Sajaka Murata - Za sklem

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem si půjčovala Murakamiho a v ruce mi skončili další dva Japonci, Sajaka Murata je první z nich. Mladá autorka popisuje, jaké to je, když v Japonsku neplníte představy společnosti o spořádaném životě. A tím nemyslí drogy, sex a rock'n'roll, jen prostý fakt, že v 36 letech nemá hlavní hrdinka ani práci na plný úvazek, ani manžela a děti.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nejdříve jsme cvičili mimiku tváře a pozdravy. Postavili jsme se do řady vedle sebe, napřímili se, zvedli koutky úst, přesně podle instruktážního plakátu, a jeden po druhém jsme odříkávali: „Vítáme vás! Dobrý den!"  

Nejlepší scéna: Když Keiko řekne kamarádkám, že s někým začala žít. Líbilo se mi jejich počáteční nadšení a následný proud jejich rad.

Nejhorší scéna: Zážitek z dětsví, kdy se Keiko zachovala agresivně, protože jí to připadalo jako nejlepší řešení nastalé situace. Z dalšího popisu charakteru se mi zdálo, že má poruchu autistického spektra. Přišlo mi, že tím autorka omlouvá, proč její hrdinka nevede normální život ani v dospělosti. Protože stvořit postavu, která je zcela zdravá, společenská a jen se prostě nechce vázat, by asi bylo moc revoluční?

Zajímavost o knize: Získala prestižní Akutagawovu cenu.

Zajímavost o autorovi: Stejně jako hlavní hrdinka, pracovala i autorka dlouhá léta v konbini.

Zásadní myšlenka: Pokud jsem přesvědčená o svém způsobu života, nemá cenu ho měnit jen kvůli společnosti nebo partnerovi.

Něco pro mě nového: Prostředí japonské večerky ranní schůzky o tom, co je dnes v akci a co se díky horkému počasí bude prodávat víc než obvykle.

Můj názor: Knížku jsem zhltla během dvou dní. Ve výsledku nemám úplně pocit, že mluví o něčem japonsky specifickém. I v Česku se člověk setkává s předsudky, například pokud má stáleho partnera, ale ani po třicítce "zatím" neplánují děti. Věřím, že svět konbini se podobá brigádě v McDonadlu a pokud tam pracuje vysokoškolsky vzdělaná žena, vzbuzuje to otázky.

Zároveň mě trochu zklamalo autorčino "vysvětlení", proč si hlavní hrdinka zvolila takový život. Bavilo by mě spíš, kdyby Keiko byla úplně normální a jen se prostě nechtěla vázat. Ale hádám, že románové postavy vždycky musí mít jasný důvod, proč něco dělají, jinak by nevypadaly věrohodně. Z toho pohledu je zvolené řešení rozhodně lepší, než kdyby v minulosti číhalo trauma znásilnění nebo sebevraždy rodičů.

Výše zmíněné výtky jsou způsobené spíš mými očekáváními a hladem po něčem exoticky japonském. Bez nich jde o skvělou knihu rozebírající problém, který je stále aktuální i v nejmodernějších částech světa.

Podobné knihy: Svatá hlava (Hana Lehečková), Agathe (Anne Cathrine Bomannová), Kim Čijong - ročník 82 (Čo Namdžu)

Hodnocení: