Michal Vrba - Prak

Milý čtenářský deníčku,

strávila jsem prodloužený víkend putováním po Jizerských horách, ale nebyla bych to já, kdybych si nenašla i trochu času na čtení. Navíc románový debut Michala Vrby Prak se neroztahoval na více než 200 stranách, takže jsem s ním byla rychle hotová.

zdroj: kosmas.cz

Jedná se o dva příběhy v jednom. V šedesátých letech se odehrává ten o patnáctileté Alena, která najde na chatě zápisky nějakého Marka z doby druhé světové války. Osudy neznámého hrdiny se postupně proplétají s minulostí Aleniny matky a jejího známého Tondy. Sepsané vyprávění schoval Marek na chatě, kam utekl z Prahy... Před čím?

Obě roviny příběhu mě zaujaly. Marek pracoval jako novinář, který přepisoval nacistické propagandistické texty do češtiny. Byl příliš slabý, bál se mučení a tak se radši podřídil nacistické autoritě. Na první pohled jasný kolaborant, na druhý spíš ztělesnění lidské slabosti smýkané nepříznivým osudem.

Příběh Aleny ukazuje, jak se různí lidé vyrovnávají s minulostí. Aleně je teprve patnáct, narodila se na konci války a její vlastní svědomí je čisté. Nechápe, proč by někdo chtěl lhát o tom, co se stalo před tak dlouhou dobou. Její matka by na všechno nejraději zapomněla, ale tragické události se jí do její paměti zapsaly příliš hluboko. A nakonec tu máme komunistického funkcionáře Tondu, kterému by choulostivá minulost mohla ukončit úspěšnou kariéru ve straně. A to vše jen kvůli jednomu zbabělci s prakem, dětskou hračkou, která může zabíjet.

Ze začátku mi přišel Vrbův styl trochu kostrbatý, ale buď se po pár stranách zlepšil, nebo mě příběh pohltil tak, že už jsem to dál nevnímala. Markův příběh byl napínavý, plný zoufalých myšlenek ale i odhodlání dotáhnout věci do konce. Důsledky jeho činů o patnáct let později byly vylíčeny relativně stroze, možná i trochu stereotypně, ale možná proto kniha dobře zapadla do mého myšlenkového rámce a na to, že jde o debut, ji mohu hodnotit velmi vysoko.

Závěrečné hodnocení: 

Lauren Groff - Osudy a běsy

Milý čtenářský deníčku,

další knížka tohoto roku měla opravdu dobrá doporučení. Amazon ji vyhlásil knihou roku 2015, Obama o ní mluvil jako o nejlepší knize, co ten rok četl. No nevím, mně tedy Osudy a běsy tak výjimečné nepřišly.

zdroj: goodreads.com

Někde jsem zaslechla, že jsou přirovnávány k Dívce ve vlaku, protože v obou knihách se řeší dlouholetý partnerský vztah, ve kterém se partneři zdaleka neznají tak dobře, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dívka ve vlaku se mi moc nelíbila, takže se nedá čekat, že Osudy a běsy z toho vyjdou lépe.

Kniha je rozdělena na dvě části. Už názvy napovídají, čím se která vyznačuje. Osudy v podstatě jen sledují život hlavního hrdiny Lotta, který se z neúspěšného herce stane oslavovaným dramatikem. Jeho život je relativně průměrný. Sice má nějaké problémy, ale kdo je v životě nemá, že? Běsy pak odhalí události skryté na pozadí jeho života, které sice nejsou tak obludné jako v Dívce ve vlaku, ale rozhodně změní čtenářův pohled na život ústředního páru.

Mám pocit, deníčku, že mi tady něco uniká. Proč si z těch dvou knih všichni sedají na zadek? Stavba textu a jeho plynulost je v zásadě průměrná. Odhalení v obou knihám jsou překvapivá (i když čtenář většinou tuší už pár stran před jejich vyzrazením, kam se příběh bude ubírat) a v Běsech navíc docela logická. Přesto ode mě nedostanou víc než tři hvězdičky...

Myslím, že je to tím, že v knihách hledám spíš odpovědi na otázky proč a jak se něco děje, kdežto obě knihy spíš splétají příběh, který by se mohl stát. Sice se dost rýpají i v tom, co si při tom hlavní postavy myslí, co prožívají, ale obě jsou mi svým životem tak vzdáleny, že mě to prostě nezajímá. Neumím si představit, že by se něco takového mohlo stát v mém okolí. Právě tohle podezření se mi snaží oba svazky vnutit, ale jejich nepřesvědčivým argumentům jsem nakonec nepodlehla.

Závěrečné hodnocení: 

Brendan Kiely - Zimní evangelium

Milý čtenářský deníčku,

už jsem si začínala myslet, že tenhle měsíc na žádnou skutečně dobrou knihu nenarazím. Zimní evangelium mě naštěstí zachránilo.

zdroj: goodreads.com

Hlavním hrdinou, který příběh také vypráví, je šestnáctiletý kluk Aidan. Jeho rodina patří mezi americkou smetánku, chodí na soukromou školu pro děti z bohatých rodin, jeho matka pořádá nejlepší večírky široko daleko, ale pod nablýskanou slupkou se skrývá hnus. Příběh začíná v době, kdy Aidana a jeho matku opustil "starý Donovan", tedy jeho otec. Mnohem víc ho ale raní to, že ho opustil otec Greg, místní farář.

Aidan pracoval jako dobrovolník v kampani na podporu škol kdesi v Africe. Sbírku pořádala místní farnost v čele s otcem Gregem. Ten si Aidana velmi oblíbil, takže se mu rozhodl předával i "lásku", o kterou žádný člověk nestojí. Jenže teď si otec Greg našel mladšího ministranta Jamese a Aidana už nepotřebuje.

Původně jsem si myslela, že se knížka bude soustředit na to, jak kněz postupně manipuluje svou obětí, která ale nakonec prohlédne a odhalí jeho odporné činy. Překvapilo mě, že to autor vzal z trochu jiného konce a soustředí se na to, jak se se zneužíváním vyrovnat a jak je těžké se s ním svěřit. Dospělí se navíc chovají jako hrozní pokrytci. Sledují případ v médiích, povídají si o něm u kafíčka, ale připustit, že by se mohl týkat i jejich dětí, si nechtějí.

Někteří čtenáři autorovi vyčítají příliš vzletný jazyk, protože když se rozhodl pro ich-formu, měl by dodržet slovník a styl vyjadřování náctiletých. Možná se tahle drobnost ztratila v překladu, nicméně na mě Aidanův jazyk nepřirozeně nepůsobil. Mnohem víc jsem se pozastavovala nad množstvím prášků, cigaret a marihuany, kterou během pár dní zkonzumoval.

Román samotný mi přišel úžasný a rozhodně mu dávám nejvyšší možné hodnocení. Drobnou výtku mám opět k nakladateli. Bylo by opravdu skvělé, kdyby k románům podle skutečné události přihodil přinejmenším pár odkazů nebo rovnou shrnutí, co se ve skutečnosti stalo. Jasně, že si to každý může najít na internetu, ale kdyby se o něm psalo rovnou v závěru knihy, každý čtenář dostane mnohem komplexnější obrázek a román samotný bude působit mnohem autentičtěji a vážněji.

Deníčku, tebe určitě zajímá, co jsem se o případu dočetla na Wikipedii. Odpálil ho článek v jedněch bostonských novinách, který vyústil v odhalení několik kněžích působících přímo v místní diecézi. Jeden z jeho aktérů byl obviněn ze zneužívání 130 dětí. Dostal 10 natvrdo. Tak málo?!

Nikdy bych nikomu nepřála nic hnusného a každému může být odpuštěno, ale to, že zrovna tahle "zrůda" byl zavražděna spoluvězněm mě asi až tolik nemrzí. I když je z knihy jasné, že církev zametala podobné případy pod koberec a když se někde vyskytl problém, prostě faráře přesunula na jinou farnost, tak představa, že někteří kněží znásilňovali děti třeba 40 let je prostě neuvěřitelná. Výmluva, že šlo o chybu jednotlivce, se stává neobhajitelnou, protože o takovém počínání věděli i další faráři a biskupové a než aby takové počínání odsoudili, tak před ním jen zavírali oči, stejně jako otecc Dooley v Zimním evangeliu.

Závěrečné hodnocení: 

Carlos Ruiz Zafón - Nebeský vězeň

Milý čtenářský deníčku,

Carlos Ruiz Zafón je můj oblíbený autor, ale jeho poslední kniha Nebeský vězeň pro mě byla vyloženě zklamáním.

zdroj: goodreads.com

Román je třetím dílem čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. První díl se jmenuje Stín větru a spolu s podobně laděnou Šifrou mistra Leonarda sklidil úspěch po celém světě. Následující Andělská hra už tak úspěšná nebyla, ale mě bavila, protože myšlenka, že spisovatel má za úkol napsat novou Bibli mi přišla originální a nakonec i zajímavě uchopená.

Nebeský vězeň je vedle prvních dvou napínavých dílů tak trochu o ničem. Měla jsem pocit, že se hlavně snaží uzavřít rozehrané příběhy ze dvou předchozích knih, nějak je propojit a připravit si půdu pro čtvrtý, závěrečný díl. Hrdina prvního dílu Daniel Sempere se vyrovnává s rolí otce a manžela atraktivní ženy, Fermín také chystá svatbu a snaží se vyklidit kostlivce ze skříně minulosti. Jeho prostřednictvím se čtenář znovu setkává se spisovatelem Martínem z Andělské hry, který si odpykává trest v pevnosti na Montjuïc.

Přijde mi, že série vznikla podobně jako Hvězdné války. Na začátku byl veleúspěšný první díl, který se svezl na vlně tajemných thrillerů, a tak se autor po pár letech rozhodl, že napíše dalších pár dílů a snad vydělá pár dalších milionů. Druhý díl ještě šel, ale třetí už moc nedává smysl a jen neobratně se vyrovnává s omezeními danými prvním dílem. A stejně jako poslední díl Hvězdných válek, ani Nebeský vězeň za nic nestojí. Nicméně oproti oblíbené space opera už nás snad opravdu čeká jen jeden díl a ten doufám bude stát za to, rozhodně si ho přečtu. Vyšel loni na podzim, tak doufám, že ho Knižní klub brzy přeloží. Název Labyrint duší zní slibně.

Mimochodem, deníčku, zjistila jsem, že vyšla i jakási Ohnivá růže, román o tom, jak Pohřebiště vzniklo v 15. století v době inkvizice. Nicméně hodnocení na Goodreads má dost mizerné, takže ho asi vynechám.

Závěrečné hodnocení: 

Pavel Renčín - Vězněná

Milý čtenářský deníčku,

o poslední knížce ani nemůžu říct, že jsem ji přečetla, spíš přeskákala. Pavel Renčín dosáhl neuvěřitelného. Napsal knihu nacpanou dějem a přitom zoufale nudnou.

zdroj:goodreads.com

Je mi líto, deníčku, že musíš koukat na tu příšerně děsivou obálku. Je opravdu odporná, což zároveň znamená, že se nakladateli povedla, protože přesně takový byl záměr. Když jsem knížku četla, neustále jsem ji musela otáčet tak, abych ten hrůzný obrázek neviděla.

Ale teď už k ději. Postupně se rozvíjí dva příběhy. První je o učiteli, kterému vypadává paměť, občas se mění v nekontrolovatelnou agresivní bestii a má neodbytný pocit, že možná zabil svojí přítelkyni, na kterou si vůbec nepamatuje. Vedle toho sledujeme jedenáctiletou holčičku Máju, která odjíždí na prázdniny k podivnému chlapovi na Šumavu posetou mrtvolami. Jak už název napovídá, holčičku někdo uvězní, bude ji týrat všemi možnými způsoby, ale zároveň je tu neustálá naděje, že ji nakonec někdo zachrání. Tyhle dva příběhy se samozřejmě na konci propletou a vznikne z toho taková pěkná hororová pohádka.

Obecně mě příběhy tohoto typu moc nebaví, navíc mě dost děsí. Říkala jsem si, že Vězněná je docela tenká, Renčín píše dobře, tak proč si ji nepřečíst. Nerozhodla jsem se správně. Příběh učitele byl naprosto zoufale nudný, nesmyslný a k ničemu. Příběh Máji byl o dost lepší, ale zoufale odhadnutelný. Asi v půlce jsem začala stránky trochu přeskakovat, četla jsem jen první větu z odstavce, protože víc nemělo cenu.

Některé části mohly být docela zajímavé, hlavně jak Mája hovoří s imaginárními společníky a krysami. Dokonce jedním jejím společníkem byl samotný Bůh. Ale autor tyhle nápady vůbec nedokázal rozvinout do něčeho hlubšího než dětské brouzdaliště.

Hodně čtenářů si na Goodreads stěžuje na závěr románu. Mně osobně ani tak nevadila ta trochu pohádková pointa, ale logicky to do sebe prostě nezapadalo. Nemám problém s přidáním nadpřirozena do jinak normálního světa, ale musí být přidáno chytře, nesmí samo sobě odporovat. Ohánění se "skutečnou událostí" na obálce to kazí ještě víc (případ Huberta Pilčíka).

Závěrečné hodnocení: 

Filip Doušek - Hejno bez ptáků

Milý čtenářský deníčku,

asi ti připadá, že jsem v poslední době četla hrozně málo. Máš částečně pravdu. Potíž byla hlavně v tom, že můj poslední čtenářský úlovek Hejno bez ptáků se skládal ze dvou knih a jedna bez druhé se nedá popisovat.

zdroj: goodreads.com

Na tuhle knihu jsem narazila na relativně neobvyklém místě, konkrétně v magazínu Ego!, který vychází jako příloha Hospodářských novin. Doporučoval ho tam Pavel Bělobrádek jako knihu, která má mnoho vrstev a ke které se rád vrací. Když jsem si o ní našla něco víc, zaujala mě a říkala jsem si, že filozofický román není něco, co bych četla zrovna často, ale mohlo by mě to bavit.

Jak už jsem poznamenala, kniha se skládá za dvou svazků, pojmenovaných jednoduše Příběh a Kniha. Čtenář si může vybrat, kterou přečte první, já se do nich pustila v uvedeném pořadí. Popravdě, číst první Knihu mi nedává smysl. Její obsah přímo navazuje na Příběh a prozradí jeho úplné rozuzlení, takže číst Příběh potom musí být hrozná nuda, i když děj by rozhodně neměl být to podstatné, co si čtenář z románu odnese.

Hlavní hrdinou je Adam, doktorand z Cambridge, který studuje statistiku. Píše komplikovaný program Faustomat, který zkoumá všemožné databáze, prokládá je fraktálními vzorci a snaží se hledat symetrie. Doufá, že objeví řád celého světa, dokáže, nebo spíš vyvrátí, existenci Boha. Do toho už rok chodí s umělkyní, také doktorandkou, a snaží se přijít na kloub lásce, resp. romantice.

Už z uvedené charakteristiky jasně vyplývá, že hlavní hrdina je trochu magor. Zajímalo by mě, jak moc je román autobiografický či inspirovaný nějakým člověkem, kterého autor zná. Filip Doušek pracoval v IT, hodně cestoval a Hejno psal 12 let. Nakonec založil nakladatelství Toito a v něm vydal tuto jedinou knihu.

Hlavní hrdina postupně dochází k přesvědčení, že právě teď se svět radikálně mění. Ze společnosti svázané hierarchií se měníme v lineární síť složenou z rovnostářských vztahů. Původní chápání světa jako součtu jednotlivých objektů se mění, do popředí se dostávají vztahy, které zastupují rozdíl mezi objektem a součtem jeho částí.

V Příběhu tuhle filozofii zatím jen pomalu objevuje, zkoumá a oťukává. Kniha v podstatě shrnuje jeho poznatky a předkládá je přetavené do konzistentní filozofie. Děj není podstatný a občas se trochu vleče. Je těžké udržet pozornost, autor se hodně opakuje, děj nevypráví chronologicky a občas jsem přečetla stránku aniž bych si dokázala vybavit, o čem byla. Rozhodně jde o životní veledílo relativně mladého autora, které otvírá nové obzory a možnosti, jak chápat svět. Ale stejně jako Nina, ani já jsem ho úplně nepochopila. Až čas ukáže, jak moc se autor strefil a "předpověděl budoucnost".

Závěrečné hodnocení: 

Březnové shrnutí

Milý čtenářský deníčku,

omlouvám se za zpoždění, duben je nějaký náročný a až teď se dostávám k tomu, abych ti shrnula předchozí měsíc.

Počty

V březnu jsem přečetla celkem 5 knih, což je stejný výsledek jako v únoru. Ale březen je o tři dny delší! Je pravda, že většina knih byla docela tlustá, ale stejně jsem doufala v něco lepšího. K lepšímu můžu přidat ještě dvě audioknihy, které trochu vylepšují skóre.

Nejlepší kniha

Jasným vítězem měsíce je kniha Audrey se vrací, i když dostala jen čtyři hvězdičky, rozhodně byla lepší než všechny ostatní březnové romány. Čtení o psychicky nemocných náctiletých mě prostě baví, i když spisovatelčin styl zdaleka nedosahoval kvalit Rainbow Rowellové.

Nejhorší kniha

Nechme stranou Dívku ve vlaku, protože to byl sice totální propadák, ale šlo o audioknihu. Z těch papírových může snadno vybrat Silo, protože získalo jen dvě hvězdičky. Spousta podivných až nelogických nesrovnalostí a nesympatičtí hrdinové mě zcela odradili od čtení dalších dílů. Pátrala jsem na Goodreads, jak jsou na tom ostatní čtenáři a v sekci Otázek a odpovědí mělo několik z nich podobné připomínky. Byli ujištěni, že většina nesrovnalostí se vysvětlí v dalších dílech. Nicméně mě to nepřesvědčilo, k téhle sérii se vracet nebudu.

Čtenářské výzvy

Doplnila jsem pár dalších kategorií ve výzvě Databáze knih, nyní už bude opravdu těžké vyplnit zbytek. Ale věřím, že to zvládnu. Na Goodreads se projevila moje zpomalenost a tak jsem ztratila náskok z ledna. Už jsem napřed jen o dvě knihy. Ale dokud jsem napřed, tak na tom přece nezáleží.

Objevy

Tenhle měsíc jsem poslouchala dvě audioknihy, i když druhá se skoro nedala vydržet, tak celkově to považuji za krok správným směrem a určitě budu v poslouchání pokračovat dál. Akorát nevím jakou další si vybrat. Nemáš, deníčku, nějaké tipy?