Julian Barnes - Pohlédnout do slunce

Milý čtenářský deníčku,

asi už sis všimnul, že jsem Barnesem trochu posedlá, viď? Ale popravdě Pohlédnout do slunce ve mě velké nadšení nezanechalo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Byla chyba si představovat, že by manželství mohlo změnit matematiku. Jedna a jedna jsou prostě dvě.

Nejlepší scéna: Bavila mě celá poslední část, kdy se Gregory chodí ptát počítače na otázky kolem smyslu života a samozřejmě nenachází uspokojivé odpovědi.

Nejhorší scéna: Úvodní rozhovory s pilotem Prosserem. Už jsem četla víc knih s postavami letců a tady mi přišlo, že je autor tak dobře nevystihnul, že se soustředil pouze na filozofický aspekt, ale naprosto mu unikla ta vášeň pro létání, kterou snad musí mít všichni společnou (ale připouštím, že vzhledem k jeho zbabělosti to byl autorův záměr).

Zajímavost o knize: Poslední část se odehrává v roce 2021, ale samotný román pochází z roku 1986. Autorovi se celkem přesvědčivě povedlo předpovědět Internet a jeho schopnost věrohodně odpovídat na komplikované otázky.

Zásadní myšlenka: Život můžeme prožít kvalitně, radostně, ale nemůžeme ho úplně pochopit.

Něco pro mě nového: Google sice připouští, že norek je výjimečně odolné zvíře, ale ani on neumí zodpovědět otázku, proč to tak je. No ale pak je tu ChatGPT: 

Minks are known for being "excessively tenacious of life" because they are able to survive and adapt in a variety of environments and conditions. They have a strong immune system, which allows them to resist many diseases, and a high level of physical fitness, which enables them to evade predators and capture prey. Additionally, minks are opportunistic feeders, which means they are able to subsist on a wide range of food sources, further increasing their chances of survival in the wild.

Neříkám, že to vysvětluje, proč zrovna norek a ne třeba lasička, ale i tak mi ta odpověď připadá velmi slušná. Rozhodně lepší než ta od počítače v knize: "To není skutečná otázka." Poznámka: v čestině bohužel norky zamění za Nory, ale jinak je i tato jeho odpověď zdařilá.

Můj názor: Čím byla hlavní hrdinka starší, tím se mi kniha zdála zajímavější. Její touha pochopit, jak život a svět funguje mi připadala fascinující. Mrzelo mě, že tento neutuchající zájem učit se a hledat souvislosti nevyužila v zaměstnání nebo jinde v praxi.

Tím, že jsem se ze začátku nemohla začíst, mi později unikaly některé souvislosti a celkově mi kniha vyzněla do ztracena. O to víc jsem si užívala futuristickou část, která má až prorocké rysy. V posledních měsících čím dál častěji slyšíme o umělé inteligenci a o tom, jak je schopná odpovídat na komplikované otázky velmi srozumitelným způsobem, jako bychom se bavili s odborníkem na dané téma (zároveň má úžasný lidský rys nemluvit vždy pravdu) nebo třeba talentovaným spisovatelem. To samé zažívá Gregory ve třetí části knihy. A já v poslední době přemýšlím, jestli by mu odpovědi současných počítačů pomohly najít smysl života. Nepřekvapilo by mě, kdyby tenhe román teď někdo znovuobjevil pro širokou veřejnost.

Podobné knihy: Stroje jako já (Ian McEwan), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera)

Hodnocení:

Delphine de Vigan - No a já

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem se dostala k dalšímu románu od mé oblíbené Delphine de Vigan. Skrz naivní pohled dítěte ukazuje, proč jednoduchá řešení bezdomovectví nefungují.

zdroj: goodreads.com

Citát: Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.  

Nejlepší scéna: Vánoce s rodinou, při které Lou vmete tetičce do tváře, jak by se asi ona cítila, kdyby v náručí držela svoje mrtvé miminko. Její odměnou je letmý úsměv na tváři matky, který byl tehdy tak vzácný.

Nejhorší scéna: Když se No přestane ozývat rodině, která odjela na týden mimo město.

Zajímavost o knize: Byl podle ní natočen film a na Goodreads má nejvíc hodnocení ze všech autorčiných knih.

Zásadní myšlenka: Lidé bez domova mají komplikované životní příběhy a snadné řešení pro jejich situaci většinou nefunguje.

Něco pro mě nového: Nemít trvalé bydliště lidem ve Francii téměř znemožňuje najít si práci. I když třeba aktuálně bydlí v azylovém domě a svou situaci se snaží aktivně řešit.

Můj názor: Ze začátku jsem byla nadšená, líbilo se mi téma i hlavní hrdinka, které jsem se v některých ohledech podobala. Zaujal mě i osud její rodiny, kterou těžce zasáhla smrt malé sestřičky. Také oceňuju celkovou stavbu románu, kdy se autorka skrz dětskou hrdinku snaží ukázat, proč jednoduchá řešení chudoby a bezdomovectví nefungují.

Nemůžu ale jen chválit. Postupně ve mně sílil pocit, že Lou nemá žádnou hloubku, je to jen další chytrá holka vyrobená podle zažitého vzoru. Ještě víc mě iritoval její vztah s Lucasem, neviděla jsem pro něj jediný důvod, snad jen ten, že milý mladík má zálibu v předpubertálních dívkách. A No sice měla zajímavou historii, která vysvětlovala, proč je teď tam, kde je, ale asi bych ocenila víc podrobností.

Celkově hodnotím knížku velice kladně, i když zároveň mám pocit, že autorka nevyužila její potenciál. Na druhou stranu patří mezi romány z počátku její kariéry a není pochyb o tom, že postupem času se vypsala do mnohem vyšších sfér.

Podobné knihy: Pouta (Delphine de Vigan), Soběstačný (Zuzana Dostálová) Vrány (Petra Dvořáková)

Hodnocení: 

Zdena Salivarová - Honzlová

Milý čtenářský deníčku,

Zanícený knihkupec neustále mluvil o Honzlové, tak jsem si tedy řekla, že si jí přečtu. Nalákalo mě hlavně to, že má jít o "ženský román" nebo spíš "ženské psaní", které vzniklo v době, kdy takový styl rozhodně nebyl v módě.

zdroj: goodreads.com

Citát: Uvařila jsem si kafe, zapálila cigaretu a svalila se do ředitelova fotelu. Zapadla jsem do něj jako do měkce vystlaného, bezpečného pelechu. Ředitelské zadky, obtěžkané starostmi, ho za nespočetné hodiny a dny a roky schůzí, řešení úkolů, nanášení problémů, kličkování, intrikování a školení a porad a piklů vyseděly do tvaru sametového lavóru.

Nejlepší scéna: Nejvíc jsem si užívala, když hlavní hrdinka odmítala vydat klíče nové uklízečce, protože věděla, že na ně nemá nárok a hlavně, že ji tu má ta nová smetev akorát šmírovat.

Nejhorší scéna: Smrt paní Pelikánové, jediné spojenkyně. Nejdřív jsem si říkala, jestli se jen nepřetvařuje a sama nedonáší, ale tak záludná naštěstí autorka nebyla.

Zajímavost o knize: Autorka ji z většiny napsala už v době před emigrací, ale vyšla poprvé až v '68 Publishers v roce 1972.

Zajímavost o autorovi: S manželem Josefem Škvoreckým prožila většinu života v Torontu, kde se věnovala vydávání v Československu zakázaných autorů. A právě proto asi neměla čas napsat o mnoho víc knih, přesto že z těch několika málo je znát obrovský talent.

Zásadní myšlenka: Boj s tyranií je drahý.

Něco pro mě nového: Jazyk a vůbec autentický pohled na 50. léta.

Můj názor: Osobně jsem k tomuhle románu byla hodně skeptická. O to víc mě překvapil. Úžasný, silný příběh vyprávěný živým, originálním jazykem. Autentická výpověď o hnusné době, kdy se k sobě lidi chovali s nepochopitelnou krutostí a odměnou jim bylo jen pár drobků, které upustili milostpáni nahoře.

Překvapilo mě, s jakou lehkostí Salivarová zalidnila svůj příběh postavami, které působily uvěřitelně a plasticky. Třeba kněz, který se kdysi zamiloval, ale nyní je oddaný Bohu, rád by šířil jeho slovo dál, ale zároveň ví, že režim věřící nemilosrdně trestá a on nechce nikoho ohrozit.

Zároveň přiznávám, že někde ve střední části jsem se začala trochu nudit, měla jsem pocit, že se děj nikam neposouvá, Honzlová odolává všem úkladům a její situace se v podstatě nijak nemění. V těchto pasážích jsem se soustředila hlavně na dobové reálie a taky krásný popis Prahy, který ale, jak upozorňují v doslovu, zcela vymazal všechny propagandistické plakáty a obrovskou sochu Stalina shlížejícího z Letné. O to víc mě pak dostal konec, protože takové zvraty jsem skutečně nečekala.

Přidávám se k zástupu autorčiných fanoušků a tuhle knihu budu doporučovat každému, koho potkám. Mám radost, že ji Argo znovu vydalo a navíc opatřilo skvělým doslovem od Michaela Špirita.

Podobné knihy: Co je ti do toho (Hana Lundiaková), Mlíkař (Anna Burnsová), Baletky (Miřenka Čechová)

Hodnocení: 

Viktorie Hanišová - Dlouhá trať

Milý čtenářský deníčku,

Dlouhou trať jsem si před nějakým rokem koupila, protože jsem se nemohla dočkat nové knížky od mojí oblíbené Hanišové. No a stejně jsem se k ní dostala až teď, kdy je v knihovně úplně běžně dostupná.

zdroj: goodreads.com

Citát: Představím si, jak by proběhl náš rozhovor: „To tě nenapadlo, že v tomhle světě budu nešťastnej jako naprostá většina lidí? To jsi nemohla jít na potrat, když jsi věděla, jak budu defektní? To jsi musela myslet jenom na sebe?“

„A jak jsem asi tak mohla vědět, že budeš nešťastnej?! Jiní jsou na tom mnohem hůř a jsou spokojení. Když ti není dobře, tak si přece zajdi pro antidepresiva!“

„Aha.“

„Tak vidíš.“

Nejlepší povídka: Nejvíc jsem tajila dech při druhé povídce Vrátíš se?.

Nejhorší povídka: Asi žádnou nepovažuju za vyloženě špatnou, ale asi nejpovrchnější mi připadala Manažerka.

Zásadní myšlenka: Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné. (úvodní citát od Alberta Camuse)

Něco pro mě nového: Pohled člověka, který přežívá v nepříliš funkčním těle a nevidí ve svém životě žádný smysl. A jak z toho do určité míry obviňuje matku, která podle něj měla jít na potrat, když věděla, že čeká nezdravé dítě.

Můj názor: Povídky jsem přečetla jedním dechem, stejně jako ostatní knihy od Hanišové. Některé mi přišly opravdu dobré, například Vrátíš se? nebo Zbytečný člověk. Poslední se mi zdála hodně osobní a tedy autentická. Ostatní mě moc nezaujaly, jejich téma mi bylo vzdálené nebo se mi připadaly povrchní, příliš schematické.

Myslím, že fanoušky Viktorie Hanišové její povídky nezklamaly a pro spoustu dalších to může být příjemná kniha, díky níž se s autorkou seznámí. Nejde o nějakou vysokou literaturu, ale minimálně tématem se zařadí mezi ty lepší tituly, které v Česku vychází.

Podobné knihy: Rekonstrukce (Viktorie Hanišová), Něžná píseň (Leïla Slimani)

Hodnocení:

Liou Cch'-sin - Vzpomínka na Zemi

Milý čtenářský deníčku,

když jsem tuhle trilogii začala číst, moc jsem nechápala, co na ní všichni vidí. Ale překvapivě každý další díl byl lepší a lepší.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Mohlas prodat ty planety i s hvězdou a byla bys jedním z nejbohatších lidí ve vesmíru! Anebo jsi nemusela prodávat vůbec nic a nechat si celou soustavu pro sebe. Zákonná ochrana soukromého vlastnictví je absolutní, nikdo by ti ji nemohl vzít.

2) Pohřbené ostatky nestvůrných ideologií minulosti, jako byl fašismus, vylezly z kobek na povrch a vrátily se na trůn. I chřadnoucí církve začaly kvést jako pokropené živou vodou a lidé začali opět navštěvovat svatostánky všemožných vyznání. A tak z mrtvých vstala i teokracie, zombie ze všech nejzatuchlejší.

3) V posledních pěti letech byla popravena řada příslušníků PBS, přestože velká část jásajících davů, které tomu přihlížely, se kdysi k  PBS hlásila také.
Nakonec však zavládl mír a lidé se začali znovu stavět na nohy.

(Všechny citace podle mě krásně ilustrují, že autor je z Číny a má na společnost úplně jiný náhled než člověk ze Západu)

Nejlepší scéna: Líbil se mi nápad, že dřív mělo světlo téměř nekonečnou rychlost a vesmír deset rozměrů. Ale mezihvězdné války nejvyspělejších civilizací způsobily postupné zhroucení vyšších dimenzí a snížení rychlosti světla.

Nejhorší scéna: Když Sofon čerstvě přestěhovanému lidstvu oznamuje, že ho odpojí od elektřiny a kvůli následnému akutnímu nedostatku potravin většina zemře. Přišlo mi to strašné a vlastně zbytečně kruté.

Zajímavost o knize: Získala cenu Locus a byla nominována na cenu Hugo. Přesto, že jde o autorovu poslední knihu trilogie, Pao-Šu napsal další díl, který se věnuje příběhu Jün Tchien-minga. Výhoda, tohle pokračování má v češtině méně než 300 stran.

Zásadní myšlenka: Technologický pokrok může totálně změnit povahu světa.

Něco pro mě nového: Lidé si radši zvolí někoho lidského než schopného. A je to dobře!

Můj názor: Stejně jako v předchozí knize i v posledním díle sledujeme osud jediné postavy, která se narodila v předkrizové éře a díky hibernaci se dočká příletu Trisolaranů na Zemi. Tentokrát jde o postavu ryze sympatickou, upřímnou, která si nepřeje nic než blaho lidstva. a neváhá se pro něj obětovat. Asi i díky tomu se mi poslední kniha líbila nejvíc, protože vůči hlavní hrdince nešlo mít jakékoliv výhrady.

Zároveň jde o poslední díl, takže se čtenář může těšit, že konečně zjistí, jak lidstvo obstojí v boji s nepřátelským vesmírem. Už z titulu knihy je jasné, že to moc dobře nepůjde a v budoucnu se na Zemi bude moci jen nostalgicky vzpomínat. Přitom ale děj zůstává napínavý a plný nečekaných zvratů, takže mi ty stovky stránek rychle utekly.

Ve sci-fi nejde jen o děj, ale i o uvěřitelnou vědu a technologie. Ten největší experiment tu autor vytvořil z dimenzí a jeho hra s nimi mě okouzlila. A tím ani tak nemyslím popis čtyřrozměrného prostoru, jako spíš představa kolapsu vyšších dimenzí a nutnosti stěhovat se do nižších a nižších, protože ty původní byly zničeny v mezihvězdných válkách. Atomová bomba se se svou ničivostí může jít vycpat. Tenhle nápad se mi zdál naprosto geniální, dosud jsem se s ním nesetkala. Zároveň jsem ráda, že se autor nepustil do nějakého cestování časem, protože toho jsem se bála, většinou mě moc nebaví, nebývá úplně domyšlené.

Občas mi hrdinka přišla trochu moc naivní a osud k lidstvu příliš krutý. Často jsem se pozastavovala nad tím, kolik v autorově budoucnosti zůstalo z čínské historie a kultury, chápu, že autor nemohl jinak, ale i tak nepokládám jeho odhad za příliš pravděpodobný. Také mě fascinovala autorova víra v organizovaný přesun lidstva do Austrálie a pozdější amnézie, která umožní lidem dále žít a nevracet se k bratrovražedné minulosti. Myslím, že na Západě minulost zkoumáme, jsme schopni jí autenticky litovat, zato (ne)jen v Číně stále funguje diktatura, která z historie umí vymazat hladomor 50. let, Kulturní revoluci nebo protesty z roku 1989. Kvůli tomu všemu dávám hvězdičku dolů.

Takže kromě toho, že jde o skutečně poutavé sci-fi se spoustou originálních nápadů, umožňuje také čtenáři pozorovat svět a vývoj lidstva postavený na úplně jiných kulturních základech a formovaný tvrdou propagandou a cenzurou, přes kterou musela projít i tato kniha. Navíc autor nepatří mezi disidenty, ale veřejně vystupuje v souladu s čínskou politikou.

Podobné knihy: Kulový blesk, Problém tří těles, Temný les (Liou Cch'-sin), Výdech (Ted Chiang) Tajné společenství (Philip Pullman - protože jde také o rozsáhlý fantasy svět, do kterého autor promítá svůj světonázor)

Hodnocení: 

Ursula K. Le Guinová - Gwilanina harfa a jiné povídky

Milý čtenářský deníčku,

Ursula K. Le Guinová se touto knihou zařadila mezi moje oblíbené autorky. Děkuju nakladatelství Gnóm, že ji pro mě objevilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nevadí mi chodit dvěma směry současně; nevadí mi se souběžně zvětšovat i scvrkávat; nevadí mi pohybovat se, dokonce ani nepříjemnou rychlosti devadesáti nebo sta kilometrů v hodině. Jsem připraven dělat tohle všechno dál, dokud mě neporazí nebo nesrazí buldozerem k zemi. Je to moje práce. Avšak ohrazuji se, důrazně se ohrazuji proti tomu, abych byl zvěčňován.

Nejlepší povídka: Nejvíc mě oslovil Sur, vyprávění o výpravě devíti žen na jižní pól. Kromě opravdu dobrého příběhu z něj vyčnívá myšlenka, že spoustu věcí dělají jenom muži a při tom by v nich ženy mohly být stejně dobré, kdyby je vůbec napadlo se do nich pustit.

Nejhorší povídka: Taková by se vybírala těžko, mě osobně nejméně oslovily povídky z oddílu Znepokojivé a záhadné, zvlášť Širé vody jsou a V období sucha. Moc jsem nepochopila a neměla jsem ambici se do nich ponořit hlouběji.  

Zajímavost o knize: Jde o sbírku napříč autorčinou tvorbou, kterou sestavil překladatel a nakladatel v jednom Jakub Němeček. Také je to vůbec první sbírka povídek, která u nás autorce vyšla.

Zajímavost o autorovi: Kromě povídek a románů psala také eseje a je autorkou několika překladů.

Něco pro mě nového: Povídky o lingvistice, hned úvodní Labyrinty mi přišly kouzelné a úryvky z therolingvistické společnosti mi ukázali další možnosti, jak je jazyk a životní styl provázaný.

Můj názor: Asi z žádné povídky jsem se neposadila na zadek, neměla jsem pocit, že jak nápad, tak pointa byly vyvedeny k dokonalosti. Ale naprostá většina mě něčím oslovila a až na pár výjimek jsem všechny četla s chutí, protože obsahovaly dobře vystavěný příběh i originální myšlenku.

Ráda bych spoustu povídek zmínila, abych si je sama později mohla připomenou.

Labyrinty – o pokusném králíkovi, který se marně snaží vědci předat nějaké informace a hrozně ho ubíjí, že jen dostává nažrat a to má být celá odměna. Dokonalá paralela k tomu, jak jsou lidé slepí k potřebám druhých.

Směr silnice – monumentální strom, který sleduje vývoj automobilismu a musí se rychle přibližovat a zvětšovat vůči projíždějícím autům. Naprosto dechberoucí imaginace autorky popírá veškeré fyzikální zákony. Pointa (zvěčnění pohledem umírajícího člověka) mě ale tak neoslovila.

Pytlák – chudý kluk se dostane do spícího království a zbytek života si užívá hojnosti. Můžeme mu to mít za zlé? Podělit se by bylo ještě nemorálnější. A ukončit svůj blahobyt kvůli neznámým lidem, kteří jeho počínáním nijak netrpí?

Ti starší – manžel se mění ve strom, manželka truchlí, a zároveň je tím vyhoštěna ze společnosti, do které patřila jen díky manželovi. Příšerná situace, kterou ale nemůže jeden osvícený člověk nijak změnit.

Některé přístupy k problému nedostatku času – roztomilá ukázka erudovaných názorů, které jsou totálně mimo mísu.

Interní linka – Co když se na kosmickou loď dostane vetřelec? Pro jediného muže na palubě to bude nepřekonatelný problém.

První kontakt s Gorgonidy – ten chlap je tyran, ale jeho holka je tak strašně hloupá, že mi jí ani nebylo líto.

Sur – porod za polárním kruhem není pro silné ženy žádný problém. Drží spolu, plánují a jejich obydlí není jen funkční, ale má i lidský rozměr. Dokonalá ukázka toho, co by ženy mohly přinést do ryze mužského prostředí.

Duben v Paříži – magie funguje a spojuje lidi napříč staletími. Co vlastně potřebujeme, abychom byli šťastní? Jeden druhého.

Zorné pole – setkání s mimozemským artefaktem změní vnímání kosmonautů a málem je dovede k šílenství.  Nebo k Bohu?

Džbán vody – dobrodružný příběh, setkání jiných kultur, oddanost svému vládci, ale zároveň ochota porušit pravidla, pokud tím zachráníme někoho jiného. Vskutku idylický obraz na závěr.

Celkově dávám pouze čtyři hvězdičky, ale zároveň tuto antologii budu doporučovat každému fanouškovi fantastiky a dobré literatury vůbec.

Podobné knihy: Příběhy vašeho života, Výdech (Ted Chiang), S pokorou a nadějí (Becky Chambersová), Páté roční období (N. K. Jemisin), Sobí hora (Karin Tidbecková), Předběžné varování (Neil Gaiman)

Hodnocení: 

Leïla Slimani - Něžná píseň

Milý čtenářský deníčku,

nějak se to sešlo, že jsem si týden před skutečným vybíráním chůvy pro dceru přečetla knihu o chůvě, která svoje svěřence (podobného věku, opačného pohlaví) zavraždila. Naštěstí se většina knihy soustředila na trochu jiná témata, jinak bych ji asi vůbec nezvládla dočíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ve skutečnosti těhotenství plánovala. Adam jí poskytl záminku, aby nemusela opouštět příjemný klid domácnosti. Paul nijak neprotestoval. Zrovna ho zaměstnali ve vyhlášeném studiu, kde trávil dny i noci jako zajatec vrtošivých umělců a jejich harmonogramů. Zdálo se, že jeho žena v animální mateřské roli jen kvete. Oba se v tom kokonu, daleko od světa a jiných lidí, cítili bezpečně.
A pak se čas začal vléct, bezvadný chod rodiny se začal zadrhávat.

Nejlepší scéna: Bavily mě popisy Myriaminých pocitů, jak se těší do práce a zároveň cítí určité výčitky vůči dětem, které nechává doma s cizí ženou.

Nejhorší scéna: Úvod i závěr, tedy samotná vražda dětí. Nejvíc mě naštvalo, že čtenář nedostane jasné vysvětlení, proč k ní došla a jak se jí dalo zabránit. Autorka totálně rozbila moji víru ve spravedlivý svět.

Zajímavost o knize: Získala nejprestižnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt a byl podle ní natočen film The Perfect Nanny.

Zajímavost o autorovi: Její první pokus o román nakladatel odmítl, tak se rozhodla projít kurzem tvůrčího psaní, zapracovala na svém stylu a další pokus už byl úspěšný.

Zásadní myšlenka: Lidem do hlavy nevidíš, zvlášť pokud pochází z jiné socio-ekonomické třídy.

Něco pro mě nového: Praktická ukázka vykořisťování chudé ženy ženou privilegovanou.

Můj názor: Moc nechápu, proč knihu řadí mezi thrillery, protože ani přívlastek "psychologický" podle mě toto označení neospravedlňuje. Spíš mi přišlo, že čtu román o třídních rozdílech, brutální kritiku společnosti, proti které je Zola autor uhlazených románů o chudých.

Nerovné postavení přistěhovalců a různých lidí z okraje společnosti mě nepřekvapuje, ale tady autorka předkládá příběh ženy, která by se měla mít docela dobře. Bohužel ji na dno stáhly manželovy dluhy, ze kterých se neměla sílu dostat. Zároveň autorka nezbavuje postavu její zodpovědnosti a nesnaží se nás přesvědčit, že za všechno může nedokonalý sociální stát. Okolnosti jsou složité, zdrcující a mají příšerné následky.

Dlouho po dočtení jsem přemýšlela, jestli autorka musela zápletku postavit na vraždě dětí. V ději románu se mi nakonec zdála trochu zbytečná, nevysvětlená a možná i nedůvěryhodná. Vyvolávala ve mě pocit. že autorka chce pouze šokovat a tenhle odporný čin si vybrala jen jako určitý marketingový trik. Zároveň si nejsem jistá, jestli kvůli němu není zbytečně upozaděno skutečné téma knihy, tedy zoufalé postavení služek, uklízeček a různých pomocnic na podřadných pozicích. Nakonec jsem ale došla k názoru, že v tomto případě jde o naprosto legitimní zbraň.

Autorčin styl působil poněkud popisně, nepřipadal mi nějak výjimečný, ale rozhodně byl čtivý. Navíc kniha není dlouhá, takže nezačne nudit. Nemůžu říct, že bych se od ní nemohla odtrhnout, naopak některé scény docela nutí k zpomalení, zamyšlení. Každopádně cenu získala spíš díky obsahu než jazykové kvalitě. Hlavně proto dávám jen čtyři hvězdičky. Navíc kvůli příliš drsnému tématu nemám chuť ji doporučovat dalším čtenářům.

Podobné knihy: Rekonstrukce (Viktorie Hanišová), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan)

Hodnocení: