Bianca Bellová - Ostrov

Milý čtenářský deníčku,

další neurčitá kniha z pera Biancy Bellové, která mi připadala kvůli různým časovým rovinám zmatenější než její předchozí. Ale stejně se mi svým způsobem opět líbila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Čím dál od městských bran se svými hovny došel, tím víc měďáků za ně dostal od rolníků, kteří je používali na hnojení. Někdy výkaly vyhandloval za proviant, za řepu, máslo, pytlík mouky, které pak ve městě směnil za to, co zrovna potřeboval s měšťany, kteří vše snědli a proměnili v další hovna. Ta pak od nich Kluk o den dva později převzal a odnesl je za město. Byl to věčný koloběh hoven, ze kterého Kluk a jeho otec žili.  

Nejlepší scéna: Zrada od části družiny v karavanseráji. Šlo o nejdramatičtější část, která měla na rozdíl od jiných jasné vyústění.

Nejhorší scéna: Příjezd do vesnice na druhém konci Ostrova, protože tady naopak jakékoliv vysvětlení úplně chybělo.

Zajímavost o knize: Nenarazila jsem na žádnou negativní recenzi, většina knihu považuje za to nejlepší, co autorka dosud napsala. Bohužel, čtenáři tento názor nesdílí, na Goodreads i Databázi knih má hodnocení oproti ostatním knížkám od Bellové nízké, a navíc jejich počet se nepřehoupl přes stovku.

Zajímavost o autorovi: Bellová říká, že romány nemívá nějak dopředu nalinkované. Ostrov začala psát na začátku covidové pandemie, v hlavě měla příběh o ostrově, který se, nakonec neúspěšně, bránil moru. Postupně jí ale pod rukama vzniklo něco docela jiného.

Zásadní myšlenka: Příběh nemusí být pravdivý, hlavně, když je dobrý.

Něco pro mě nového: V raném novověku komunikace mezi vzdálenými zeměmi trvala několik let. Jeden uzavíral spojenectví a druhému se mezitím říše rozpadla pod rukama. Nikdy dřív mě to nenapadlo, i když je to naprosto logické.

Můj názor: Nejdřív jsem byla strašně zmatená, rušilo mě časté přepínání mezi dějovými liniemi a musela jsem si opakovat, o kom úvodní stránky vlastně jsou, abych se neztratila hned na začátku. Zároveň mě ale okamžitě pohltil svět, ve kterém se vše odehrávalo, a i přes jeho neurčitost jsem měla pocit, že přesně vím, jak vypadá. Vím, že autorka s takovým záměrem píše, chce, aby si čtenář domýšlel hodně sám, a mě to opravdu baví.

Po pár úvodních kapitolách jsem se snadno chytla, postavy byly hodně rozdílné a nebylo těžké sledovat jejich příběhy. Trochu mi dal zabrat závěr, kdy se jednotlivé linky propojily, ale celkově myslím, že se autorce povedlo zachytit svoje myšlenky srozumitelně.

V románu se vyskytnou snad všechny možné zvraty, jaké známe z legend. Jsem si jistá, že pro každého bude kniha vlastně o něčem jiném. Mně hodně utkvěla scéna, kdy výprava dorazí do vesnice na druhém konci ostrova. Doufali, že najdou prosperující obec, ze které začnou vybírat daně, ale situace je poněkud odlišná. Navíc její název Eurola ve mně probouzel dojem, že se jedná o paralelu s Evropou, kam dorazí chudáci z daleka, hledají spásu, ale místo ní je čeká akorát zklamání. A podobných scén jsou v knize mraky.

Jako předchozí prózy od Bellové cítím, že i Ostrov promlouvá ke čtenáři hodně z odstupu, nutí ho v hlavě převalovat různé scény, které se mu do mozku vryly díky sugestivnímu popisu plnému nejrůznějších smyslových vjemů a často také brutality. Ta ale pomalu ustupuje do pozadí a na povrch začínají prosvítat významy, které při prvním čtení zůstaly skryty. Mrzí mě, že ji nedocenilo větší množství čtenářů, u mě rozhodně zabodovala, líbila se mi ještě víc než Jezero i Mona. Možná na mě byla trochu moc brutální a konec by mi vůbec nevadil o pár stránek delší, ale jinak v zásadě nemám co vytknout.

Podobné knihy: Mona, Jezero (Bianca Bellová), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera)

Hodnocení: