Édouard Louis - Skoncovat s Eddym B.

Milý čtenářský deníčku,

o téhle knížce jsem slyšela z mnoha míst. Zmínili ji v Chapadlech murmuru i Liberatuře, moje sestra ji vychválila. A teď jsem ji konečně přečetla i já. Zážitek nemusí být pozitivní, ale rozhodně je silný.

zdroj: goodreads.com

Citát: Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezakusil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.

Nejlepší scéna: Scéna z školní chodby, kde se Eddy snaží schovat, ale stejně ho najdou. Znovu a stále a v čase je to spíš horší než lepší. Zároveň jde o jakousi kotvu, ke které se vypravěč neustále vrací.

Nejhorší scéna: Už navždycky před sebou uvidim zahradní kůlnu, kde parta desetiletých (a jeden patnáctiletý) kluků dělá něco, co by v tomhle věku ještě rozhodně neměla.

Zajímavost o knize: Jedná se o autobiografii. Nepovedlo se mi ověřit, jestli všechno, co autor popisuje, se mu skutečně stalo, ale předpokládám, že ano.

Zajímavost o autorovi: Narodil se v roce 1992 ve Francii. Ne někdy v padesátých letech nebo v nějaké zemi na okraji civilizovaného světa. Neuvěřitelné.

Zásadní myšlenka: Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku...

Můj názor: Román jsem vdechla během jediného dne, prostě se nedalo odtrhnout. Scény z něj jsou šíleně brutální a já pořád doufala, že se dočtu k místu, kdy se hrdinova situace konečně zlepší.

Když pominu naprosto dechberoucí obsah, kniha vyniká i svou formou. Nejsem si úplně jistá, jak se to autorovi podařilo, jak moc o tom musel přemýšlet a do jaké míry pro něj tento způsob vyjádření vyplynul tak nějak přirozeně. Louis sice vypráví svůj příběh víceméně chronologicky, ale zároveň neustále dělá nečekané skoky v čase a čtenář si není úplně jistý, kdy se co odehrává, dokud se mu jen tak mimochodem nedostane zmínky o věku nebo nějaké události, která už se stala nebo naopak teprve proběhne.

Zdá se mi, že se tím autorovi povedlo propojit tématicky podobné zažitky napříč jeho dětstvím a z těch opakujících se vrstev pak na člověka padá o to větší hrůza.

Nedávám pět hvězdiček, protože nemám potřebu se k této knize vracet, nemám pocit, že by skrývala něco navíc, než co je v ní explicitně popsáno. Rozhodně bych nechtěla, aby žila v knihovně u mě doma, měla bych pocit, že se o ni ostatní umažou. Navíc mi chybí v podstatě cokoliv, čím bych ji vztáhla nějak k sobě. Bylo zajímavé ji pozorovat, ale nejsem si jistá, jestli si z ní můžu vzít něco pro sebe osobně.

Podobné knihy: Podzemní železnice (Colson Whitehaead), Mlíkař (Anna Burnsová)

Hodnocení: