Ted Chiang - Příběhy vašeho života

Milý čtenářský deníčku,

Příběhy vašeho života jsem si přečetla, protože jsme je vybrali ve československém čtenářském klubu na Goodreads. Rozhodně nejlepší z dosavadních knih!

zdroj: goodreads.com

Jedná se o sbírku sci-fi povídek od amerického autora čínského původu. Stejně jako já pracuje jako programátor, takže jeho myšlenky jsou mi opravdu blízké. Každá povídka je úplně jiná, všechny mají originální námět a na problém se dívají do hloubky, žádné prvoplánové příběhy, které se zrodily za jedno odpoledne.

Myslím, že se musím zmínit o každé povídce zvlášť, už proto, abych se k své rekapitulaci mohla i po čase vrátit. Vezmu to podle pořadí v knize.

Babylonská věž

Úvodní povídka mě nadchla, Babyloňané dostavili věž až k tvrdé nebeské klenbě a teď se chystají prokopat skrz ni tunel až k Bohu. Dokonale vykreslené detaily, ale žádný nudný popis, pointa překvapivá a originální.

Pochopit

Pro mě jedna ze slabších povídek, hlavní hrdina je zoufale nesympatický, ale ne takovým tím antihrdinským způsobem. Díky experimentální léčbě poškození mozku se z něj stane génius, který místo toho, aby se snažil pomoci lidstvu, sobecky vymýšlí svět jen pro sebe. Závěrečná pointa opět nápaditá, ale nějak se mnou nezarezonovala.

Dělení nulou

Ocenila jsem matfyzácký námět s vědkyní, která dokázala spornost aritmetiky. Bohužel jsem se do ní nedokázala vcítit, spornost aritmetiky si nedokážu představit.

Příběh tvého života

Podle této povídky byl natočen film Příchozí, obojí skvělé, každé trochu jinak. Upřímně film bez povídky je obtížně pochopitelný, spolu se ale báječně doplňují. Chápání světa nikoliv sekvenční, ale integrální mě neustále nutí uvažovat o tom, jestli by to bylo možné a jak by všechno vypadalo. Světlo automaticky volí nejrychlejší cestu k cíli, i když není nejkratší, ale zároveň přece než překážkou projde nemůže vědět, jak je mohutná...

Dvaasedmdesát písmen

Zábavná povídka, taková steampunková, s golemy, které oživují krátká jména, v podstatě krátký zdrojový kód, který obsáhne vše, co mají dělat. A zároveň připomíná teorii z 19. století, kdy si lidé mysleli, že vajíčko obsahuje všechny možné budoucí potomky, a co se stane, když v této matriošce zbývá jen pár panenek? Jedna z mála, o které si nejsem jistá, jestli si ji budu za pár měsíců pamatovat.

Vývoj lidské vědy

Krátký, hutný text napsaný pro vědecký magazín, myslím, že ve výběru vůbec nemusel být, v podstatě jsem ho přeskočila.

Peklo je nepřítomnost Boha

Pro mě naprostý vrchol celé sbírky. Svět, ve kterém víra nemá tajemství, Bůh existuje a pravidelně posílá na zem anděly, kteří však nečiní jen dobro. Živým se občas ukáže kus pekla, které vlastně nevypadá tak úplně špatně a ve chvíli úmrtí je vidět, jestli se duše vydala do něj nebo do nebe. Hlavní hrdina je ateista, jehož životní partnerka se ale dostane do nebe. A on chce za ní za každou cenu. Navržený svět ve mně vyvolává spoustu otázek s opravdu bych si přála, aby existoval román, který by ho více rozpracoval. Já ho snad budu muset napsat sama...

Když se vám líbí, co vidíte: Dokument

S předchozí povídkou soupeří o první místo. Představa, že pomocí jednoduchého (a navíc vratného!) zákroku může člověk vypnout vnímání krásy, mi přišla hrozně zajímavá, líbily se mi popsané technické detaily, svědectví různých lidí s různou zkušeností a geniální pointa na závěr.

Takže, deníčku, to je můj vyčerpávající popis. Jak vidíš, ne všechny povídky byly dokonalé, ale většina z nich rozhodně ano a svou dokonalostí zdaleka předčily všechno, co jsem dosud četla, takže musím dát pět hvězdiček. Jo a poslední číslovaná strana je 267, takže šup do Čtenářské výzvy pod knihu s lichým počtem stran.

Závěrečné hodnocení: 

Naomi Aldermanová - Napětí

Milý čtenářský deníčku,

letos mi to psaní moc nejde, už je březen a mně stále chybí zápis o jedné knize z ledna. Napětí jsem četla díky tomu, že ho vybrali organizátoři Čtenářského klubu Martinusu a vlastně už dřív jsem ho měla v hledáčku, protože se zabývá tématem budoucnosti a feminismu, obojí mě zajímá.

zdroj: goodreads.com

Ženy v sobě z ničeho nic objeví schopnost generovat elektřinu a dávat okolí elektrické rány. Díky tomu se mohou bránit útlaku ze strany mužů a převrátit vládnoucí patriarchát na matriarchát. Kniha sleduje příběhy několika lidí v průběhu deseti let od objevu nové síly až po dny celosvětového převratu. Rámec tvoří korespondence mezi Aldermanovou a spisovatelem, který román napsal, přičemž oba žijí tisíce let po popisovaných událostech.

Pokud máš, deníčku, radši romány s propracovanými postavami a napínavým dějem, tak se ti Napětí líbit nebude. Autorka zvolila formu mezi dokumentem a normálním románem a tahle nevyhraněnost mi trochu vadila. Kvůli ní kniha ztratila něco ze své čtivosti, ale zase tak hrozné to taky nebylo.

Množství stránek je relativně vyšší a i když na počátku byl skvělý nápad, postupem času jsem se začala trochu nudit a těšila jsem se, až budu mít čtení za sebou. Některé dějové linky mě bavily víc, jiné vůbec, hlavně ta o Roxy, mafiánce. Nejvíc se mě zaujaly vsuvky v podobě historických exponátů a vykopávek a také dopisy mezi Aldermanovou a spisovatelem. Příběhy samotné neobsahovaly moc překvapivých myšlenek nebo neočekávaných dějových zvratů, i proto bych je asi jako autorka trochu osekala.

Celkově však dávám čtyři hvězdy, protože i když zpracování nebylo skvělé, původní nápad a několik pro mě zcela nových témat k zamyšlení se tu našlo a toho si vážím zdaleka nejvíc.

Závěrečné hodnocení: 

Markéta Lukášková - Losos v kaluži

Milý čtenářský deníčku,

tuhle knihu mi doporučila sestra a tak když byla na Alzovi v akci, tak jsem si jí jako e-book pořídila. Splnila očekávání, i když mi svým stylem moc nevyhovovala.

zdroj: goodreads.com

Příběh je vyprávěn z dvou pohledů, babičky a vnučky. Každá kapitola je vyhrazená jedné z hrdinek a vzájemně se odlišují nejen nadpisem, ale hlavně jazykem, který odpovídá jejich věkové skupině. Bára mluví typickou hovorovou pražštinou plnou internetových novotvarů. Milada se vyjadřuje spisovně, ale nijak výjimečně, prostě jako taková normální babička. Rozsahem dominují Bářiny texty a vzhledem k tomu, že její vyjadřování mě trochu irituje, tak za to má kniha minusový bod.

Babička zemře, dostane se do nebe a dál zasahuje do děje, Což se ale dozvíme asi až ve dvou třetinách knihy (ne o smrti, ale o nebi), nicméně i v tom nejstručnějším popisu knížky se tahle informace vyskytuje, tak ani já ti jí, deníčku, nebudu tajit. Tyhle obálkové spoilery nesnáším a navíc celá logika nebe mi přišla poněkud nedomyšlená, i když jiní ji považují za originální.

Lidé tam žijí jako v původním životě, zůstávají ve věku, kdy zemřeli, ale hlavně potkávají jen lidi, kteří žili za jejich života. Takže Milada potká svou matku, ta by mohla potkat zase tu svojí, ale tu už by Milada vidět nemohla. A co kdyby spolu seděly v kavárně? To by si Milada myslela, že si její matka povídá s prázdnou židlí? A jak by se tam všichni vešli? Co když někdo žil v bytě se svojí rodinou jako dítě i jako rodič a tak dál po několik generací, to se ti lidé v tom bytě kumulují? A zároveň se tam částečně nevidí? A co třeba znovu provdané vdovy, ty budou v nebi žít s kým? Koncept toho, že všichni žijí na stejném místě, ti v nebi si nedělají starosti s penězi a stále jim svítí sluníčko, zatímco ti v pekle chodí do práce a stále jim prší, mi přijde zajímavý, ale bohužel si zoufale protiřečí.

Autorce nemůžu upřít dokonalou znalost současné generace dvacátníků, výborně vystihla jejich pohled na svět. Sama k nim samozřejmě patří a jak přiznává, v Báře je něco z ní, i když vyhnané do extrému. Celý román je ohromně čtivý, jenže bohužel mám pocit, že já už jsem trochu jinde, dost za to asi může dítě, hypotéka a tak vůbec, což je sice smutné, ale nezvratné. Mnohem víc mě dojme příběh Gerty Schnirch utíkající o život se svým miminkem, než pseudoproblémy nějaké puberťačky s prošlým datem narození.

Závěrečné hodnocení:

Petr Šabach - Putování mořského koně

Milý čtenářský deníčku,

patříme mezi hrstku českých rodin, ve kterých šel otec na rodičovskou. Kamarádka nám půjčila pro tyto případy povinnou četbu, Šabachovo Putování mořského koně. Napsal ho v devadesátých letech a bohužel je to na něm docela znát.

zdroj: goodreads.com

Mladý muž se prohodí se svojí ženou a zůstane na rodičovské se svým, řekla bych tak rok a a půl starým, synem. Chodí na hřiště, hrají si a docela to zvládají. Jenže pak se do toho začnou motat hezké maminky na hřišti, noční hlídání na povzbuzení rodinného rozpočtu a manželčina čím dál větší oddanost práci.

V mnohém mi to přípominalo Deník moderního fotra, akorát nemoderní. Podobný způsob vidění světa, ale s menší lehkostí a navíc se zážitky, které už dneska působí jako z pravěku. S dětmi se nechodí jen na hřiště a zpátky, jezdí se na výlety, navštěvují se různé herničky, chodí se do kaváren... A tak zážitky z devadesátých let působí poněkud zastarale, ale zároveň postrádají nostalgickou atmosféru, kterou se vyznačují dnes napsané knihy o této době.

Dávám tři hvězdičky, protože to bylo krátké a přečetla jsem to za dva večery. Navíc se mi novelka hodila do Čtenářské výzvy do kategorie knihy od autora, který napsal více než 20 knih. Protože grafomany moc nečtu, dost pochybuju, že bych za celý rok natrefila na něco lepšího.

Závěrečné hodnocení:

Denis Thériault - Podivuhodný život osamělého pošťáka

Milý čtenářský deníčku,

opět taková dvoudenní rychlovka. Nejdřív jsem si chtěla Pošťáka pořídit jako audioknihu, ale pak jsem na něj narazila v knihovně, tak to nebylo potřeba. Podivný příběh, ale jeho poetika mě hodně bavila.

zdroj: goodreads.com

Podivínský doručovatel otvírá všechny rukou psané dopisy, které mu projdou pod rukama. Zamiluje se do jedné pisatelky, která si se svým protějškem vyměňuje haiku. A možnost číst její dopisy si chce udržet za každou cenu!

Nejsem příznivcem japonských krátkých básniček, nikdy jsem je moc nechápala, co na nich všichni vidí. Ale po přečtení této krátké novely jim musí propadnout každý. Nejúžasnější částí pro mě byl popis, jak se pošťák snaží napsat svoje první haiku. Jeho neohrabané první pokusy, dvě slova, která na začátku vypadají slibně, ale pět dalších je úplně zmrší. A nakonec diamant vybroušený tisícem pokusů konečně zalepený v obálce putuje k jeho femme fatale.

Pět hvězdiček si z mého pohledu zaslouží jen výjimečné knížky, které mě donutí k zamyšlení, chytnou za srdce nebo se věnují mému oblíbenému tématu. Ani do jedné Pošťák nepatří, ale uniklo mu to jen o chlup.

Autor po naléhání čtenářů napsal další knížečku, která sleduje osud jiné postavy a částečně se s tím pošťákovým překrývá. Nečekám, že bude tak skvělá jako první díl, ale rozhodně si ji nenechám ujít.

Závěrečné hodnocení: 

Karin Tidbecková - Amatka

Milý čtenářský deníčku,

Amatku jsem zahlédla mezi vánočními tipy ve facebookové skupině Literární s(n)obi, utkvěla mi hlavně díky obálce. V knihovně jsem jí pak náhodou zahlédla na poličce s novinkami a hned jsem si ji odnesla domů. Sci-fi z podivného světa mi hodně připomínalo Faberovu Knihu zvláštních nových věcí a stejně jako ona i Amatka mě zcela pohltila.

zdroj: goodreads.com

Ocitáme se na nehostinné planetě, na které v pěti koloniích živoří potomci dávných kolonistů ze Země. Místní komunistický režim je stejně obludný jako ten z 1984, s tím rozdílem, že tady se lidé moc nebouří, protože na planetě není kam utéct. Navíc všechny věci jsou vyráběny z místní suroviny, která je ovšem jaksi nestabilní. Každý předmět musí být stále dokola "označován", jinak se změní v původní sliz.

V tomto bizarním prostředí se setkáváme s mladou ženou, která se, jak je v tomto typu románů zvykem, začne bouřit proti zaběhnutému pořádku. Nachází určité nesrovnalosti v historii kolonie a začíná přemýšlet, kam až sahá neustálá manipulace režimu.

První, co mě zaujalo, bylo naprosté smíření lidí s podmínkami, ve kterých žijí. Jídlo je hnusné, zima doma i venku, otrocká, zdraví škodlivá práce, děti povinně vychovávané v ústavech, ale nic z toho nikoho neznepokojuje, ani je nenapadne si stěžovat. Až touha po pravdě motivuje hrdinku k boji proti režimu.

Krátká, čtivá, originální a plná podnětů k zamyšlení. Dokonalá kniha, doporučuju všema deseti! Navíc ji s čistým svědomím zahrnuji do čtenářské výzvy v kategorii obálky, která mě zaujala.

Závěrečné hodnocení:

Erin Morgensternová - Noční cirkus

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem v knihovně narazila na Noční cirkus. Kniha mi byla doporučena už před mnoha lety jako dokonalá ukázka magického realismu, který se mi bude líbit. A taky, že jo.

zdroj: goodreads.com

Příběh se těžko popisuje, protože má pomalý rozjezd a téměř jakákoliv informace naznačí až příliš. Dva lidé, kteří umí kouzlit, cirkus, do kterého se chodí jen po setmění a v jeho stanech se dějí věci jinde nevídané. Souboj, láska, intriky, tajuplná atmosféra, to všechno v knize čtenář najde.

Na jednu stranu jsem se na knihu strašně těšila, na druhou jsem se bála zklamání. naštěstí tentokrát to vyšlo dobře. Děj je sice ze začátku trochu pomalejší, jazykově mi román nepřišel příliš bohatý, ale celková atmosféra a způsob, jak byly příběhy poskládány a jak se nakonec propletly, se mi líbily moc.

Kniha nemá žádný hlubší přesah, je spíš magická než realistická, ale to mi nevadilo. Může jít o alegorii k celému světu, kde každý z nás byl už v dětství k něčemu vybrán a i když na první pohled svůj život řídí, pravidla která ho svazují jsou nejasná a neúprosná.

Z hlavy se mi knížka vykouřila docela rychle, rozhodně to není žádný ikonický příběh, ale ve svém žánru rozhodně bude patřit mezi mé oblíbené, které občas někomu doporučím, v mnohém připomíná třeba Zafónův Stín větru. Možná ho lehkým podvodem zařadím do černobílé kategorie letošní čtenářské výzvy, protože o barvy tu jde i v příběhu a ta červená je sice nezbytná, ale velmi nenápadná.

Závěrečné hodnocení: