Milý čtenářský deníčku,
mám pocit, že únor bude měsícem dlouhých a vážných knih. Tou další byla Ulička tisíce květů od spisovatelky Gail Tsukiyamy.
Příběh se odehrává v Japonsku a sleduje život dvou bratrů a dvou sester v průběhu skoro třiceti let. Začíná před druhou světovou válkou, podrobně popisuje zhoršující se podmínky v zemi, nedostatek jídla a v posledních letech i ničivé nálety. Atomové bomby jsou zmíněny jen okrajově, ale možná je to dobře, o nich čte člověk pořád.
Po válce si všichni postupně plní své sny, ale zároveň se vyrovnávají s traumatickou minulostí a současností plnou osobních dramat a smrti. Popis událostí je velmi minimalistický, stejně jako emoce hrdinů, které se projeví většinou jen v lehkém svěšení ramen a sklopením hlavy.
Právě minimalistický styl ve mně vyvolával pocit japonské atmosféry a autenticity. Představuji si, že většina Japonců jsou tišší, skromní, uzavření lidé, kteří od rána do večera pracují, aby uživili svoji rodinu, která je pro ně na prvním místě. Na druhou stranu si kladu otázku, jak moc je to pravda, osobně znám Japonců tak deset a z toho nelze nic usuzovat. A autorka má sice otce Japonce, ale její matka je Číňanka a ona sama se narodila v USA a prožila tam celý život. To ve mně vyvolává nedůvěru.
Dalších pár bodů u mě knížka ztratila svou "ságovitostí". Popisuje osudy mnoha postav, přebíhá od jedné ke druhé a to mě nebaví. Navíc popisuje hodně dlouhé období, já bych ho rozdělila aspoň do dvou knih. Ale chápu, že spoustě lidí se tenhle styl zamlouvá, takže ho nechci zahrnout do hodnocení tak výraznou měrou. Avšak dohromady s předchozí výtkou už jednu hvězdičku strhnou.
Závěrečné hodnocení:
mám pocit, že únor bude měsícem dlouhých a vážných knih. Tou další byla Ulička tisíce květů od spisovatelky Gail Tsukiyamy.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Po válce si všichni postupně plní své sny, ale zároveň se vyrovnávají s traumatickou minulostí a současností plnou osobních dramat a smrti. Popis událostí je velmi minimalistický, stejně jako emoce hrdinů, které se projeví většinou jen v lehkém svěšení ramen a sklopením hlavy.
Právě minimalistický styl ve mně vyvolával pocit japonské atmosféry a autenticity. Představuji si, že většina Japonců jsou tišší, skromní, uzavření lidé, kteří od rána do večera pracují, aby uživili svoji rodinu, která je pro ně na prvním místě. Na druhou stranu si kladu otázku, jak moc je to pravda, osobně znám Japonců tak deset a z toho nelze nic usuzovat. A autorka má sice otce Japonce, ale její matka je Číňanka a ona sama se narodila v USA a prožila tam celý život. To ve mně vyvolává nedůvěru.
Dalších pár bodů u mě knížka ztratila svou "ságovitostí". Popisuje osudy mnoha postav, přebíhá od jedné ke druhé a to mě nebaví. Navíc popisuje hodně dlouhé období, já bych ho rozdělila aspoň do dvou knih. Ale chápu, že spoustě lidí se tenhle styl zamlouvá, takže ho nechci zahrnout do hodnocení tak výraznou měrou. Avšak dohromady s předchozí výtkou už jednu hvězdičku strhnou.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat