Elif Shafak - 10 minut a 38 vteřin

Milý čtenářský deníčku,

autorce letos vyšla kniha The Island of Missing Trees, která vzbudila spoustu pozitivních reakcí. Než dorazí do Čech (pokud vůbec někdy), sáhla jsem po jejím starším románu 10 minut 38 vteřin. Bohužel mě trochu zklamal.

zdroj: databazeknih.cz

Nejlepší scéna: Bavily mě kapitoly, které popisovaly Leylino dětství, jak se jí žilo v domě otce, jaký měla vztah s matkou a tetou, také s malým bráškou, a samozřejmě mě zaujala i poněkud temnější zkušenost se strýcem.

Nejhorší scéna: Vůbec mě nebavil závěr knihy, ve kterém přátelé jedou na hřbitov Bezprizorných vykopat její tělo. Děj se strašně táhnul a popis emocí, které prožívají truchlící blízcí, mi nepřinášel nic nového.

Zajímavost o knize: Dostala se do užších nominací na Bookerovu cenu v roce 2019 (tehdy ji vyhrála Atwoodová napůl s Evaristovou).

Zajímavost o autorovi: Jde o velmi úspěšnou autorku ve Spojeném království a Turecku, narodila se ve Francii, ale později vyrůstala v Ankaře, žila v několika dalších zemích, aktivně se hlásí k feminismu.

Zásadní myšlenka: I lidem z okraje společnosti se dějí zajímavé věci, navazují hluboká přátelství a zaslouží si důstojné zacházení za života i po smrti.

Něco pro mě nového: Spousta tureckých reálií. Bohužel musím konstatovat, že mi nepřišly tak neobvyklé, jak bych čekala.

Můj názor: Podle názvu a úvodních kapitol jsem si myslela, že půjde aspoň částečně o vypravěčský experiment blízký současným postmoderním románům. Nakonec se mi ale zdálo, že čtu celkem normální román, jehož původní rámec autorka v půlce opustila, jako by nevěděla, jak v jeho hranicích příběh dovyprávět až do konce.

První část mi celkově přišla zábavnější, barvitější. Popis hrdinčina dětství a postupného propadu mezi chudinu byl při nejmenším faktograficky zajímavý. Ale druhá část, ve které přátelé jedou pro tělo na hřbitov Bezprizorných a pak ho na útěku před policií převáží přes celé město, pro mě paradoxně úplně ztratila drajv. Posledních padesát stran už jsem ani nečetla, spíš proskenovala, abych se dozvěděla, jak se vše nakonec uzavře.

Rozhodně netvrdím, že jde o špatnou knihu, myslím, že spoustě lidí se může opravdu líbit, ale její nominaci na Bookera úplně nerozumím. Samozřejmě, tematicky byla blízká výhercům, ale nepřišla mi ničím objevná. Asi je to proto, že jsem četla Kvítek karmínový a bílý a ten mi přišel spisovatelsky mnohem lepší. Zejména když porovnám stavbu jednotlivých postav. Shafak sice vytvořila spoustu charakterů, každý popsala v samostatné kapitole, ale já se k nim vůbec nedokázala vztáhnout, oblíbit si je nebo je nenávidět. Prostě mi byly jedno.

Napadlo mě, jestli za neúspěch nemůže český překlad, ale dost pochybuju. Věra Klásková je aspoň podle seznamu přeložených knih velmi zkušená profesionálka. Takže musí jít jen o můj osobní dojem. Mrzí mě, že knížce s tak skvělým námětem dávám tak nízké hodnocení.

Podobné knihy: Kvítek karmínový a bílý (Michel Faber), Dívka, žena, jiné (Bernardine Evaristová), Purpurový ibišek (Chimanda Ngozi Adichieová)

Hodnocení: