Jan Balabán - Zeptej se táty

Milý čtenářský deníčku,

něco od Balabána jsem si chtěla přečíst už dlouho, vím, že jde o jednoho z nejuznávanějších autorů posledních dekád. Bohužel, Zeptej se táty moje očekávání nenaplnilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ano, krása musí zraňovat, protrhnout vrstvu lhostejnosti.
Ale ta vrstva je někdy nutná, aby se člověk v každé chvíli nezjitřil a nezešílel. Aby mohl být normální, aspoň u těch normálních věcí, Emile.

Nejlepší scéna: Úvodní s vyzvednutím psa v útulku. Mám pocit, že nikdy jsem nečetla nic, co by vykreslilo scénu za použití tolika smyslů (špinavý útulek, hluk vlaku, smrad psů) a vyvolalo tak silné pocity zhnusení a zoufalství.

Nejhorší scéna: Scény v nemocnici, kde umírá otec a střídají se u něj jeho děti a žena. Přišlo mi to neuvěřitelně zdlouhavé a nudné. Jako umírání samo.

Zajímavost o knize: Získala cenu Magnesia Litera jako Kniha roku.

Zajímavost o autorovi: Kniha vyšla v Hostu až po autorově náhlé smrti, ve chvíli, kdy její redakce už byla v podstatě ukončena. Nikde se mi nepovedlo najit, na co Balabán vlastně zemřel, všude se jen tvrdí, že to bylo náhlé a ve spánku. Poslední kniha je celá o smrti a umírání, nemůžu se zbavit dojmu, že se na smrt takto připravoval a pak spáchal sebevraždu.

Zásadní myšlenka: Smrt nejbližšího rozerve člověka uvnitř a poskládat zpátky sebe, rodinu a vzpomínky na zesnulého, bolí.

Něco pro mě nového: Ostravské dopravní značky upozorňující na propad terénu.

Můj názor: U prvních stránek jsem skákala nadšením, ale postupem času jsem se úplně ztratila v tom, co chtěl autor říct. Časté střídání popisovaných postav a časových rovin způsobilo, že jsem žádnou nebyla schopná vnímat naplno a ztotožnit se s ní.

Navíc mě téma umírání nebavilo a nepodařilo se mi v textu najít nějaká další témata, která by se mě týkala víc. Všechno bylo příliš patetické, depresivní, bezvýchodné.

Když jsem četla Roviny života od Barnese, tak jsem v nich nacházela spoustu vět, které ke mně mluvily, protože se nesoustředily jen na smrt, ale taky na lásku a dávaly určitou naději, že trhliny se sice nezacelí, ale aspoň obrousí a bude se s nimi dál žít. Tuhle naději a přesah jsem v Zeptej se táty vůbec nenašla. Pravděpodobně tam není?

Ke konci už jsem jen rychle listovala, abych se dozvěděla, jak to dopadlo s údajným obviněním otce a zrovna tahle linka se uzavřela docela uspokojivě. Jinak to ale bylo až příliš náročné čtení.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan)

Hodnocení: