19/11/2020

Ian McEwan - Skořápka

Milý čtenářský deníčku,

McEwan se dostal mezi moje oblíbené autory. Vím, že jeho starší díla se mi moc nelíbí, takže raději čtu ta novější, i když nejsou kritikou tolik vychvalována jako třeba Betonová zahrada (tu jsem četla hrozně dávno a jediné, co si pamatuju, je, že mě znechutila a nelíbila se mi). Skořápka nebyla nic moc, ale bavila mě.

zdroj: goodreads.com

Příběh je parafrází na Hamleta, kde syn zavražděného otce celý děj sleduje z matčiny dělohy. V doslovu mi Ladislav Nagy vysvětlil, že autor využívá "vševědoucího vypravěče", který je neobvykle ztvárněn jako nenarozené dítě. Na jednu stranu nevidí, takže nemůže vědět, jak vypadají barvy, ale přesto popisuje staré křeslo nebo oblečení některé z postav. Autor chvílemi tuhle nedokonalost připouští, dokonce zdůrazňuje, aby na ni o pár stránek dál úplně zapomněl. Jako čtenář jsem si toho všimla, jakožto matfyzáka mě to iritovalo, ale vysvětlení v doslovu, že tím autor čtenáře záměrně mate, mě okouzlilo.

Kniha obsahuje na beletrii neobvyklé množství vysvětlivek, ale většinou ani s nimi jsem nezvládla ocenit odkazy na jiná díla a autory v anglofonním světě pravděpodobně každému dobře známé. Upřímně, horko těžko jsem chytala i ty triviální na Hamleta. Naštěstí nemám pocit, že by mi to zážitek z románu nějak zkazilo nebo významně ochudilo, užila jsem si ho i bez nich.

Samotný příběh je docela zábavný, spíš hříčka než dokonale promyšlené vyprávění. Postavy mužů mi přišly uvěřitelné, ale matku jsem absolutně nechápala. Její postoj k těhotenství byl naprosto nejasný, jako by ani dítě nečekala. Jsem si jistá, že i to byl autorův záměr, ale ten už mi smysl nedával.

Dávám tři hvězdičky. Nešlo o nic světoborého, rozhodně bych Skořápku někomu jen tak nedoporučila, ale McEwanovy fanoušky myslím neurazí. Navíc jde o další ukázku postmoderního vyprávění, které zůstává snadno srozumitelné.

Závěrečné hodnocení: 

Žádné komentáře:

Okomentovat