Milý čtenářský deníčku,
Jostein Gaarder napsal světový bestseller Sofiin svět, ale bohužel další jeho knihy nedosahují takových kvalit. Neměla jsem od Loutkáře vysoká očekávání, takže mě nijak nezklamal. Bude patřit mezi knihy, které rychle zapomenu.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Citát: Když jsme na cestách, beru ho často s sebou, a to nejen kvůli němu, ale i proto, abych měl s kým mluvit. Dny jsou často dlouhé a já nejsem žádný televizní maniak, ale rád si v hotelovém pokoji posedím s Pellem na ruce. Oba máme nevyčerpatelné zásoby témat a já jsem pořád upřímně zvědav, co si Pelle o tom či onom myslí. U snídaně často vidím, manželské páry, které spolu mlčí, možná proto, že už nemají o čem mluvit. Takových je mi upřímně líto.
Nejlepší scéna: Popis romantického vztahu, který prožíval s taxikářkou. A pak to překvapení, když se ukáže, že ji vůbec neznal...
Nejhorší scéna: Úvodní pohřeb, kde dlouze popisuje všechny nebožtíkovy příbuzné. Na to, jak jsem obvykle ve jménech marná, se mu vlastně docela povedlo všechny vystihnout, ale nebavilo mě to, takový úvod mi přišel vypravěčsky zoufale neobratný. Zvlášť když jím začíná dopis jedné z členek popisované rodiny.
Zajímavost o knize: Předposlední autorova kniha. Překvapuje mě, že i přes její kritiku vyšel v Česku také jeho následující román Tak akorát.
Zásadní myšlenka: Osamělost nebo podivínství, co bylo dřív?
Něco pro mě nového: Ostrov Gotland. Podle popisu se mi zdá jako pěkné místo pro autentickou, severskou dovolenou.
Můj názor: Od začátku jsem autorovi vůbec nevěřila formu dopisu. A moje pochybnosti se jen prohlubovaly, jak se ukazovalo, že psaní bude mít přes dvě stě padesát stran. Chápala jsem, že díky tomu docílil určitého napětí, které vlastně docela fungovalo, ale jsem si jistá, že zručnější spisovatel by našel jiné, přirozenější cesty.
Samotná postava Jakopa mi přišla skvěle vymyšlená a opravdu mě bavilo sledovat, jak se odvíjel jeho život. Postřehy osamělého muže se občas přesně strefily do situace a jindy zůstával naprosto slepý k věcem, jež by většina lidí považovala za zjevné.
Jak už jsem poznamenala v úvodu, z děje mi toho moc neutkvělo. Z knihy si odnáším především hlavního hrdinu a pak možná větší citlivost k jazykově příbuzným slovům, i když většinou mě zdlouhavý výklad spíš obtěžoval, nezdálo se mi, že by nějak posunoval děj nebo aspoň sloužil jako metafora k němu. Nemyslím si, že bych někdy v budoucnu Loutkáře někomu doporučila.
Podobné knihy: Ladič (Anna Vovsová), Potíže s empatií (Gavin Extence)
Hodnocení: 
Žádné komentáře:
Okomentovat