Milý čtenářský deníčku,
Rok čtyř je zbrusu nový soubor povídek, který napsali účastníci kurzu tvůrčího psaní pod vedením Reného Nekudy. Jedním z frekventantů byla i moje sestra, a to je důvod, proč jsem knihu četla.
Knížka se skládá z dvaceti kratších povídek, které spojují čtyři hlavní postavy. Nebudu je ale ani vyjmenovávat, protože často nejsou hlavními hrdiny jednotlivých příběhů. Kromě toho je okolo nich spousta další postav (partneři, rodiče, přátelé, náhodní kolemjdoucí...), takže dohromady je v tom hrozný guláš. Nemá cenu snažit se pochopit všechny vzájemné vztahy, daleko lepší je se zaměřit na povídky odděleně.
Dalším trikem, jak zmást čtenáře, je nepřeberná paleta stylů a zpřeházený popis děje. Kdyby byly povídky delší nebo kdyby jejich autor byl stále stejný, čtenář by si na jeho styl zvykl a porozumněl by. Takhle jsem ale často přečetla povídku, vůbec jsem ji nepochopila, ale neměla jsem chuť se k ní vracet, protože ty další to stejně moc neovlivnilo a že by mi utekla nějaká životní pravda, jsem se taky nebála.
Několik povídek se mi líbilo. Mezi nimi ta od mojí sestry (Dead can dance), hned první povídka Den čtyř, Rozhovor, který jsme nikdy nevedli (přiznávám, líbil se mi spíš nápad než realizace) nebo Cesta. Naopak třeba povídka Pro Nelu nebo Brož mě úplně minuly.
A teď musím přidat hodnocení... Koncept knihy moc nevyšel, to propojení to spíš kazí. Tak třetina povídek šla úplně mimo mě, třetinu jsem pochopila, ale moc mě nezaujaly a třetina se mi líbila a jsem zvědavá, jestli jejich autoři budou v psaní pokračovat. Celkově se sbírka potácí někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, takže z protekce se nakonec přikláním ke třem.
Závěrečné hodnocení:
Rok čtyř je zbrusu nový soubor povídek, který napsali účastníci kurzu tvůrčího psaní pod vedením Reného Nekudy. Jedním z frekventantů byla i moje sestra, a to je důvod, proč jsem knihu četla.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Knížka se skládá z dvaceti kratších povídek, které spojují čtyři hlavní postavy. Nebudu je ale ani vyjmenovávat, protože často nejsou hlavními hrdiny jednotlivých příběhů. Kromě toho je okolo nich spousta další postav (partneři, rodiče, přátelé, náhodní kolemjdoucí...), takže dohromady je v tom hrozný guláš. Nemá cenu snažit se pochopit všechny vzájemné vztahy, daleko lepší je se zaměřit na povídky odděleně.
Dalším trikem, jak zmást čtenáře, je nepřeberná paleta stylů a zpřeházený popis děje. Kdyby byly povídky delší nebo kdyby jejich autor byl stále stejný, čtenář by si na jeho styl zvykl a porozumněl by. Takhle jsem ale často přečetla povídku, vůbec jsem ji nepochopila, ale neměla jsem chuť se k ní vracet, protože ty další to stejně moc neovlivnilo a že by mi utekla nějaká životní pravda, jsem se taky nebála.
Několik povídek se mi líbilo. Mezi nimi ta od mojí sestry (Dead can dance), hned první povídka Den čtyř, Rozhovor, který jsme nikdy nevedli (přiznávám, líbil se mi spíš nápad než realizace) nebo Cesta. Naopak třeba povídka Pro Nelu nebo Brož mě úplně minuly.
A teď musím přidat hodnocení... Koncept knihy moc nevyšel, to propojení to spíš kazí. Tak třetina povídek šla úplně mimo mě, třetinu jsem pochopila, ale moc mě nezaujaly a třetina se mi líbila a jsem zvědavá, jestli jejich autoři budou v psaní pokračovat. Celkově se sbírka potácí někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami, takže z protekce se nakonec přikláním ke třem.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat