Milý čtenářský deníčku,
Muriel Sparková patří mezi nejvýznamnější britské autorky druhé poloviny 20. století, přesto jsem o ní zatím skoro neslyšela. Rozhodla jsem se proto, že si přečtu její asi nejvýznamnější román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. Mezi moje osobní favority ji bohužel nevynesl.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Citát: Jelikož začínala hodina zeměpisu, visela přes tabuli rozvinutá velká mapa. Slečna Brodieová se s ukazovátkem v ruce otočila a chtěla jim předvést, kde leží Aljaška, pak se ale znovu obrátila ke třídě a řekla: „Nejdřív umění a náboženství, pak filozofie, nakonec věda. To je pořadí velkých životních témat, to je pořadí jejich důležitosti."
Nejlepší scéna: Bavily mě scény, kdy slečna Brodieová mluvila o Itálii a svém obdivu k Mussolinimu. Přišlo mi to jako zajímavý kontrast k její nechuti podřídit se autoritě ředitelky a učit podle stanoveného plánu.
Nejhorší scéna: Opečovávání pana Lowthera. Její vztah k němu byl zvláštní, dlouhý, a nakonec vlastně nikam nevedl.
Zajímavost o knize: Kritici ji zařadili hned do několika seznamů nejvýznamnějších knih a byl podle ní natočen film, za hlavní roli v něm získala Maggie Smith Oscara.
Zajímavost o autorovi: Dívčí škola a jedna z jejích učitelek posloužily jako předlohy pro knihu a autorka sama sdílí určité charakteristiky se Sandrou.
Zásadní myšlenka: Jak se stát crème de la crème?
Můj názor: Na knize je vidět, že vznikla v roce 1961 a popisuje dobu ještě starší. Nedokázala jsem ve slečně Brodiové ani jejích svěřenkyních najít cokoliv, co by mohlo nějak mluvit k současnosti. Jejich lásky, vzájemné závazky, předstírání a pátrání po tom, co tedy předstírané není... Samozřejmě, lidé se tak chovají stále, ale díky technologiím a celkové změně společnosti už jsou projevy tohoto chování úplně jiné.
Všude knihu vyzdvihují kvůli dokonalému vykreslení charakterů a jejich lidských chyb. Možná, že tehdy to bylo něco nového, jedinečného, ale v dnešní době už je to snad standard. Můžu si říkat, že tady je to udělané jen náznaky, spíš na základě chování, autorka se nesnaží dostat hrdinům do hlavy, ale já osobně v tom prostě nevidím, aspoň v dnešní době, nic ojedinělého.
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, docela bych se někdy podívala i na film, ale nemyslím, že budu od Muriel Spark číst něco dalšího. Obávám se, že pro mě její umění uvízlo v minulém století.
Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (Louis De Bernières), Pokání (Ian McEwan)
Hodnocení: 
Žádné komentáře:
Okomentovat