Annie Ernaux - Roky

Milý čtenářský deníčku,

kdyby Ernaux nezískala Nobelovku, asi bych po Rocích nikdy nesáhla. Vynaloženého času zpětně nelituju, ale nijak zásadně mě její generační výpověď nezasáhla.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) Za prosluněných odpolední si ženy na lavičce v parku povídaly o plenách, dětské výživě a přitom sledovaly dění v pískovišti. Časy povídání a svěřování v době dospívání, kdy spolu trávily nekonečně času, se zdály být dávno pryč. Dřívější život, nanejvýš před třemi roky, jim připadal neuvěřitelný, k tomu se přidávala lítost, že si ho víc neužily. Teď vstoupily do světa starostí o stravu, oblečení a dětské nemoci. Ač si myslely, že nikdy nebudou jako svoje matky, najednou se stavěly na jejich místo, jen byly o něco málo lehkomyslnější a nenucenější vlivem četby Druhého pohlaví a reklamy Moulinex osvobozuje ženu a na rozdíl od nich nepřiznávaly žádnou hodnotu tomu, co se cítily povinné vykonávat, aniž věděly proč.

2) I mimo Paříž se začínalo mluvit o feministickém hnutí MLF, v novinových stáncích se objevil jejich tiskový orgán Pochodeň hoří, četla se Eunuška od Germaine Greerové, Samčí politika od Kate Millettové, Udušená tvorba od Suzanne Horerové a Jeanne Socquetové. To vše s pocitem nadšení a bezmoci, jak tomu bývá, když se v knize dočteme pravdu o sobě samých. Ženy se probudily z manželské otupělosti, seděly na podlaze pod plakátem Žena bez mužů je jako ryba bez jízdního kola a znovu vážily své životy, cítily, že jsou schopné opustit manžela a děti, odpoutat se ode všeho a psát o věcech bez obalu.

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když jako starší pozoruje svoje náctileté děti a uvědomuje si, jak jsou jejich životy stejné, ale zároveň i úplně jiné než ten její tehdy. Vynikla tím její schopnost opravdu dobře popsat aktuální dobu a co na ní fascinuje právě její věkovou skupinu.

Nejhorší scéna: Konec kapitoly, kde je jasné, že je těhotná a půjde na potrat. Na následujících stránkách se o tom už ale vůbec nezmíní. Vím, že nelegální potrat se stal pro autorku velmi traumatickou zkušeností, ale v Rocích ho v podstatě mlčky přešla.

Zajímavost o knize: Zaujalo mě, že získala ocenění určená jak pro beletrii, tak i non-fiction literaturu.

Zajímavost o autorovi: Získala Nobelovu cenu za literaturu v roce 2022 za to, jak její osobní vzpomínky zachycují historii celé generace.

Zásadní myšlenka: Osobní paměť je mixem vlastních zážitků, společenské situace a reklam.

Něco pro mě nového: Zaujalo mě, že Tour de France je opravdu něco, co aspoň dřív sledoval celý národ.

Můj názor: Věkem i prostředím je mi autorka hodně vzdálená, takže mě její kniha neoslovila na nějaké osobní úrovni. Ocenila jsem zajímavý obraz tehdejší doby, porovnala jsem ho s tím, jak jsem buď v tom věku nebo alespoň v té době, vnímala svět já, ale samozřejmě jsem necítila žádnou sounáležitost.

Její styl mi připadá hodně výjimečný, připomíná mi obrazy moderního umění "které by mohlo namalovat moje dítě", ale při tom jsou to díla za miliony. Měla jsem neodbytný pocit, že takovou koláž vlastních vzpomínek by mohl napsat každý, ale zároveň cítím, že to tak není, a že je za tím něco víc, co z jejích knih dělá univerzální výpověď jedné generace.

Brzy mají autorce vyjít další překlady a myslím, že minimálně po tom o potratu určitě sáhnu, myslím, že tuhle vypjatou situaci bude Ernaux umět zachytit tak, jak se to nikomu dosud nepovedlo.

Podobné knihy: Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan), Jak stvořit dívku (Caitlin Moranová)

Hodnocení: