Milý čtenářský deníčku,
tuhle knihu mi doporučila sestra a tak když byla na Alzovi v akci, tak jsem si jí jako e-book pořídila. Splnila očekávání, i když mi svým stylem moc nevyhovovala.
Příběh je vyprávěn z dvou pohledů, babičky a vnučky. Každá kapitola je vyhrazená jedné z hrdinek a vzájemně se odlišují nejen nadpisem, ale hlavně jazykem, který odpovídá jejich věkové skupině. Bára mluví typickou hovorovou pražštinou plnou internetových novotvarů. Milada se vyjadřuje spisovně, ale nijak výjimečně, prostě jako taková normální babička. Rozsahem dominují Bářiny texty a vzhledem k tomu, že její vyjadřování mě trochu irituje, tak za to má kniha minusový bod.
Babička zemře, dostane se do nebe a dál zasahuje do děje, Což se ale dozvíme asi až ve dvou třetinách knihy (ne o smrti, ale o nebi), nicméně i v tom nejstručnějším popisu knížky se tahle informace vyskytuje, tak ani já ti jí, deníčku, nebudu tajit. Tyhle obálkové spoilery nesnáším a navíc celá logika nebe mi přišla poněkud nedomyšlená, i když jiní ji považují za originální.
Lidé tam žijí jako v původním životě, zůstávají ve věku, kdy zemřeli, ale hlavně potkávají jen lidi, kteří žili za jejich života. Takže Milada potká svou matku, ta by mohla potkat zase tu svojí, ale tu už by Milada vidět nemohla. A co kdyby spolu seděly v kavárně? To by si Milada myslela, že si její matka povídá s prázdnou židlí? A jak by se tam všichni vešli? Co když někdo žil v bytě se svojí rodinou jako dítě i jako rodič a tak dál po několik generací, to se ti lidé v tom bytě kumulují? A zároveň se tam částečně nevidí? A co třeba znovu provdané vdovy, ty budou v nebi žít s kým? Koncept toho, že všichni žijí na stejném místě, ti v nebi si nedělají starosti s penězi a stále jim svítí sluníčko, zatímco ti v pekle chodí do práce a stále jim prší, mi přijde zajímavý, ale bohužel si zoufale protiřečí.
Autorce nemůžu upřít dokonalou znalost současné generace dvacátníků, výborně vystihla jejich pohled na svět. Sama k nim samozřejmě patří a jak přiznává, v Báře je něco z ní, i když vyhnané do extrému. Celý román je ohromně čtivý, jenže bohužel mám pocit, že já už jsem trochu jinde, dost za to asi může dítě, hypotéka a tak vůbec, což je sice smutné, ale nezvratné. Mnohem víc mě dojme příběh Gerty Schnirch utíkající o život se svým miminkem, než pseudoproblémy nějaké puberťačky s prošlým datem narození.
Závěrečné hodnocení:
tuhle knihu mi doporučila sestra a tak když byla na Alzovi v akci, tak jsem si jí jako e-book pořídila. Splnila očekávání, i když mi svým stylem moc nevyhovovala.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Příběh je vyprávěn z dvou pohledů, babičky a vnučky. Každá kapitola je vyhrazená jedné z hrdinek a vzájemně se odlišují nejen nadpisem, ale hlavně jazykem, který odpovídá jejich věkové skupině. Bára mluví typickou hovorovou pražštinou plnou internetových novotvarů. Milada se vyjadřuje spisovně, ale nijak výjimečně, prostě jako taková normální babička. Rozsahem dominují Bářiny texty a vzhledem k tomu, že její vyjadřování mě trochu irituje, tak za to má kniha minusový bod.
Babička zemře, dostane se do nebe a dál zasahuje do děje, Což se ale dozvíme asi až ve dvou třetinách knihy (ne o smrti, ale o nebi), nicméně i v tom nejstručnějším popisu knížky se tahle informace vyskytuje, tak ani já ti jí, deníčku, nebudu tajit. Tyhle obálkové spoilery nesnáším a navíc celá logika nebe mi přišla poněkud nedomyšlená, i když jiní ji považují za originální.
Lidé tam žijí jako v původním životě, zůstávají ve věku, kdy zemřeli, ale hlavně potkávají jen lidi, kteří žili za jejich života. Takže Milada potká svou matku, ta by mohla potkat zase tu svojí, ale tu už by Milada vidět nemohla. A co kdyby spolu seděly v kavárně? To by si Milada myslela, že si její matka povídá s prázdnou židlí? A jak by se tam všichni vešli? Co když někdo žil v bytě se svojí rodinou jako dítě i jako rodič a tak dál po několik generací, to se ti lidé v tom bytě kumulují? A zároveň se tam částečně nevidí? A co třeba znovu provdané vdovy, ty budou v nebi žít s kým? Koncept toho, že všichni žijí na stejném místě, ti v nebi si nedělají starosti s penězi a stále jim svítí sluníčko, zatímco ti v pekle chodí do práce a stále jim prší, mi přijde zajímavý, ale bohužel si zoufale protiřečí.
Autorce nemůžu upřít dokonalou znalost současné generace dvacátníků, výborně vystihla jejich pohled na svět. Sama k nim samozřejmě patří a jak přiznává, v Báře je něco z ní, i když vyhnané do extrému. Celý román je ohromně čtivý, jenže bohužel mám pocit, že já už jsem trochu jinde, dost za to asi může dítě, hypotéka a tak vůbec, což je sice smutné, ale nezvratné. Mnohem víc mě dojme příběh Gerty Schnirch utíkající o život se svým miminkem, než pseudoproblémy nějaké puberťačky s prošlým datem narození.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat