Milý čtenářský deníčku,
už třetí kniha z Čtenářského klubu Martinusu. Sice mi text moc neodsýpal, ale obsahově naprosto skvělá kniha, která mě zavedla do komunistické Číny a k všeobecně známým faktům přidala lidský rozměr.
Čína je sice jedním z nejdůležitějších geopolitických hráčů, každý na ní má jasný názor většinou někde na škále od jsou špatní po jsou špatní, ale potřebujeme je, tak to nebudeme říkat nahlas. Bylo pro mě proto překvapením, jak málo toho vím, o její nedávné historii. Věděla jsem, že komunismus zde zvítězil v podobné době jako u nás, tušila jsem, že Mao Ce-tung byl uctíván stejně jako Stalin a páchal dost podobné nechutnosti. Samozřejmě znám příběh Tibetu a Tchaj-wanu, znám pojmy Kulturní revoluce a Masakr na náměstí Nebeského klidu, ale zvlášť pod těmi dvěma posledními jsem si neuměla vůbec nic představit. Kromě toho jsem slyšela o čínské poslušnosti, kterou všichni vysvětlují podvolení vládnoucím tyranům. A předpokládala jsem, že stejně jako v jiných zemích Blízkého východu, i zde mají mladí úctu k rodičům a starším a vzdělání je pro ně rodinnou prioritou. Po přečtení vím, že poslední dva předpoklady byly zcela nesprávné.
Teď už tedy k samotnému příběhu. Autorka čtenáře nejdřív seznámí s dvěma mladými dívkami, jedna se narodila v Kanadě čínským rodičům, druhá prchá před perzekucemi po pekingských demonstracích. Hlavní část knihy tvoří příběhy jejich rodičů a prarodičů, kteří prožili cestu Číny ke komunismu.
Začátek se autorce moc nepovedl. I když se tu nevyskytuje nějak moc postav, je těžké si je zapamatovat propojit jejich rodinné vazby. Po přibližně sto stranách už jsem sice věděla, kdo je kdo, ale stále jsem se moc nemohla začíst, měla jsem málo času a text příliš neutíkal. Zlomilo se to až kolem 250. stránky a zbylých 200 stran už jsem zhltla během tří večerů.
Osud rodiny je úzce spjat s hudbou a poněkud problematickým, sedláckých původem. Stejně jako v Československu, i tady někteří prožijí velkou část padesátých let v pracovních táborech, pak je chvíli klid a v době kdy u nás probíhá normalizace po Pražském jaru, v Číně propuká kulturní revoluce. Během ní jsou zbývající členové rodiny odstřiženi od konzervatoře a talentovaný skladatel musí montovat rádia v zapadákově na jihu země. Po mnoha letech přijde další uvolnění, rodina se stěhuje do Pekingu, kde ji smete armádou krutě potlačený protest ve stejném roce, kdy u nás uspěje Sametová revoluce.
Autorka nenásilně provede čtenáře nejdůležitějšími událostmi druhé poloviny dvacátého století v Číně a dá jim lidský rozměr, který je jako obvykle mnohem působivější než čísla vyčtená na Wikipedii. Nejvíc mi utkvěly tři scény. V první si vězeň v pracovním táboře vyčítá svou neposlušnost režimu a opravdu věří, že ho pobyt v nelidských podmínkách změní v dobrého komunistu-budovatele. V druhé studenti nejdříve veřejně urážejí a potom i mučí nejváženějšího profesora konzervatoře. A nakonec scéna kdy mladí vojáci zabíjí mladé protestující studenty, kteří svými dlouhodobými demonstracemi rozvracejí režim. Možná někteří chodili do stejné třídy nebo si v dětství hráli na stejném dvorku...
Znovu a znovu v hlavě porovnávám to, co vím o české historii a co jsem se dozvěděla o té čínské. Snažím se sama sebe přesvědčit, že se tady i tam děly podobné věci a Číňani nejsou o nic horší než my. Ale nějak se mi to nedaří. V Česku mám pocit, že ta nejhorší zvěrstva vždy přicházela tak nějak shora, od totalitních vládců, zatímco v Číně se většina jednotlivců ztotožnila s myšlenkami Strany a začali je prosazovat v každodenním životě, i když tím ubližovali svým nejbližším. Čech vždy jedná z pomsty nebo ve prospěch své rodiny, Číňan jakoby upřednostňoval blaho společnosti před vším ostatním. Ale zapomíná, že společnost se skládá z jednotlivců...
Tenhle zápis byl dlouhý, Deníčku, ale aspoň vidíš, jak hluboce mě kniha zasáhla. A to jsem vůbec nedocenila její hudební stránku, neustálé popisy sonát od Prokofjeva či Bachových Goldbergovských variací mi nic neříkaly. Až úplně na konci jsem si při čtení pár posledních stran pustila zmiňované skladby a jejich kouzlo výrazně změnilo moje vnímání knihy a lituji, že jsem to neudělala už na začátku.
Kniha ve mně vzbudila obrovský zájem přečíst si víc a podívat se na čínskou mentalitu i z jiného pohledu. Mám chuť přečíst si letošního vítěze Magnesie Litery, protože Hodiny z olova jsou český pohled na život v Číně. Také si chci vybrat něco z edice Xin nakladatelství Verzone, protože mě zajímá i pohled samotných Číňanů. Trochu mě odrazuje, že žádná z těchto knih se nebude číst lehce, ale myslím, že budou stát za to.
Dávám čtyři hvězdičky, kvůli těžkopádnému začátku a vůbec obtížnému textu, ale tuším, že co se týká tohoto tématu, je Neříkej, že nemáme nic asi to nejstravitelnější, co se dá najít.
Závěrečné hodnocení:
už třetí kniha z Čtenářského klubu Martinusu. Sice mi text moc neodsýpal, ale obsahově naprosto skvělá kniha, která mě zavedla do komunistické Číny a k všeobecně známým faktům přidala lidský rozměr.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Teď už tedy k samotnému příběhu. Autorka čtenáře nejdřív seznámí s dvěma mladými dívkami, jedna se narodila v Kanadě čínským rodičům, druhá prchá před perzekucemi po pekingských demonstracích. Hlavní část knihy tvoří příběhy jejich rodičů a prarodičů, kteří prožili cestu Číny ke komunismu.
Začátek se autorce moc nepovedl. I když se tu nevyskytuje nějak moc postav, je těžké si je zapamatovat propojit jejich rodinné vazby. Po přibližně sto stranách už jsem sice věděla, kdo je kdo, ale stále jsem se moc nemohla začíst, měla jsem málo času a text příliš neutíkal. Zlomilo se to až kolem 250. stránky a zbylých 200 stran už jsem zhltla během tří večerů.
Osud rodiny je úzce spjat s hudbou a poněkud problematickým, sedláckých původem. Stejně jako v Československu, i tady někteří prožijí velkou část padesátých let v pracovních táborech, pak je chvíli klid a v době kdy u nás probíhá normalizace po Pražském jaru, v Číně propuká kulturní revoluce. Během ní jsou zbývající členové rodiny odstřiženi od konzervatoře a talentovaný skladatel musí montovat rádia v zapadákově na jihu země. Po mnoha letech přijde další uvolnění, rodina se stěhuje do Pekingu, kde ji smete armádou krutě potlačený protest ve stejném roce, kdy u nás uspěje Sametová revoluce.
Autorka nenásilně provede čtenáře nejdůležitějšími událostmi druhé poloviny dvacátého století v Číně a dá jim lidský rozměr, který je jako obvykle mnohem působivější než čísla vyčtená na Wikipedii. Nejvíc mi utkvěly tři scény. V první si vězeň v pracovním táboře vyčítá svou neposlušnost režimu a opravdu věří, že ho pobyt v nelidských podmínkách změní v dobrého komunistu-budovatele. V druhé studenti nejdříve veřejně urážejí a potom i mučí nejváženějšího profesora konzervatoře. A nakonec scéna kdy mladí vojáci zabíjí mladé protestující studenty, kteří svými dlouhodobými demonstracemi rozvracejí režim. Možná někteří chodili do stejné třídy nebo si v dětství hráli na stejném dvorku...
Znovu a znovu v hlavě porovnávám to, co vím o české historii a co jsem se dozvěděla o té čínské. Snažím se sama sebe přesvědčit, že se tady i tam děly podobné věci a Číňani nejsou o nic horší než my. Ale nějak se mi to nedaří. V Česku mám pocit, že ta nejhorší zvěrstva vždy přicházela tak nějak shora, od totalitních vládců, zatímco v Číně se většina jednotlivců ztotožnila s myšlenkami Strany a začali je prosazovat v každodenním životě, i když tím ubližovali svým nejbližším. Čech vždy jedná z pomsty nebo ve prospěch své rodiny, Číňan jakoby upřednostňoval blaho společnosti před vším ostatním. Ale zapomíná, že společnost se skládá z jednotlivců...
Tenhle zápis byl dlouhý, Deníčku, ale aspoň vidíš, jak hluboce mě kniha zasáhla. A to jsem vůbec nedocenila její hudební stránku, neustálé popisy sonát od Prokofjeva či Bachových Goldbergovských variací mi nic neříkaly. Až úplně na konci jsem si při čtení pár posledních stran pustila zmiňované skladby a jejich kouzlo výrazně změnilo moje vnímání knihy a lituji, že jsem to neudělala už na začátku.
Kniha ve mně vzbudila obrovský zájem přečíst si víc a podívat se na čínskou mentalitu i z jiného pohledu. Mám chuť přečíst si letošního vítěze Magnesie Litery, protože Hodiny z olova jsou český pohled na život v Číně. Také si chci vybrat něco z edice Xin nakladatelství Verzone, protože mě zajímá i pohled samotných Číňanů. Trochu mě odrazuje, že žádná z těchto knih se nebude číst lehce, ale myslím, že budou stát za to.
Dávám čtyři hvězdičky, kvůli těžkopádnému začátku a vůbec obtížnému textu, ale tuším, že co se týká tohoto tématu, je Neříkej, že nemáme nic asi to nejstravitelnější, co se dá najít.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat