Dita Táborská - Černé jazyky

Milý čtenářský deníčku,

na Černé jazyky jsem v knihovně narazila vlastně náhodou, neměla jsem tak úplně v plánu si je přečíst, ale nakonec nelituju, prostředí Taiwanu mi připadá dost atraktivní.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Když si jde Bao zaběhat s Emmou. Vidět padesátiletého chlapa natřásat se před bývalou milenkou bylo k popukání.

Nejhorší scéna: Tchajwanské vězení. Nikdy by mě nenapadlo, že taková pokroková, veskrze kultivovaná země, bude mít stejné vězení jako Thajsko, kde se tísní desítky lidí na jedné, špinavé, zavšivené cele a vládne tam zákon silnějšího.

Zajímavost o autorovi: V letech 2018 až 2023 zastávala pozici zástupkyně vedoucího České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji na Tchaj-wanu.

Zásadní myšlenka: Ješitní chlapy zbytečně způsobují bolest sobě a hlavně svým blízkým.

Něco pro mě nového: Jak už docela dávné oddělení od Číny dodnes ovlivňuje politické názory místních obyvatel.

Můj názor: V první řadě říkám, že mě kniha bavila od první stránky. Nepřemýšlela jsem, jestli dokonale popisuje místní  kulturu a jestli jsou postavy dostatečně plastické. Zaujatě jsem četla o protivném, starém chlapovi a jeho mnohem sympatičtějších dětech a čekala, jaké rány osudu pro něj autorka vymyslela.

V druhé polovině pro mě kniha trochu ztratila dech. Od začátku mi bylo jasné, jak se bude příběh hádky s bratrem Taem vyvíjet, takže mě moc nebavil. Příjemně mě překvapila vsuvka o mongolské ženě, i když asi zbytečně potvrzovala západní stereotypy o její zemi.

Nejde o nějakou vysokou literaturu, ale příjemný, odpočinkový román plný nabitého děje, který můžu doporučit širokému okruhu přátel.

Podobné knihy: Probudím se na Šibuji (Anna Cima), Vybledlá krajina s kopci (Kazuo Ishiguro), Altruisté (Andrew Ridker)

Hodnocení: 

Hanya Yanagihara - Malý život

Milý čtenářský deníčku,

zcela výjimečně přeskočím dvě knížky a napíšu ti rovnou o té poslední přečtené. Malý život rozděluje čtenáře na dvě skupiny: fanouškovskou a odpůrcovskou. Já se rozhodně řadím k nadšencům.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: U Judea jste nechávali být věci, o kterých vám instinkt napovídal, že byste je nechávat být neměli, pelášili jste kolem okrajů svých podezření. Chápali jste, že důkazem vašeho přátelství je, že si udržujete odstup, přijímáte to, co se vám řekne, a otočíte se a odejdete, když se vám dveře zabouchnou před nosem, místo abyste se je snažili násilím znovu otevřít.

Nejlepší scéna: Rána, když Jude odchází do práce, ale těsně před odchodem se jde ještě rozloučit s Willemem a na chvíli se ještě obejmou a přitulí pod peřinou. Snad jediné okamžiky, kdy se Jude cítil šťastný a zapomněl na svojí minulost.

Nejhorší scéna: Celý vztah s Calebem. Ani mě tolik nedojala závěrečná scéna jejich vztahu, ve které Judea brutálně zmlátí, jako spíš předchozí událost, kdy Caleb odmítne Judeovu potřebu vozíku a označí ji dokonce za slabost. To mi přišlo naprosto příšerné a dotklo se mě to víc, protože si myslím, že podobná prohlášení se vyskytují mezi lidmi mnohem častěji než brutální násilí.

Zajímavost o knize: Byla nominována na nekonečný seznam cen včetně užšího výběru Booker Prize. Zvolili ji první knihou měsíce Booker Prize a díky tomu je na jejich stránkách velké množství materiálů včetně podrobného reading guide (průvodce čtenáře?).

Zajímavost o autorovi: Někteří kritici jí vyčítají, že napsala román o gayích a přitom je sama heterosexuální ženou. A ona jim správně říká, ať se jdou bodnout, že si může psát, o čem chce, a jediná přípustná kritika má mířit na to, jak se jí román nakonec povedl.

Zásadní myšlenka: Tak velké množství utrpení se nedá překonat.

Můj názor: Malý život se mi líbil od první stránky. NYC miluju a hrozně mě bavilo číst si o mladých klucích, kteří se v něm snaží prorazit. Od druhé části se autorka zaměřila na Judea a jeho osud byl naprosto srdcervoucí. Obdivovala jsem jeho sílu bojovat a hledat si způsoby, jak přežít další den a navíc snahu být v něčem dobrý.

Samozřejmě tahle beraní povaha nakonec způsobila, že se naprosto zbytečně trápil a dělal si život mnohem těžším než bylo nutné. Ale nikdy jsem si neříkala, že jedná nelogicky, jeho chování vždycky dávalo smysl a já chápala, že nemůže jinak.

Občas jsem přemýšlela, v jaké době se děj odehrává a taky mi připadalo trochu zvláštní, že všichni kluci nakonec dosáhli světového úspěchu. Ale pak jsem pochopila, že jde o autorčin záměr dohnat všechno do extrému a zároveň vytvořit nadčasový příběh, který by se mohl odehrát kdykoliv v druhé půlce dvacátého století nebo později. Jediná věc, které mi přišla zvláštní, bylo, že Willemovu kariéru herce mohlo ovlivnit to, že je vnímán jako gay. To se opravdu děje? Doufám, že už ne!

Překvapivě jsem neměla problém ani s rozsahem knihy. Sice jsem občas měla pocit, že už se trochu opakuje (kontroly u Andyho, řezání...), ale vždycky tu byl nějaký nový důvod, situace se zhoršovala a nebo výjimečně zlepšovala, a přesto se Jude cítil stejně mizerně.

Myslím, doufám, že na Malý život hned tak nezapomenu. Kromě emocí a silného příběhu si z něj odnáším větší pochopení pro chování jiných lidí, protože člověk nikdy neví, co se skrývá uvnitř a co je vede k zvenčí naprosto nelogickým činům. A rozhodně ji budu často doporučovat, i když uznávám, že ne každý z ní bude tak nadšený jako já.

Podobné knihy: Vegetariánka (Han Kang), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis)

Hodnocení: 

Červená propiska - 100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny

Milý čtenářský deníčku,

chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k druhému dílu Červené propisky, i když jsem si ho v knihovně půjčila společně s tím prvním. I tentokrát jsem se naučila pár nových chytáků, které jsem začala hned používat.

zdroj: goodreads.com

Něco pro mě nového: Mítink se píše v češtině správně takto.

Můj názor: Nechci se moc rozepisovat, protože v zásadě platí všechno, co jsem řekla u předchozího dílu. Tady chyběly rozsáhlejší kapitoly na jedno téma, ale to bych řekla, že je spíš dobře.

Nejvíc mě zaujaly různé (ne)spřežky (jaksepatří, nazmar, na rozdíl, od nepaměti, odteď...). Spousta příkladů byla taky na s/z na začátku slova, ale tam mi žádná pravidla v hlavě neutkvěla, musela bych si všechno najít znova ve chvíli, kdy bych to chtěla použít. Roztomilý mi připadal příklad trudnomyslnost, protože to je slovo, které dobře znám z Cimrmanů, ale nikdy by mě nenapadlo, že se píše s "n" v druhé slabice. Hodně příkladů pocházelo z oblasti vaření, většina mě opravdu překvapila (karí/kari, kešú/kešu(?), makadamiový). Pro korektory asi musí být náročné číst různé blogy o jídle, kde se to chybami tohoto druhu jen hemží.

Vysvětlení bylo vždy jasné a přehledné. Ze začátku mi přišlo, že vylovit dalších 100 pravopisných perliček už nemělo cenu, protože většinu jsem znala, ale postupně uznávám, že to tak není a i druhý díl obsahuje spoustu mně dosud neznámých chytáků.

Hodnocení: 

Jan Balabán - Zeptej se táty

Milý čtenářský deníčku,

něco od Balabána jsem si chtěla přečíst už dlouho, vím, že jde o jednoho z nejuznávanějších autorů posledních dekád. Bohužel, Zeptej se táty moje očekávání nenaplnilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ano, krása musí zraňovat, protrhnout vrstvu lhostejnosti.
Ale ta vrstva je někdy nutná, aby se člověk v každé chvíli nezjitřil a nezešílel. Aby mohl být normální, aspoň u těch normálních věcí, Emile.

Nejlepší scéna: Úvodní s vyzvednutím psa v útulku. Mám pocit, že nikdy jsem nečetla nic, co by vykreslilo scénu za použití tolika smyslů (špinavý útulek, hluk vlaku, smrad psů) a vyvolalo tak silné pocity zhnusení a zoufalství.

Nejhorší scéna: Scény v nemocnici, kde umírá otec a střídají se u něj jeho děti a žena. Přišlo mi to neuvěřitelně zdlouhavé a nudné. Jako umírání samo.

Zajímavost o knize: Získala cenu Magnesia Litera jako Kniha roku.

Zajímavost o autorovi: Kniha vyšla v Hostu až po autorově náhlé smrti, ve chvíli, kdy její redakce už byla v podstatě ukončena. Nikde se mi nepovedlo najit, na co Balabán vlastně zemřel, všude se jen tvrdí, že to bylo náhlé a ve spánku. Poslední kniha je celá o smrti a umírání, nemůžu se zbavit dojmu, že se na smrt takto připravoval a pak spáchal sebevraždu.

Zásadní myšlenka: Smrt nejbližšího rozerve člověka uvnitř a poskládat zpátky sebe, rodinu a vzpomínky na zesnulého, bolí.

Něco pro mě nového: Ostravské dopravní značky upozorňující na propad terénu.

Můj názor: U prvních stránek jsem skákala nadšením, ale postupem času jsem se úplně ztratila v tom, co chtěl autor říct. Časté střídání popisovaných postav a časových rovin způsobilo, že jsem žádnou nebyla schopná vnímat naplno a ztotožnit se s ní.

Navíc mě téma umírání nebavilo a nepodařilo se mi v textu najít nějaká další témata, která by se mě týkala víc. Všechno bylo příliš patetické, depresivní, bezvýchodné.

Když jsem četla Roviny života od Barnese, tak jsem v nich nacházela spoustu vět, které ke mně mluvily, protože se nesoustředily jen na smrt, ale taky na lásku a dávaly určitou naději, že trhliny se sice nezacelí, ale aspoň obrousí a bude se s nimi dál žít. Tuhle naději a přesah jsem v Zeptej se táty vůbec nenašla. Pravděpodobně tam není?

Ke konci už jsem jen rychle listovala, abych se dozvěděla, jak to dopadlo s údajným obviněním otce a zrovna tahle linka se uzavřela docela uspokojivě. Jinak to ale bylo až příliš náročné čtení.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan)

Hodnocení: 

Neil Gaiman - Spáčka a vřeteno

Milý čtenářský deníčku,

krátký příběh inspirovaný dvěma pohádkami jsem si přečetla v rychlosti cestou do práce. Nadchnul mě.

zdroj: goodreads.com

Citát: V okrouhlé místnosti osvětlené úzkým oknem byla krom vřetena a stoličky už jen postel. Ta však byla opulentní: karmínovou a zlatou látku zakrýval poloprůhledný zaprášený přehoz, který chránil jeho majitelku před světem.

Zajímavost o knize: Získala cenu Locus za nejlepší novelu.

Zajímavost o autorovi: V jeho kurzu o tvůrčím psaní na Masterclass (který je mimochodem podle mě skvělý) dává divákům za úkol napsat příběh inspirovaný pohádkou. Do této chvíle jsem netušila, že jemu tohle cvičení vyšlo jako kniha.

Zásadní myšlenka: Napsat jinak příběh, který všichni znají, je obtížné a pro čtenáře o to překvapivější.

Můj názor: Krásné ilustrace a neuvěřitelně originální pojetí známého příběhu, které mě dostalo. Nedávno jsem četla jinou variaci na Šípkovou princeznu od Le Guinové, která se mi taky zapsala hluboko do paměti. Je vidět, že příběhy inspirované pohádkami mají zvláštní sílu.

Líbilo se mi, že se na záchranu sousedního království vydala jiná princezna, tedy vlastně spíš královna své země, protože spavá nemoc se začala nebezpečně šířit k hranicím jejího panství. A další dějové zvraty opět nabourávají typické pohádkové stereotypy, nejvíc konec, když se princezna rozhodne, že domácí život není nic pro ni a raději se vydá na cestu do světa. Nic tak nevýchovného by se ve skutečné pohádce nemohlo objevit.

Po přečtení mám hroznou chuť konečně vypracovat Gaimanův domácí úkol o pohádce. Téměř jistě bych si vybrala Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, protože to je moje zdaleka nejoblíbenější pohádka, navíc typicky česká, v zahraničí neznámá, takže na její variace člověk moc často nenarazí. No ale nejdřív chci dopsat všechny knihy do deníčku, co jsem přečetla, už mi jich zase chybí víc než pět!

Podobné knihy: Gwilaninina harfa (Ursula K. Le Guinová) Ostrov (Bianca Bellová) Ledový drak (G. R. R. Martin)

Hodnocení: 

Kazuo Ishiguro - Neutěšenci

Milý čtenářský deníčku,

v době, kdy jsem Neutěšence četla, se začalo hodně mluvit o ChatGPT. Poslouchala jsem, jak by se dal využívat k psaní mailů, příspěvků na sociálních sítích a tím by se extrémně zvýšilo množství zbytečného, kopírovaného textu, který by zaplavil internet. Neutěšenci jsou v podstatě jen ohromnou kompilací bezobsažných konverzací plných pokryteckých zdvořilostí, takže mi přišlo, že docela výstižně ilustrují, jaká budoucnost nás v nejbližších letech čeká. Znepokojivé.

zdroj: goodreads.com

Citát: ‚Ale co bychom spolu dělali? Vždyť už nemáme skoro nic společného.‘ A on se na okamžik zatvářil zmateně, jako bych se vytasila s něčím, co ho ještě nikdy nenapadlo. Načež ukázal na klec před námi a prohlásil: ‚Mohli bychom chovat nějaké zvíře. Milovali bychom ho a starali se o ně. Třeba právě to nám předtím chybělo.‘

Nejlepší scéna: Rozhovor mezi novináři, ve kterém urážejí Rydera sedícího s nimi u stolu. A jemu to zdá se vůbec nevadí a klidně se nechá v manipulovat k pózování u Sattlerova pomníku, aniž by věděl, co tenhle monument vlastně symbolizuje. A navíc nechá sedět v kavárně malého Borise a vůbec mu to nepřipadá divné.

Nejhorší scéna: Když panu Brodskému musí amputovat nohu a později svoje okolí přesvědčuje, že byla vlastně dřevěná.

Zajímavost o knize: Její přijetí bylo velmi rozporuplné, zvlášť z počátku převládaly spíš negativní recenze. Teprve postupně si získala své čtenáře a kritiku, nyní patří mezi Ishigurovy nejoceňovanější knihy.

Zásadní myšlenka: Je naprosto nezbytné dostat se k cíli a povznést lidstvo. Hned se do toho pustím, jen co vyřídím těchto pár drobných, neodkladných záležitostí.

Něco pro mě nového: Že i kniha plná vaty může být docela zábavná.

Můj názor: Ze začátku jsem knize moc nerozuměla, otravovalo mě její šnečí tempo a nekonečné zdvořilostní fráze. Rozhodla jsem se najít si pár kritik, abych aspoň začala tušit, co v ní mám hledat. Teprve pak jsem si uvědomila autorovu hravost s prostorem a časem, natahování všech zákonitostí lidského světa do nekonečna a taky snovou povahu celého příběhu. Postupně mě začalo bavit, jak hlavní hrdina detailně popisuje situace, u kterých vůbec nebyl, a přestože si téměř nevzpomíná, kým je, jeho nezdolná touha splnit úkol ho žene neustále vpřed.

Štvalo mě, že sousta dějových linek se vůbec neuzavřela, že čtenář nedostal vysvětlení a téměř všechno skončí v jakési prázdnotě. Přichází další úkol, další město, krok v kariéře, kvůli kterému není čas na to se zastavit a vyřešit aspoň některé osobní záležitosti.

Kniha ve mně vyvolala potřebu přemýšlet o tom, čím v životě ztrácím čas, které dialogy mi (nebo druhé straně) vůbec nic nepřináší a taky pozornost k činnostem, které mě odvádějí od hlavních úkolů. Vůbec neříkám, že od nynějška se nenechám ničím vyrušit nebo že neztrácím čas nesmysly, ale občas, když je celý den na draka, vzpomenu si na Rydera a snažím se zjistit, kde je moje koncertní síň, kam jsem měla dneska dorazit. Protože nechci přijít pozdě.

Celkově jde o knihu náročnou, která od čtenáře vyžaduje určité úsilí, aby v ní našel, co zrovna potřebuje. Zase to v ní najde podle mě vždy, protože Ishiguro opět popsal spoustu věcí, které se nám dějí v hlubokém podvědomí a v běžném životě je ani nevnímáme, nerozumíme jim, a přitom jsou příčinou našich špatných nálad.

Rozhodně její čtení za ztrátu času nepovažuji, ale upřímně, moc si neumím představit, komu bych ji doporučila. Snad jen největším intelektuálům a fanouškům Ishigura. A ani u těch bych si jejím úspěchem nebyla jistá.

Podobné knihy: Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), Flaubertův papoušek (Julian Barnes)

Hodnocení: 

The School of Life - The Good Enough Parent

Milý čtenářský deníčku,

knížky od School of Life mě prostě baví. Takže když jsem byla v Anglii, nemohla jsem si nechat ujít příležitost koupit si další. Tentokrát jsem si zvolila svazek o rodičovství a opět mě nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Citát: ...we should dare to consider a nagging question: how many of us should actually be having children? The topic feels taboo. The assumption of modern societies is that every 'normal' person should seek to have children, and that no effort should be spared in enabling them to do so.

Nejlepší scéna: Nejvíc se mi do paměti vryl úvod, ve kterém autoři poukazují na to, že rodičovství je extrémně náročné a neměl by existovat společenský tlak, který nás nutí stát se rodiči, i když o to vlastně moc nestojíme.

Nejhorší scéna: Nejméně jsem porozuměla kapitolám o slušném chování a disciplíně. V zásadě obě říkaly, že to nejsou správné výchovné cíle a že porušování pravidel je ukázkou rodinné důvěry, protože děti vědí, že jsou natolik milovány, že si můžou dovolit zlobit. Což je koncept, se kterým můžu souhlasit, ale žít s ním je hodně obtížné.

Zajímavost o knize: Mně osobně přijdou jejich knihy opravdu úžasné a vůbec nechápu, proč nejsou překládané do více jazyků. Kdybych si někdy chtěla vyzkoušet překlad knihy, rozhodně bych si vybrala jednu z jejich série.

Zásadní myšlenka: Není potřeba být perfektní, jediné, co děti potřebují je láska a bezpečí.

Něco pro mě nového: Jak budovat v dětech odolnost – připustit si špatné scénáře, promyslet je a poznat, že většina zlého dříve nebo později odejde nebo si na to zvykneme.

Můj názor: Nejde o příručku o rodičovství s nějakými konkrétními postupy, co dělat. I když vlastně ty jsou tam taky. Nejdůležitější je zdůvodnění, proč to všechno rodiče mají dělat právě takhle. Ujištění, že když dám víc lásky a útěchy, neznamená to, že vychovám citlivého uplakánka, ale naopak někoho dost silného na to poskytnout útěchu jiným. Že dítě řve proto, že ještě nemá vyvinutou emoční inteligenci, takže musíme být trpěliví a postupně ho vést k jejímu budování. Že dítě se ze své podstaty zajímá o svět kolem a potřebuje naši podporu v jeho prozkoumávání, které může spočívat i v nekonečném řetězci otázky "proč?". Nebo že děti mají úžasnou představivost, rády si hrají a my bychom se někdy měli fyzicky snížit na jejich úroveň a hrát jejich hry s nimi, učit se od nich.

Někomu to určitě připadá jako snůška plytkých, motivačních keců, ale já jim věřím a naprosto se shodují s mým náhledem na svět. Ke knize se chci často vracet, je rozdělená do krátkých kapitol vždy zaměřených na jedno téma a myslím, že při každém přečtení v nich objevím něco nového, co bude zrovna tou dobou u nás rezonovat.

Další důvod, proč mám School of Life opravdu ráda, je, že ve výkladu používají obrazy a umění vůbec. Líbí se mi, jak vezmou nějaké dílo, které se díky jejich výkladu stane dokonalým ztvárněním určité situace nebo pocitu. Já sama bych mohla v galeriích strávit nekonečné množství času a takové pro život praktické využití umění je mi hodně blízké.

Čtyři hvězdičky dávám především proto, že i chybí nějaké vědecké podklady pro to, co tvrdí. Chtěla bych mít v ruce studie, které potvrzují, že časné a intenzivní utěšování plodí empatičtější lidí, nebo že přijímání dětského zlobení rodiči se v pubertě promění v oboustrannou důvěru. Pak bych ji mohla doporučit i lidem s odlišným názorem na svět v naději, že uvedená data je přesvědčí, aby změnili svůj styl výchovy k lepšímu.

Podobné knihy: Jak mluvit s dětmi (Adele Faber, Elaine Mazlish), Vychováváme děti a rosteme s nimi (Naomi Aldort)

Hodnocení: