Alena Sabuchová - Šeptuchy

Milý čtenářský deníčku,

Šeptuchy se aspoň prozatím zařadily na konec seznamu knih, které jsem poslouchala prostřednictvím Českého rozhlasu. Na rozdíl od těch předchozích byly mnohem náročnější na pozornost i chápání děje.

zdroj: goodreads.com

Citát: Kůň před Kauflandem nestával každý den, ale všichni věděli, komu patří, i to, že na tomhle voze se jednou povezou všichni bez rozdílu.

Nejlepší scéna: První i druhá scéna ve věži mlýna. Zvolené prostředí ve mně dokonale vyvolalo představu útěku před realitou a zároveň možnost získat doslova nadhled.

Nejhorší scéna: Když jde Dorota sama k šeptuše. Vůbec nic chytrého se od ní nedozví a já si nevybavuju, že by autorka pak dál řekla, jak se problém vyvinul, jestli bolesti ustaly.

Zajímavost o knize: Získala Anasoft literu. Jejímu vydání předcházel autorčin dvouletý výzkum Podlesí.

Zajímavost o autorovi: Během výzkumu navštívila 12 šeptuch. Neřekla jim, že je to kvůli knize, šla za nimi se svým skutečným problémem – anémií.

Zásadní myšlenka: Vyrovnat se se smrtí je těžké, ale zavírat před ní oči nemá cenu.

Něco pro mě nového: Šeptuchy jako dosud živoucí příklad lidového léčitelství.

Můj názor: Jsem podobně stará jako autorka a před několika lety jsem navštívila kamarádku v Bělostoku, největším městě regionu Podlesí. Proto se mi relativně snadno představovalo v podstatě všechno, co kniha popisuje.

Horší už to bylo s příběhem. Vyskytuje se v něm hodně postav, jejich osudy se odhalují postupně a bylo pro mě těžké udržet si přehled o tom, kdo je kdo. Formát audia tomu moc nepomáhal, ten spíš díky použité hudbě umocňoval atmosféru odlehlého kraje s dosud živými folklórními tradicemi.

Mrzelo mě, že šeptuchy neměly v románu větší roli. Dokreslovaly atmosféru, ilustrovaly místní mentalitu a sepjetí s přírodou a lidovými tradicemi, ale příběhu v podstatě nijak nefigurovaly. Vlastně se mi zdá, že kdyby se podle nich nejmenovala celá kniha, ani by mi v hlavě neutkvěly.

Myslím, že se autorce povedlo zachytit atmosféru nedalekého, ale pro nás zcela neznámého, regionu. Příběh dospívajících dívek všechno hezky propojil, téma smrti působilo originálně a vztah místních obyvatel ke spiritualitě by mohl pro nás racionální měšťáky být v mnoha ohledech inspirativní.

Nabízí se srovnání s v Česku veleúspěšnými Žítkovskými bohyněmi. Myslím, že Šeptuchy jejich slávy nikdy nedosáhnou, protože jim chybí silný příběh a upřímně, i silné hrdinky. Dorota je sice zajímavá, ale neměla jsem z ní pocit, že je ochotná se postavit osudu, nějak vybočit z vytyčených kolejí, stát se hrdinkou v pravém slova smyslu. A vypravěčka si od příběhu zachovává moc velký odstup, věci se dějí, ale teď už je dospělá a ví, že tehdejší problémy byly proti těm dospělým poněkud malicherné. Působí na mě příliš smířeně. Samozřejmě v životě je to naprosto legitimní postoj, ale od literární postavy bych chtěla víc.

Dávám čtyři hvězdičky, protože pro mě kniha znamenala návrat do kraje, kam bych zase ráda brzy zajela, a téma smrti mi přijde zajímavé v jakékoliv podobě. Ale kdybych měla hodnotit víc neutrálně, zůstala bych u tří.

Podobné knihy: Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková), Senzibil (Markéta Pilátová)

Hodnocení: