Milý čtenářský deníčku,
poslední knihou loňského roku bylo Pojď sem, ať ti můžu dát pusu. Marie Doležalová z ní četla na Noci literatury. Tam to sice vypadalo spíš na vtipný román o malé holčičce, kterým nakonec nebyla ani vzdáleně, ale jejího přečtení rozhodně nelituji.
Knížka je rozdělená na tři části. První popisuje dětství hlavní hrdinky, druhá se odehrává, když jí je dvacet čtyři, její dospělý život startuje. Třetí část nás posouvá do doby o deset let později, kdy jí umírá otec a ona poprvé bilancuje, čeho v životě dosáhla a jestli není poslední šance na změnu.
Právě třetí část se mi líbila nejvíc, ale samozřejmě bez těch předchozích by nedávala smysl. První část byla zase nejčtivější a taková nejmilejší (z ní byla i ukázka na Noci literatury), protože ji vyprávělo dítě. Prostřední část byla nejkratší, dá se říct i nejobyčejnější, ale jak už jsem zdůraznila, bez ní by zbytek knihy nedával smysl a autorka ji napsala přesně tak, aby objasnila, co se dělo, ale zároveň se v tom nebabrala moc dlouho, aby čtenáře nenudila.
Většinu románových hrdinů poznamená jedna výrazná událost a ta se s nimi táhne po zbytek života. Ve skutečnosti to tak ale nebývá, mnohem víc nás ovlivňují dlouhodobé vztahy, rodina, přátelé. Přesně to bravurně zachytila autorka a právě tím její dílo vybočuje z běžné šedi současných románů.
Nejdůležitější myšlenka se nakonec skrývá přímo v názvu knihy. Hlavní hrdinka musí k někomu přijít, či naopak ustoupit, aby se jí dostalo lásky, něhy, pochopení. Dělala to tak už jako malá a teprve v pětatřiceti si uvědomí, že ji to nečiní šťastnou, a konečně pohled na umírajícího otce ji vybičuje k tomu, aby svůj život zkusila změnit.
Závěrečné hodnocení:
poslední knihou loňského roku bylo Pojď sem, ať ti můžu dát pusu. Marie Doležalová z ní četla na Noci literatury. Tam to sice vypadalo spíš na vtipný román o malé holčičce, kterým nakonec nebyla ani vzdáleně, ale jejího přečtení rozhodně nelituji.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Knížka je rozdělená na tři části. První popisuje dětství hlavní hrdinky, druhá se odehrává, když jí je dvacet čtyři, její dospělý život startuje. Třetí část nás posouvá do doby o deset let později, kdy jí umírá otec a ona poprvé bilancuje, čeho v životě dosáhla a jestli není poslední šance na změnu.
Právě třetí část se mi líbila nejvíc, ale samozřejmě bez těch předchozích by nedávala smysl. První část byla zase nejčtivější a taková nejmilejší (z ní byla i ukázka na Noci literatury), protože ji vyprávělo dítě. Prostřední část byla nejkratší, dá se říct i nejobyčejnější, ale jak už jsem zdůraznila, bez ní by zbytek knihy nedával smysl a autorka ji napsala přesně tak, aby objasnila, co se dělo, ale zároveň se v tom nebabrala moc dlouho, aby čtenáře nenudila.
Většinu románových hrdinů poznamená jedna výrazná událost a ta se s nimi táhne po zbytek života. Ve skutečnosti to tak ale nebývá, mnohem víc nás ovlivňují dlouhodobé vztahy, rodina, přátelé. Přesně to bravurně zachytila autorka a právě tím její dílo vybočuje z běžné šedi současných románů.
Nejdůležitější myšlenka se nakonec skrývá přímo v názvu knihy. Hlavní hrdinka musí k někomu přijít, či naopak ustoupit, aby se jí dostalo lásky, něhy, pochopení. Dělala to tak už jako malá a teprve v pětatřiceti si uvědomí, že ji to nečiní šťastnou, a konečně pohled na umírajícího otce ji vybičuje k tomu, aby svůj život zkusila změnit.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat