Bianca Bellová - Mona

Milý čtenářský deníčku,

jsem asi jediný člověk na světě, který jako první četl Monu a ne Jezero. Když se o něm mluvilo, vůbec mě nezaujalo, ale Monu teď zmiňovali v nominacích na Magnesii Literu a tak, když jsem ji zahlídla v knihovně, rozhodla jsem se ji risknout. A myslím, že příště si Jezero vyhledám cíleně.

zdroj: goodreads.com

Ze začátku jsem byla totálně zmatená. Pořád jsem přemýšlela, kde se příběh odehrává. Teprve po dočtení jsem si poslechla rozhovor s autorkou v Liberatuře a hrozně se mi zalíbil její výraz, že si kvůli nejasnosti prostředí musí čtenář tenhle románový rozměr odmakat sám. Zpětně mě tenhle postoj hrozně baví a je hlavním důvodem, proč se těším na Jezero.

Jinak se ale přiznám, že moc nevím, co si z románu odnést. Z rozhovoru mi přišlo, že autorka sama žádný zvláštní cíl neměla, prostě jí v hlavě ležel námět, ten sepsala, propletení těch osudů, jejich kontrast ji fascinoval, ale co si v něm každý čtenář najde je na něm. Jsou knihy, které jsou z toho důvodu geniální, každý v nich najde něco, ale Mona aspoň pro mě mezi ně nepatří, já v ní tak nějak nenalezla nic.

Takže mě osobně se kniha netkla, ale zpětně se mi líbila její struktura a příběh mě nenechal chladnou, rozhodně ve mně vyvolal nějaké emoce, akorát nepřetrvaly dlouho. Proto dávám jen tři hvězdičky, ale vůbec nebudu nikomu vymlouvat hodnocení mnohem vyšší.

Závěrečné hodnocení: 

P.S.: A je to tady, dohnala jsem skluz v příspěvcích, hurá! Doufám, že takový (snad 20 knih?!) už nikdy mít nebudu.