Julian Barnes - Jediný příběh

Milý čtenářský deníčku,

Jediný příběh je zatím asi to nejlepší, co jsem od Barnese četla. Samozřejmě je to kvůli tomu, že poprvé jsem se od něj dočkala skutečného příběhu, který mám pořád radši než postmoderní experimenty.

zdroj: goodreads.com

Citát: Smutný sex nastává, když je střízlivá, oba po sobě toužíte, a vy víte, že ji navzdory všemu vždycky budete milovat, stejně jako ona bude navzdory všemu milovat vás, ale už si naprosto jasně uvědomujete – a možná si to uvědomuje i ona –, že vzájemná láska nutně nevede ke štěstí. Vaše milování už tudíž není snaha o útěchu, ale spíš beznadějný pokus popřít, že jste spolu nešťastní. 

Nejlepší scéna: Jejich seznámení v tenisovém klubu, ve kterém popisuje neuvěřitelně konzervativní, pokrytecké prostředí, v němž se potkali dva svobodomyslní lidé.

Nejhorší scéna: Paulův odchod od Susan. Bylo mi strašně líto, že i když ví, že už jejich vztah dlouho nefunguje, stále z něj nechce odejít a přesto, že nakonec odejde, nikdy na ní nepřestane myslet, bude si vyčítat, že neudělal dost, budou mu to vyčítat i její dcery a on se stále bude zajímat o její zdravotní stav a celkovou životní situaci.

Zásadní myšlenka: Každý z nás má v sobě právě jeden příběh, který stojí za to vyprávět. A tím je příběh o lásce, ať už byla na celý život, na jedno odpoledne nebo se odehrála pouze v naší mysli.

Můj názor: Věděla jsem, že budu číst příběh o lásce starší ženy a mladšího muže. Čekala jsem něco trochu pikantního, překonávání společenských předsudků a čistou lásku mezi dvěma hlavními aktéry. Nemohla jsem se víc mýlit! Sledovat postupný rozpad vztahu v průběhu desítek let bylo úplně o něčem jiném a věk nakonec nehrál významnější roli.

Myslím, že Barnes v této knize otevřeně přiznává to, z čeho je podezírána spousta autorů, tedy že stále dokola píšou ten samý příběh. A mě zatím ten Barnesův neomrzel. Tady mi ho navíc servíruje v jeho nezředěné podobě. Hlavním motivem je opět nešťastná láska a také paměť, která si svévolně upravuje minulost a tím nám pomáhá přežít současnost.

Při čtení jsem vnímala určitou vypravěčovu odevzdanost osudu, některé věci se prostě staly a nemá cenu moc přemýšlet nad tím, proč a co mohlo být jinak (ne že by tyto úvahy nevedl, ale neupíná se k nim, nelituje, že na ně nedošĺo). Zároveň jsem ale neměla pocit, že na svůj život rezignoval, že by se cítil bezmocný. Přijde mi, že skutečný život je přesně takový, ale spousta lidí má pocit, že jedna nebo druhá strana výrazně převažuje.

Až v polovině knihy jsem si všimla, jak si autor hraje se změnou osoby, ve které je román vyprávěn. Začíná ich-formou, která odpovídá mladické sebestřednosti, pokračuje du-formou (v množném čísle), kde jako by hledal podporu u čtenářů, touží po tom, aby jeho jednání bylo schváleno, uznáno jako nejlepší možné. V závěru používá er-formu, jako by mu právě ona mohla poskytnout potřebný odstup a možnost svůj život nestranně zhodnotit. Nakonec opět končí ich-formou, nejspíš konečně uznal, že osobní příběh nemůže být posuzován zvenčí a že to hlavně ani nepotřebuje.

Podobné knihy: Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Myslete na děti (Ian McEwan), Možnosti milostného románu (Jan Němec)

Hodnocení: