pondělí 6. února 2017

Michael Třeštík - Ta možnost tu prostě je

Milý čtenářský deníčku,

od té doby, co jsem přečetla Na co se to vlastně díváme, vyhledávám populárně naučné knihy o moderním výtvarném umění. Michal Třeštík patří v tomhle ohledu mezi českou špičku a po Slečnách z Avignonu jsem se o to víc těšila na Ta možnost tu prostě je.

zdroj: goodreads.com

Kniha je rozdělena na dvě části. První, stejně jako ve Slečnách z Avignonu, rozebírá v každé kapitolce jeden obraz. Upřímně, deníčku, ani jeden jsem před tím neznala (i když u Pohřbu v Ornans se za to trochu stydím) a ani autoři mi, kromě Couberta a Rothka, nebyli známí. Na tom ale vůbec nezáleželo.

Třeštík obrazy vybírá možná právě podle toho, že nejsou tak moc známé, v galerii je vedle ostatních ikonických maleb návštěvník často mine bez povšimnutí. Nezapsaly se do dějin výtvarného umění a často nezachycují nic bytostně originálního ani nepoužívají nějakou revoluční techniku. Přesto mohou v pozorovateli vzbudit emoce a dát konkrétní tvar nějakému neurčitému, zastrčenému pocitu hluboko v něm.

Jako příklad bych uvedla hned první Americkou krajinu.

zdroj: MoMA.org

Michal Třeštík se v úvaze o ní zabývá chápáním krajiny, její industrializací a jak se s tím vším člověk vyrovnává. Podotýká, že malíř namaloval obraz možná za trochu jiným účelem a zobrazená budova patří mezi známé stavby v okolí Detroitu. Ale to pro něj vůbec není podstatné. On se smiřuje s tím, že krajina nejsou jen západy slunce nad jezerem nebo kravičky pasoucí se na poklidné louce. Pro někoho je krajinou obklopující domov ta s čoudícími komíny a hlučnými bagry. A má ji rád. Ta možnost tu prostě je.

A teď už k druhé, delší části nazvané Jak jsem zabil inženýra. Jako výtvarný kritik a esejista si autor chce na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je malovat, nevázaně tvořit a objevovat umělce v sobě. Sám sebe popisuje jako přísně racionálního inženýra (vystudoval architekturu), což mi je na něm velmi sympatické. Jsem si jistá, že kdybych se rozhodla kreslit, dopadnu úplně stejně.

Nejdříve zkouší černobílé geometrické koncepce v tempeře, akrylu a oleji. Na počátku se snaží trochu šetřit, hodně přemýšlí a buduje složitou teorii svého dílka. Pak zjistí, že neumí namalovat přesně ohraničenou čáru!

Technické strasti nekončí, postupně přechází k pastelům a chytá se do pasti "víkendových malůvkářů". V honbě za dokonalým výsledkem si objedná předražené pastely z Ameriky, i když jen dvě kapitoly zpátky se vysmíval umělcům, kteří za ně vyhazují tolik peněz, když si mohou pořídit jiné za zlomeček ceny. Deníčku, kolikrát jsem se podivovala nad řasenkou za 500 Kč a teď si taky objednávám luxusní krémíčky z Anglie...

Jako znalec umění má pocit, že všechno podstatné už bylo objeveno a že nelze nenapodobovat. Miluje Rothka (jako já!), ale právě ten je přece nenapodobitelný. Nebo ne? A s těmi lepšími pastely by to stejně možná šlo... Jak to nakonec dopadlo ti, deníčku, neprozradím, přečti si tuhle teňoučkou knížku sám.
Závěrečné hodnocení: 

Žádné komentáře:

Okomentovat