Jón Kalman Stefánsson - Letní světlo, a pak přijde noc

Milý čtenářský deníčku,

před časem vyšla reedice téhle dlouho nedostupné knihy a na Instagramu kolem toho byl hrozný hype, několik lidí se vyjadřovalo, že jde o jednu z nejlepších knih, co kdy četli. No mně tak výjimečná nepřišla, ale její čtení jsem si taky užila.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Všichni potřebujeme jít někdy k lékaři, do lékárny, když ne sami, tak se svými dětmi, na kontrolu novorozencủ, zváží je, změří, od začátku nás rozřazují, umístují do tabulek, proměňují v body na grafech, porovnávají vzhledem k průměru, očkují skoro proti všemu kromě smutku, zklamání, smrti.

2) Jenže člověk je jaký je, ale než budeme pokračovat dál, je třeba důrazně předeslat, že Kjartan svou ženu miloval, říkával jí sluníčko, květinko, moje nebe, a má nepochybně pravdu básník, který napsal, že láska je nejmocnější pralátka, že je to energie, jež pohání kola života a brání nám v tom, abychom se bezcílně zřítili do šedivé prázdnoty. Ale třebaže láska dovede všechno změnit, pohnout zeměmi a spojit dva různé životy, nemá plnou moc nad tak banální věcí, jako je tělo, jako je chtíč. Nejbližší statek od Kjartanových Samsstadů se jmenuje Valthúfa a bydlí tam Kristín se svým mužem, dvěma dětmi a tchyní.  

3) ..., ale za noci jsme neručili a ručit za ně nikdy nebudeme, noc ručitele nemá, to vždy o pár centimetrů povyrosteme, nebo se o čtrnáct centimetrů zmenšíme a hnědé oči zežloutnou, myš se vrhá na kočku, ze psa se stává vrabec a my líbáme rty, které jsme nikdy líbat neměli.

Nejlepší scéna: Pomsta Kjatranovy ženy za jeho nevěru. Ta scéna je příšerně krutá, ale právě tím se mi vryla do mozku už napořád.

Nejhorší scéna: Měla jsem problém soustředit se na kapitolu o strašidlech ve skladu, víc mě bavily epizody, kde se rozpadaly nebo naopak vytvářely nové vztahy.

Zajímavost o knize: Získala nejvyšší isladskou literární cenu a byla nominována na mnohé další.

Zajímavost o autorovi: Po dobu sedmi let po maturitě žil na západě Islandu a živil se vším možným, pak začal studovat literaturu, ale nedostudoval, nějakou dobu žil v Dánsku, ale pak se vrátil na Island. Jeho osud mi připomíná jeho postavy, jakoby s nimi osud házel, kam se mu namane.

Zásadní myšlenka: Chceme zjistit odpověď na otázku proč, ale kdybychom ji odhalili, tak nás to zničí. Proto si vyprávíme příběhy a skrz ně hledáme způsob, jak se vyrovnat se životem.

Můj názor: Hrozně se mi líbil autorův poetický styl, životní pravdy vyprávěné se specifickou dávkou melancholie a humoru. Příběhy postav někdy šly trochu mimo mě, ale pak přišel vypravěčův komentář, který na celý příběh vrhl úplně nové světlo a banální nevěru přetvořil v epickou báseň o poražených hrdinech.

Na jednu stranu mi přišlo, že čtu hrozně intelektuální literaturu, už jen kvůli stylu a očividnému cíli vyjadřovat se k životním pravdám. Na druhou stranu ale celý děj pohání vpřed chtíč, nejnižší lidské pudy, závist sousedů a obyčejná starost o to, aby zítra bylo co do úst. V knize se neustále střídá vznešené s nízkým a to definuje její atmosféru. Nemohla bych jí doporučit každému, většina lidí by se u ní asi nudila, ale jsem si jistá, že ten, kdo jí šanci dá, si v ní najde něco, co s ním zůstane až do smrti.

Podobné knihy: Mlíkař (Anna Burnsová), Svatá hlava (Hana Lehečková), Parfém bláznivého tance (Tom Robbins)

Hodnocení: