranu lidských práv také. Na mě osobně to působilo jako nepřehledný guláš a mnohem víc bych si knihu užila, kdyby se autor držel základních faktů a hrál si jen s drobnostmi v osudech jednotlivých obyvatel domu, které už se nedají nikde dohledat. Na druhou stranu tím, že toho změnil tolik, by se na něj žijící příbuzní (a vlastně i někteří téměř protagonisté) neměli zlobit, když jejich otce nechal mít poměr s chůvou a matku milostný vztah se svou nejlepší kamarádkou. Ale pokud vím, zlobili se dost.

A to je právě třetí dílek, který doplňuje románovou skládačku. Zcela smyšlené osudy lidí a především jejich milostné vztahy. V první řadě mě překvapilo, že je jich tolik, vlastně mám pocit, že všem dospělým hrdinům určují život jejich milostné touhy a nic jiného z jejich života nestojí za zmínku. Až na několik výraznějších scén z útěku před nacisty mi utkvěly pouze ty, které měly nějaký erotický nádech. Rozhodně nebyly vulgární ani šokující, spíš mi přišlo, že to místy dělá z postav osoby přemýšlející pouze svými reprodukčními orgány místo hlavou.

Čímž se dostávám k poslední drobné výtce, že se autor nedržel v počátku navržených postav, ale rozpracoval i několik osob pracujících ve vile po druhé světové válce. Tyhle postavy na mě působily nevěrohodně, možná až příliš schematicky, nějak jsem k nim nepřilnula. Chápu, že román byl koncipován jako příběh vily, nikoliv rodiny, která ji postavila, ale stejně mi přijde, že by autor udělal líp, kdyby popsal pozdější události v jakémsi druhém, odděleném díle, protože pak by nové postavy dostaly prostor, který si zasloužily.

Přes řadu nedostatků dávám knize čtyři hvězdičky, protože to hlavní splnila, vylíčila neskutečnou atmosféru budovy, která má v architektuře revoluční význam a dodnes se staví ve stylu, který tehdy Mies van der Rohe navrhl. Děj má spád, postavy jsou uvěřitelné a docela sympatické. Nevím, jestli bych se ztotožnila s návrhem na Bookerovu cenu, ale rozhodně si od autora přečtu další knihy.

Závěrečné hodnocení: