Jan H. Vitvar - Umění, kterému nikdo nerozumí

Milý čtenářský deníčku,

mám zase zpoždění asi deset knížek, takže příštích pár příspěvků bude opravdu jen telegraficky.

zdroj: goodreads.com

Citát: Guerillové dívky v roce 1989 spočítaly, že v newyorském Metropolitním muzeu je v sekci moderního umění zastoupeno pouhých 5 procent děl, která vytvořily ženy. Zbytek byl pořízen od jejich mužských kolegů. Co ale bylo ještě víc alarmující: celých 85 procent aktů vystavených v muzeu jsou akty žen. Narušit do té doby dominantní umělecký kánon se členky sdružení pokusily plakátem s nápisem: „Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ Úspěšně. Plakát se stal jednou z uměleckých ikon 20. století a dnes už si dává jakákoli umělecká instituce (pochopitelně míněno v civilizovaném, liberárně-demokratickém světě) dobrý pozor, aby v jejích sbírkách a prezentacích nedocházelo k podobně fatálnímu nepoměru.

Nejlepší kapitola: Vyřazeni z kánonu aneb To není české. Vůbec mě do této chvíle nenapadlo, že bychom vyřazovali německé (a romské a další) umělce z českého umění, i když žili v Čechách. V literatuře to myslím neděláme (tolik?), přitom tam je jazyk umělce (a jeho díla) mnohem důležitější.

Nejhorší kapitola: Asi ta úvodní o tom, že někdo uklidil nějaké umění. Mám pocit, že většinu historek už jsem znala a nevidím v nich tedy nic nového, poučného.

Zásadní myšlenka: Umění má mnoho podob a pokud neznáme kontext, můžou se některé jevit jako veskrze podivné.

Něco pro mě nového: Kromě o výše zmíněných umělcích ne-Češích jsem se hodně dozvěděla o českém aktivistickém umění a jeho kontextu.

Můj názor: Hrozně mě mrzí, jak se kniha tváří navenek. "Historky z podsvětí" zní strašně lacině a nákupní taška na obálce je už tak známá, že mě osobně nezaujme. Měla jsem kvůli těmhle vnějším atributům od knihy mnohem nižší očekávání a asi bych si jí ani nekoupila, kdybych autora neznala a navíc neslyšela podcast Megafon, kam přišel jako host.

Nejzajímavější pro mě bylo, když se autor věnoval českému nebo celkově umění Východního bloku, protože už jsem četla spoustu zahraničních knih o moderním umění, ale to české mi pořád zůstávalo do značné míry skryto. Zároveň právě v českém kontextu upozorňuje na spoustu detailů, díky kterým se najednou všechno začne skládat v kompaktní obrázek. Celkově doporučuju!

Podobné knihy: Na co se to vlastně díváme? (Will Gompertz), Sedm dní ve světě umění (Sarah Thorntonová)

Hodnocení: