Damon Galgut - Slib

Milý čtenářský deníčku,

Tohle bude poslední knížka, o kterou se s tebou podělím. Možná ještě někdy něco napíšu, ale rozhodně už nebudu psát o všem, co jsem četla, protože to prostě nestíhám a neustálé dvouměsíční zpoždění mi vadí. Budu si dál psát svoje osobní, krátká hodnocení, ale od teď už přímo na Goodreads.

zdroj: goodreads.com

Citát: Amor to nerozladí, nají se později, až zapnou proud. Do té doby sedí před oknem v obývacím pokoji, zahalená pouze v osušce, a pozoruje v posledním světle dne horu nad městem. Na klíně jí leží schoulená kočka. Ne, neleží, žádnou kočku nemá. Ale dovolme jí alespoň pár rostlin, které se zelenají v plechovkách na parapetu. Nalila jim trochu vody z té, kterou zadržela ve vaně.

Nejlepší scéna: Nejvíc mě asi zaujal osud Astrid, chtěla se zpovídat z nevěry, nedostala rozhřešení a vzápětí umírá rukou zločince, který jí krade auto. I když to byla pěkná mrcha, stejně mi jí bylo líto.

Nejhorší scéna: Anthonyho plácání v alkoholu mě moc nebavilo, přišlo mi zdlouhavé, nikam nevedlo a byla jsem ráda, když se konečně uzavřelo.

Zajímavost o knize: Získala Bookerovu cenu za rok 2021, proto jsem ji taky četla.

Zajímavost o autorovi: Prý miluje různé psací potřeby a svoje knihy nepíše na počítači, ale perem do zápisníků. Teprve když dokončí druhou verzi, přepisuje text do elektronického formátu.

Zásadní myšlenka: Co se slíbilo, musí být dodrženo. I když už o to možná nikdo nestojí.

Něco pro mě nového: Detaily z běžného života uplynulých dekád v Jihoafrické republice.

Můj názor: Ze začátku jsem se nemohla začíst, ale už od padesáté strany mě děj docela pohltil. Sice jsem pořád bojovala s tím, že kniha je dlouhá a příběh se posouvá trochu pomalu, ale užívala jsem si autorův styl a jednotlivé postavy byly vykresleny celkem plasticky, takže i když měly všechny příšerný charakter, sledovala jsem je se zaujetím.

Přiznám se, že mi zoufale chyběl dobový kontext, sice vím, co znamenal apartheid a že se začal uvolňovat (v JAR) teprve ve devadesátých letech, ale nějak mi to nestačilo na to, abych si ho dobře propojila s tím, co se děje v knize. Až zpětně jsem pochopila, že kniha je vlastně kronikou postupného uvolňování soužití mezi bílými a černošskými obyvateli. Asi by mi pomohl polopatičtější doslov, ale tentokrát mi z něj nic moc neutkvělo.

Opakované pohřby mi přišly jako dobrý motiv, rodinná událost, na kterou musí všichni přijet a kde ti všetečnější mohou zjistit, jak dobře nebo špatně si ostatní žijí. Autor jejich atmosféru a účel vystihl naprosto dokonale.

Myslím, že mezi českými čtenáři neměla kniha velký úspěch právě proto, že je nám JAR hodně vzdálená. Stejná kniha odehrávající se ve Francii nebo aspoň Španělsku by určitě zaujala víc. Trochu mě to mrzí, protože mě se líbila docela dost, a to na tenhle typ rodinných ság moc nejsem.

Podobné knihy: Milostný dopis klínovým písmem (Tomáš Změškal), Skleněný pokoj (Simon Mawer), Měsíční svit (Michael Chabon)

Hodnocení: 

Emily Brontëová - Na větrné hůrce

Milý čtenářský deníčku,

s koncem roku jsem opět začala víc poslouchat audioknihy od Českého rozhlasu. Tentokrát šlo o Na větrné hůrce.

zdroj: rozhlas.cz

Nejlepší scéna: Když se Kateřina vyzná Heathcliffovi ze své lásky. A stejně to nezabrání nešťastnému osudu.

Nejhorší scéna: Závěrečné sblížení Katky a Haretona. Už jsem se úplně ztratila v tom, kdo je kdo.

Zajímavost o knize: Ve své době nebyla přijata, protože bořila spoustu společenských a romantických klišé.

Zajímavost o autorovi: Knihu vydala pod mužským pseudonymem a krátce poté zemřela.

Zásadní myšlenka: Láska se může stát prokletím, které tvrdě dopadne i na pozdější generace.

Můj názor: Po první rozhlasové kapitole (1/10) jsem byla naprosto ztracená v tom, kdo je kdo, a musela jsem si několikrát vyhledat a pročíst seznam postav, abych se neztratila v tom, jaké jsou mezi nimi vztahy.

Později jsem se už docela chytla, v poslední třetině jsem trochu ztratila nit, přišlo mi, že vzájemná zášť se bezdůvodně prodlužuje a vadilo mi, že vztahy další generace (Katky a Haretona) jsou popsány už jen velmi povrchně, líbilo by se mi, kdyby i oni byli vykresleni jako plnohodnotné postavy plné vnitřních rozporů.

V dnešní době samozřejmě román už nijak výjimečně nepůsobí, ale věřím, že ve své době byl revoluční. Zároveň jsem ráda, že díky hranému zpracování se mi jeho děj dobře zapsal do paměti a snadno teď odhalím aluze na něj v jiných dílech. Protože spisovatelé na něj odkazují stále.

Ani jiné romány z té doby nemám touhu číst, filmy mi přijdou moc zjednodušené, takže forma audioknihy mi připadá dokonalá. Těším se na další klasiky, které budou na ČRo zase dávat.

Podobné knihy: Pýcha a předsudek (Jane Austenová), Jane Eyrová (Charlotte Brontëová)

Hodnocení: 

Michal Ajvaz - Druhé město

Milý čtenářský deníčku,

Druhé město patří mezi české porevoluční klasiky a čerpají z něj prý všichni, kdo kombinují Prahu a magický realismus. Možná je to pravda, ale mě osobně kniha moc neoslovila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Sešel jsem podél chrámové zdi na dolní náměstí a podíval se vzhůru: vysoko nad hlavami chodců se lesklo ve slunečních paprscích tělo žraloka, nabodnuté na kříž. Nikdo z lidí, kteří chodili po náměstí, si mrtvého žraloka nevšiml: pochopitelně, výšky jsme ze svého prostoru odřízli stejně jako temné okraje. Co víme o tajemných krajinách fasád, které proplouvají nad našimi hlavami jako zázračné ostrovy? Kdyby na střechách vyrostlo město ze zlata, s chrámy a paláci, kdo by si toho všiml?

Nejlepší scéna: Souboj se žralokem na věži kostela. Přišel mi dostatečně bizarní, ale zároveň měl jasný důvod i pointu.

Nejhorší scéna: Nekonečné honby městem, které končily nijak. Hrdina sice utekl, ale vlastně se nic nedozvěděl a najednou nová kapitola, nový den.

Zajímavost o knize: S původním vydáním z roku 1993 nebyl autor úplně spokojen, protože neprošlo posledním kolem jeho korektur. Z "správné" tak považuje až pozdější vydání v nakladatelství Petrov.

Zajímavost o autorovi: Na Wikipedii jsem našla citaci: "Někdo si myslí, že pochopil, o čem to vlastně je a vkládá do toho nějaké významy. To tam není. Já jsem to psal pro radost z psaní a předpokládal jsem, že to lidi budou číst pro radost ze čtení a že se bude líbit ten děj. Opravdu mimo toho děje tam nic není."

Zásadní myšlenka: Chcete vidět magický svět schovaný za obyčejnými věcmi? Stačí se jen pořádně dívat.

Můj názor: Ze začátku jsem se docela rychle začetla, děj dával smysl, stále se střídaly akční scény, ve kterých hlavní hrdina něco hledal nebo před někým naopak utíkal. Ale po první třetině se mi tenhle styl přejedl a připadalo mi, že na sebe autor bez ladu a skladu vrší další a další historky, které děj nikam neposouvají. Závěrečné odhalení mi přišlo trochu nedotažené, měla jsem pocit, že vůbec nezáleží na tom, jestli k němu došlo teď, před 100 stranami nebo po dvou stech dalších.

V mnohém mi román připomínal Neutěšence od Ishigura, ale ti mají aspoň nějaký příběh, který dospěje k promyšlenému konci. Přestože je Druhé město mnohem tenčí, nudilo mě o dost víc.

Taky se mi často vybavily starší knihy od Miloše Urbana jako Sedmikostelí nebo Lord Mord. Tam už ale vidím shodu jen v atmosféře, jinak jsou mnohem méně bláznivé, jejich příběh má jasnou strukturu a plane odněkud někam.

Jako u spousty jiných klasiků jsem i tady ráda, že jsem si knihu přečetla a tím si doplnila vzdělání. Rozhodně nepochybuju o její kvalitě a pár obrazů z ní mi rozhodně utkvělo (kromě zmíněného zápasu se žralokem také třeba podzemní katedrála, do které se dá nakouknout jakýmsi ventilačním otvorem nebo rozhovor s papouškem na střeše katedrály). Zároveň si nemyslím, že budu od autora hledat něco dalšího, jeho styl je mi až příliš vzdálený.

Podobné knihy: Neutěšenci (Kazuo Ishiguro), Lord Mord (Miloš Urban), Labyrint (Pavel Renčín)

Hodnocení: 

J. M. Coetzee - Youth

Milý čtenářský deníčku,

o tuhle knížku jsem zakopla v jednom charitativním obchůdku v Anglii. Namátkou jsem ji otevřela zrovna na stránce, kde vypravěč líčí svojí práci programátora pro IBM v šedesátých letech a to mě tak zaujalo, že jsem si ji musela hned koupit (navíc jsem věděla, že autor patří mezi vyhlášené anglofonní autory 2. poloviny 20. století). I když nakonec byla o něčem docela jiném, stejně mě hodně bavila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Dancing makes sense only when it is interpreted as something else, something that people prefer not to admit. That something else is the real thing: the dance is merely a cover. Inviting a girl to dance stands for inviting her to have intercourse; accepting the invitation stands for agreeing to have intercourse; and dancing is a miming and foreshadowing of intercourse. So obvious are the correspondences that he wonders why people bother with dancing at all. Why the dressing up, why the ritual motions; why the huge sham?

Nejlepší scéna: Špatně se mi vybírá, ale nejvíc mě asi bavily scény z práce, kdy dělá, co ho nebaví, není v tom nikterak dobrý, ale zároveň ho to pohodlně uživí. Připadalo mi, že programátora mohl tehdy dělat kdekdo.

Nejhorší scéna: Vadilo mi jeho chování k ženám, tak přezíravé, povýšené. Ale patřilo to k jeho charakteru a době, ve které žil.

Zajímavost o knize: Dnes bychom ji nazvali autofikcí, před dvaceti lety ale tahle nálepka ještě možná neexistovala.

Zajímavost o autorovi: V roce 2003 získal Nobelovu cenu.

Zásadní myšlenka: Mladistvé nadšení (a naivitu) nakonec vždycky vystřídá pragmatismus.

Něco pro mě nového: Detaily z programátorova života v šedesátých letech. Právě tehdy začali mezi programátory převládat muži.

Můj názor: Hlavní hrdina byl nesnesitelné hovádko, které si myslelo, že mu svět sám padne k nohám, protože přece jednou se ukáže, že je výjimečný umělec. Přesto narozdíl třeba od Věnováno Ráchel mi nelezl na nervy, bavilo mě číst o jeho životních peripetiích a se zájmem jsem sledovala, jak ho společnost pomalu formuje do škatulky "normálního člověka".

Myslím, že autor dobře zachytil tu ztrátu iluzí, únavu ze stereotypu a taky tu neodolatelnou chuť pohodlného živobytí. Zároveň, i když patří mezi "bílé muže", pořád jakožto přistěhovalec naráží na drobné překážky, kvůli kterým nemá šanci se prosadit mezi úzkou skupinkou společností uznávaných umělců.

Kniha je druhou ze čtyř z autobiografické série Scenes from Provincial Life (český překlad se mi najít nepovedlo). Rozhodně si chci přečíst i ty ostatní, zvlášť Chlapecvtí o dětství v Jihoafrické republice bude určitě zajímavé.

Podobné knihy: Věnováno Ráchel (Martin Amis), Sobota (Ian McEwan)

Hodnocení: 

Milena Štráfeldová - Svetr ze zbytků

Milý čtenářský deníčku,

od Štráfeldové už jsem četla Guláš pro Masaryka a líbí se mi, jak dovede věrně převést historická fakta do poutavého příběhu. V tomto ohledu sbírka povídek Svetr ze zbytků rozhodně splnila očekávání.

zdroj: goodreads.com

Citát: Potrvá ještě hodně let, než tomu tehdejšímu máminu zoufalství sama porozumí. Ta její otázka: „A jaký smysl to asi má pro jeho maminku?“ se jí bude stále urputněji vracet, až bude mít sama děti. Bude ji strašit představa, že by se i její syn mohl někdy polít benzinem a zapálit… Ta strašlivá bolest! — To se přece nesmí stát!

Nejlepší povídka: Nejvíc mě zaujala povídka Na dvorku o slavné fotografce Soně Bullaty, které se po válce vrací z koncentračního tábora. Myslím, že je to osud, který by vydal na celý román.

Nejhorší povídka: Žádná mi nepřišla vyloženě špatné, ale určitě jich bude několik, které mě moc nezaujali, takže už si z nich nic nepamatuju. Třeba Marie (o cestě novinářky na Ukrajinu), Docela fajn den (o lékárnici, co píše knihu a trpí rakovinou) nebo Domácí štěstí (o holce, která i přes rodinné ústrky nakonec začala pracovat jako knihovnice a o své rodiče se starala do konce života).

Zásadní myšlenka: Život umí být krutý, ale nic netrvá věčně.

Něco pro mě nového: Kromě už zmíněné Soni Bullaty například příběh P. Bonfilia Wagnera, který obnovil klášter v Nových Hradech (i když podle životopisu sepsaného zde byl jeho osud trochu jiný).

Můj názor: Rozhodně mě víc bavily povídky, které vyprávěly příběh nějaké skutečné historické postavy. I většina ostatních mě bavila ve chvíli, kdy jsem je četla, a zdáli se mi dobře vypointované. Zároveň ale platí, že na tak krátkém prostoru nejsem schopná si s postavami vytvořit vztah, díky kterému by mi jejich osud utkvěl v hlavě déle než pár dní. A tak zapomenu i na tramvajáka, kterému pod kola vletěl malý kluk, chlapa, kterému se kvůli milence život rozpadl na kousky nebo knihovnici, která se vzepře estébákům a raději přijde o slušný byt, než aby znovu ztratila milovanou osobu.

Prostě skvělá, odpočinková literatura, ze které se člověk něco trochu dozví, ale zároveň nenaráží na nějaká kontroverzní témata, o kterých bych musela nějak hluboce přemýšlet. Prostě příjemné čtení, nic moc víc. Čtvrtou hvězdu dostává právě jen za svůj tak trochu vzdělávací rozměr.

Podobné knihy: Dlouhá trať (Viktorie Hanišová), Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (Jiří Hájíček), Němci (Jakuba Katalpa)

Hodnocení: 

Éduard Louis - Jak se stát jiným

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla i poslední knížku od Éduarda Louise. A musím říct, že mi úplně přestal být sympatický.

zdroj: goodreads.com

Citát: V Paříži jsem chodil skoro pokaždé do stejného baru jménem Duplex, v úzké uličce trochu stranou od Ostatních, protože mi Didier, s nímž jsem se během těchto víkendů vídal odpoledne v kavárnách na Montparnassu, řekl, že je to bar pro intelektuály. Prostor byl špatně osvětlený, uvnitř se vznášel pach potu a piva, který místu dodával filmovou hloubku a atmosféru.

Nejlepší scéna: Když získá práci v divadle a někdo cizí ho poprvé osloví jménem, které by si tolik přál nosit, ale v občance má zatím stále zapsáno poněkud humpolácké Eddy. Přišlo mi, že to krásně ukazuje, jak i drobné banality mohou změnit vnímání sebe sama.

Nejhorší scéna: Když svojí kamarádce Eleně řekne, že odchází do Paříže a kvůli tomu se vzájemně odcizí. Vypadalo to, jako by si jejich přátelství vůbec nevážil.

Zásadní myšlenka: Pokud chci něčeho dosáhnout, musím bezohledně postupovat vzhůru a vydřít si to. Jiný cíl neexistuje.

Něco pro mě nového: Jak je Paříž odlišná od zbytku Francie.

Můj názor: Byla jsem strašně zvědavá, jak bude Eddyho život pokračovat. Jeho prvotina končila nadějně a myslím, že úplně všichni jejímu hrdinovi přáli, aby se vstupem na gymnázium skončila šikana a ústrky, kterým čelil v předchozích letech. Po dočtení Jak se stát jiným mám pocity skoro opačné.

Všechno se zlomí ve chvíli, kdy potká Didiera a vytyčí si jako jediný možný cíl studium na Sorbonně. V tu chvíli začne až nelidsky dřít, jeho vztahy působí vypočítavě a také se stává poněkud promiskuitním. Já nechci někoho odsoudit za to, že se moc snaží, že se nebojí pochválit, že to dobře zvládl, ale stejně mám pocit, že Louis to přehnal.

V popisované době by měl člověk prožít první lásku a naučit se vycházet s lidmi v kolektivu. Ale nic z toho Louise nezajímá a z románu to vypadá, že se mu to neděje ani jaksi mimochodem. Chtěl by sice mluvit za chudé masy, které trpí ve spodních patrech společnosti, ale myslím, že svým chováním se jim spíš odcizil.

Co se týká knihy, mohu jen ocenit jeho upřímnost a obratnost, s jakou balancuje mezi poutavým dějem a politickou agitací. Vše podtrhuje výborný překlad a celkově příjemné vydání, které se snaží zůstat v souladu s předchozími, mnohem tenčími, knihami autora.

Jsem opravdu zvědavá, jak se osobnost Éduarda Louise bude vyvíjet dál, jestli se z něj stane od reality odtržený intelektuál bez empatie nebo jestli se vrátí k civilnějšímu životu, přála bych mu, aby si našel partnera, se kterým by byl šťastný.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Bianca Bellová - Transfer

Milý čtenářský deníčku,

knížky od Bellové většinou nehodnotím moc vysoko, ale rozhodně ve mně zanechávají nějakou stopu. Transferu se ani to bohužel nepovedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Vokůrka pevně stiskl rty. Po chvíli řekl tiše: „To víš, že myslel. Říkal jsem si, že to zapomeneš, že jsi přece byla dítě a děti si nic nepamatujou. Že je to, jako by se nic nestalo.“

Nejlepší povídka: Hned ta první, kdy se hrdinka vrací do nenáviděné vesnice, kde vyrůstala. Její vztah s matkou mi přišel hodně dobře vylíčený.

Nejhorší povídka: Michael. Pokus o vyšetřování vztahů mezi učitelem a studentkami se mění ve frašku a vůbec hlavní hrdina se svou filozofií, že jediným cílem lidí je se množit, je odporný a za celou dobu není jeho názor nijak konfrontován.

Zajímavost o autorovi: Často se vymezuje proti feminismu, tak si říkám, že právě zmiňovanou povídkou Michael chtěla svůj postoj legitimizovat.

Zásadní myšlenka: Co trápí toho člověka čekajícího vedle mě na nástup do letadla?

Můj názor: Po pár měsících už musím pátrat hodně hluboko, abych si vybavila z krátké sbírky povídek aspoň něco. Nezůstal mi v hlavě jediný silný obraz, žádný hrdina se mi nedostal pod kůži.

Povídky jsou napsané čtivě, často využívají hovorový jazyk, vyvolávají pocit, že jde skutečně o takový vnitřní monolog, který člověk vede sám se sebou při dlouhém čekání v odletové hale. Jsem si jistá, že si své čtenáře najde, většině se bude i líbit, ale v hlavě nezůstane a v dlouhodobém měřítku to prostě byla ztráta času. Relativně zábavná, ale nijak přínosná. Myslím, že autorka to umí mnohem lépe. Myslím, že jde přesně o druh knihy, kterou by debutantovi nevydali, ale zavedená spisovatelka prodá tisíce výtisků.

Podobné knihy: Johana (kolektiv autorek), Křehká struna (Filip Staněk)

Hodnocení: