Andrés Barba - Město světla

Milý čtenářský deníčku,

v době vydání Města světla se o něm hodně mluvilo, všichni ho chválili. Jsem ráda, že jsem se k němu po dlouhé době taky dostala a zase ochutnala trochu ze španělské literatury.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jaká záhada působí, že naši zkušenost utvářejí některé obrazy, a jiné ne? Bylo by útěšlivé myslet si, že paměť je stejně vybíravá jako náš vkus, že si vzpomínky uchovává podobně náhodně, jako se náš jazyk rozhodne, že mu chutná maso, a ne mořské plody, avšak kdesi v hloubi s jistotou víme, že i toto, nebo spíš hlavně toto odpovídá tajnému klíči, který je potřeba rozluštit, a rozhodně není nijak náhodný. Úsměv toho kluka mě rozrušil, neboť stvrzoval, že mezi námi došlo k jakémusi propojení, že u mne cosi začalo a u něho pak skončilo.

Nejlepší scéna: Když průzkumníci dorazí do hlavního prostoru, který děti obývaly. Dokonale jsem si představila dětmi vytvořené prostředí, které vypadá úplně jinak než svět dospělých a fungují v něm úplně jiná pravidla, jako by se lišilo i samotnými přírodními zákony.

Nejhorší scéna: Chycení dítěte v džungli, vzájemná zranění se mi zdála horší než předchozí útoky, i když třeba skončily smrtí.

Zajímavost o knize: Lepší překlad názvu by byl Republika světla, ale jiná kniha se slovem "republika" v názvu vyšla zrovna krátce před tím v Pasece, proto se rozhodlo nakladatelství název změnit (zdroj: Liberatura s překladatelkou Anežkou Charvátovou).

Zajímavost o autorovi: Kromě vlastního psaní se věnuje také překladu. Na to, kolik toho napsal, mi připadá hrozně mladý (*1975)!

Zásadní myšlenka: Dětský svět je fundamentálně odlišný od toho dospělého a zdá se, že vzájemně nejsou kompatibilní.

Můj názor: Knížku jsem přečetla hrozně rychle a byla jsem strašně napjatá, jak konkrétně skupina dětí skončí (od začátku se ví, že všechny děti zemřely). Naštěstí mě nijak neiritoval vypravěčův styl, který se pohybuje někde na pomezí dokumentu, úředničiny a zároveň typickým způsobem nespolehlivého vypravěče kličkuje mezi skutečností a zasunutými vzpomínkami.

Už v polovině čtení jsem si pustila Liberaturu a Do slov, které se oba v jedné ze svých epizod knize věnují. Nějak jsem si nebyla jistá, co tím příběhem chtěl vlastně autor říct. Nakonec jsem si z toho vzala hlavně popis dětství a hledání, kde ono končí a začíná dospělost svázaná všemi společenskými konvencemi.

Zároveň si ale nejsem jistá, jestli jsem zrovna tohle téma potřebovala nějak víc prozkoumávat, rozhodně mi tyto divoké děti neposkytly nějaké překvapivé zrcadlo k mojí současnosti. Nakonec jsem si tedy hlavně užila pozvolný popis drásavé události, drobné detaily a ohromující závěr. Kdyby byla kniha delší, myslím, že by mě nebavila. Ale díky její stručnosti jsem si ji užila, a i když mě téma úplně neoslovilo, nepovažuju ji za ztrátu času.

Ocenila jsem, že v porovnáním s Obdobím hurikánů není tak brutální a také že je daleko přímočařejší. Zároveň v sobě mají oba tituly zvláštní magii, která k hispánské literatuře patří. V obou případech oceňuji skvělý překlad Anežky Charvátové.

Podobné knihy: Období hurikánů (Fernanda Melchorová), Pán much (Wiliam Golding)

Hodnocení: