Kazuo Ishiguro - Neutěšenci

Milý čtenářský deníčku,

v době, kdy jsem Neutěšence četla, se začalo hodně mluvit o ChatGPT. Poslouchala jsem, jak by se dal využívat k psaní mailů, příspěvků na sociálních sítích a tím by se extrémně zvýšilo množství zbytečného, kopírovaného textu, který by zaplavil internet. Neutěšenci jsou v podstatě jen ohromnou kompilací bezobsažných konverzací plných pokryteckých zdvořilostí, takže mi přišlo, že docela výstižně ilustrují, jaká budoucnost nás v nejbližších letech čeká. Znepokojivé.

zdroj: goodreads.com

Citát: ‚Ale co bychom spolu dělali? Vždyť už nemáme skoro nic společného.‘ A on se na okamžik zatvářil zmateně, jako bych se vytasila s něčím, co ho ještě nikdy nenapadlo. Načež ukázal na klec před námi a prohlásil: ‚Mohli bychom chovat nějaké zvíře. Milovali bychom ho a starali se o ně. Třeba právě to nám předtím chybělo.‘

Nejlepší scéna: Rozhovor mezi novináři, ve kterém urážejí Rydera sedícího s nimi u stolu. A jemu to zdá se vůbec nevadí a klidně se nechá v manipulovat k pózování u Sattlerova pomníku, aniž by věděl, co tenhle monument vlastně symbolizuje. A navíc nechá sedět v kavárně malého Borise a vůbec mu to nepřipadá divné.

Nejhorší scéna: Když panu Brodskému musí amputovat nohu a později svoje okolí přesvědčuje, že byla vlastně dřevěná.

Zajímavost o knize: Její přijetí bylo velmi rozporuplné, zvlášť z počátku převládaly spíš negativní recenze. Teprve postupně si získala své čtenáře a kritiku, nyní patří mezi Ishigurovy nejoceňovanější knihy.

Zásadní myšlenka: Je naprosto nezbytné dostat se k cíli a povznést lidstvo. Hned se do toho pustím, jen co vyřídím těchto pár drobných, neodkladných záležitostí.

Něco pro mě nového: Že i kniha plná vaty může být docela zábavná.

Můj názor: Ze začátku jsem knize moc nerozuměla, otravovalo mě její šnečí tempo a nekonečné zdvořilostní fráze. Rozhodla jsem se najít si pár kritik, abych aspoň začala tušit, co v ní mám hledat. Teprve pak jsem si uvědomila autorovu hravost s prostorem a časem, natahování všech zákonitostí lidského světa do nekonečna a taky snovou povahu celého příběhu. Postupně mě začalo bavit, jak hlavní hrdina detailně popisuje situace, u kterých vůbec nebyl, a přestože si téměř nevzpomíná, kým je, jeho nezdolná touha splnit úkol ho žene neustále vpřed.

Štvalo mě, že sousta dějových linek se vůbec neuzavřela, že čtenář nedostal vysvětlení a téměř všechno skončí v jakési prázdnotě. Přichází další úkol, další město, krok v kariéře, kvůli kterému není čas na to se zastavit a vyřešit aspoň některé osobní záležitosti.

Kniha ve mně vyvolala potřebu přemýšlet o tom, čím v životě ztrácím čas, které dialogy mi (nebo druhé straně) vůbec nic nepřináší a taky pozornost k činnostem, které mě odvádějí od hlavních úkolů. Vůbec neříkám, že od nynějška se nenechám ničím vyrušit nebo že neztrácím čas nesmysly, ale občas, když je celý den na draka, vzpomenu si na Rydera a snažím se zjistit, kde je moje koncertní síň, kam jsem měla dneska dorazit. Protože nechci přijít pozdě.

Celkově jde o knihu náročnou, která od čtenáře vyžaduje určité úsilí, aby v ní našel, co zrovna potřebuje. Zase to v ní najde podle mě vždy, protože Ishiguro opět popsal spoustu věcí, které se nám dějí v hlubokém podvědomí a v běžném životě je ani nevnímáme, nerozumíme jim, a přitom jsou příčinou našich špatných nálad.

Rozhodně její čtení za ztrátu času nepovažuji, ale upřímně, moc si neumím představit, komu bych ji doporučila. Snad jen největším intelektuálům a fanouškům Ishigura. A ani u těch bych si jejím úspěchem nebyla jistá.

Podobné knihy: Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), Flaubertův papoušek (Julian Barnes)

Hodnocení: