Jan Němec - Hra pro čtyři ruce

Milý čtenářský deníčku,

když jsem vybírala povídku na náš malý literární klub, opět jsem zabrousila na stránky pražské knihovny a probrala se jejich e-knihami. Cvrnkla mě do nosu Hra pro čtyři ruce od Jana Němce. Četla jsem oba jeho romány a tak jsem byla zvědavá na jeho povídky, za které byl nominován na cenu Jiřího Ortena.

zdroj: mlp.cz

Citát: 1) Můj čich se už tak vyvinul, že jsem snad cítil i plastovou vůni slunečnice, která na parapetu ze všech sil krášlila jinak holou místnost.

2) Pořád slyším, jak jsou chlapi nevěrní, ale dokonce i já mám kolem sebe spoustu ženských, které přes noc nechaly muže.“ „Přes noc? A řekly ti proč?“ „To je dobrá otázka.“ usmál se Olda. „Jsou to prostě kurvy,“ navrhl.

Nejlepší scéna: Nejvíc se mi líbila závěrečná povídka, která dala název i celé sbírce. Autor krásně vylíčil život dvou lidí, kteří se znají od dětství, ale během dospívání se jejich cesty rozdělí. Využijí vánoční čas a najdou se po letech znovu? A je to vůbec důležité?

Nejhorší scéna: Závěr povídky Redhead busty Ariel. Byla jsem v takovém šoku, že jsem znechuceně odhodila telefon, na kterém jsem knihu četla, a chvíli na něj koukala s pocitem, že kvůli tomu jakou nechutnost mi zobrazil, už ho nikdy nevezmu do ruky.

Zajímavost o knize: Objevuje se v jeho další knize Možnosti milostného románu, odehrává se totiž těsně po jejím vydání. Tvoří první most mezi Ninou a autorem, který na svém autorském čtení konečně dostane Ninino telefonní číslo.

Zásadní myšlenka: Je tak snadné minout tu pravou.

Můj názor: Nejdřív jsem byla z povídek trochu rozpačitá, vadilo mi, že většina končí tak trochu před koncem, často se čtenář vůbec nedozví, jak dopadne situace, ke které celá povídka spěje. Ale pak jsem si uvědomila, že díky tomu mám mnohem větší prostor soustředit se na předchozí peripetie a můžu si najít v povídce víc detailů než jen silnou závěrečnou pointu.

Kromě poslední povídky mě zaujal Ruský člověk. I když měl autor věkově k hlavnímu protagonistovi daleko, napsal ho zvláštně a přitom autenticky. Úplně jsem před sebou toho režiséra viděla, jak má svůj svět Dostojevského, divadla a k tomu neustále hledá další a další Nastasje Filippovny. A líbil se mi závěr, kdy se studentka svěřuje svému vrstevníkovi, který ale vůbec nemá šanci pochopit, co se mezi ní a režisérem stalo.

Udělala na mě dojem i D1, patří mezi ty zoufale neukončené, ale právě díky tomu se člověk zamyslí víc nad tím, co si kluci mezi sebou řekli, přemýšlela jsem o tom, jestli opravdu největší kulturní posun od revoluce je Ikea, porno a možnost na fotbale řvát, že mi nevadí, že jsem teplej. A jak i mladí kluci vidí v nevěrných holkách mrchy, ale o mužích takové soudy nedělají.

Bavila mě Xoanon, autor si hraje s novinářským stylem, který dává místni podivnůstce příchuť senzace. Články mladého žurnalisty kloužou po povrchu, ale on tuší, že dál se nachází něco hlubšího. Má zůstat zoufale popisný a nestranný, nebo by měl čtenářům nabídnout něco víc, i když oni o to možná ani nestojí?

Samozřejmě nechybělo ani několik slabších povídek. Úplně mimo mě šel Semtex, nemohla jsem se začíst a nakonec jsem ho moc nepochopila. Do Paříže mě taky moc nechytlo a úvodní povídka mi až příliš připomínala Možnosti milostného románu, to zoufalství hlavního hrdiny, kterému se nedaří získat přízeň jeho vyvolené.

Celkově mě sbírka bavila, souznila jsem s postavami, užívala si vylíčené příběhy a přemýšlela nad tím, jak by některé mohly pokračovat.

Podobné knihy: Tak zatím, Natálie (Michel Faber), Nokturna (Kazuo Ishiguro)

Hodnocení: