Neil Gaiman - Spáčka a vřeteno

Milý čtenářský deníčku,

krátký příběh inspirovaný dvěma pohádkami jsem si přečetla v rychlosti cestou do práce. Nadchnul mě.

zdroj: goodreads.com

Citát: V okrouhlé místnosti osvětlené úzkým oknem byla krom vřetena a stoličky už jen postel. Ta však byla opulentní: karmínovou a zlatou látku zakrýval poloprůhledný zaprášený přehoz, který chránil jeho majitelku před světem.

Zajímavost o knize: Získala cenu Locus za nejlepší novelu.

Zajímavost o autorovi: V jeho kurzu o tvůrčím psaní na Masterclass (který je mimochodem podle mě skvělý) dává divákům za úkol napsat příběh inspirovaný pohádkou. Do této chvíle jsem netušila, že jemu tohle cvičení vyšlo jako kniha.

Zásadní myšlenka: Napsat jinak příběh, který všichni znají, je obtížné a pro čtenáře o to překvapivější.

Můj názor: Krásné ilustrace a neuvěřitelně originální pojetí známého příběhu, které mě dostalo. Nedávno jsem četla jinou variaci na Šípkovou princeznu od Le Guinové, která se mi taky zapsala hluboko do paměti. Je vidět, že příběhy inspirované pohádkami mají zvláštní sílu.

Líbilo se mi, že se na záchranu sousedního království vydala jiná princezna, tedy vlastně spíš královna své země, protože spavá nemoc se začala nebezpečně šířit k hranicím jejího panství. A další dějové zvraty opět nabourávají typické pohádkové stereotypy, nejvíc konec, když se princezna rozhodne, že domácí život není nic pro ni a raději se vydá na cestu do světa. Nic tak nevýchovného by se ve skutečné pohádce nemohlo objevit.

Po přečtení mám hroznou chuť konečně vypracovat Gaimanův domácí úkol o pohádce. Téměř jistě bych si vybrala Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, protože to je moje zdaleka nejoblíbenější pohádka, navíc typicky česká, v zahraničí neznámá, takže na její variace člověk moc často nenarazí. No ale nejdřív chci dopsat všechny knihy do deníčku, co jsem přečetla, už mi jich zase chybí víc než pět!

Podobné knihy: Gwilaninina harfa (Ursula K. Le Guinová) Ostrov (Bianca Bellová) Ledový drak (G. R. R. Martin)

Hodnocení: 

Kazuo Ishiguro - Neutěšenci

Milý čtenářský deníčku,

v době, kdy jsem Neutěšence četla, se začalo hodně mluvit o ChatGPT. Poslouchala jsem, jak by se dal využívat k psaní mailů, příspěvků na sociálních sítích a tím by se extrémně zvýšilo množství zbytečného, kopírovaného textu, který by zaplavil internet. Neutěšenci jsou v podstatě jen ohromnou kompilací bezobsažných konverzací plných pokryteckých zdvořilostí, takže mi přišlo, že docela výstižně ilustrují, jaká budoucnost nás v nejbližších letech čeká. Znepokojivé.

zdroj: goodreads.com

Citát: ‚Ale co bychom spolu dělali? Vždyť už nemáme skoro nic společného.‘ A on se na okamžik zatvářil zmateně, jako bych se vytasila s něčím, co ho ještě nikdy nenapadlo. Načež ukázal na klec před námi a prohlásil: ‚Mohli bychom chovat nějaké zvíře. Milovali bychom ho a starali se o ně. Třeba právě to nám předtím chybělo.‘

Nejlepší scéna: Rozhovor mezi novináři, ve kterém urážejí Rydera sedícího s nimi u stolu. A jemu to zdá se vůbec nevadí a klidně se nechá v manipulovat k pózování u Sattlerova pomníku, aniž by věděl, co tenhle monument vlastně symbolizuje. A navíc nechá sedět v kavárně malého Borise a vůbec mu to nepřipadá divné.

Nejhorší scéna: Když panu Brodskému musí amputovat nohu a později svoje okolí přesvědčuje, že byla vlastně dřevěná.

Zajímavost o knize: Její přijetí bylo velmi rozporuplné, zvlášť z počátku převládaly spíš negativní recenze. Teprve postupně si získala své čtenáře a kritiku, nyní patří mezi Ishigurovy nejoceňovanější knihy.

Zásadní myšlenka: Je naprosto nezbytné dostat se k cíli a povznést lidstvo. Hned se do toho pustím, jen co vyřídím těchto pár drobných, neodkladných záležitostí.

Něco pro mě nového: Že i kniha plná vaty může být docela zábavná.

Můj názor: Ze začátku jsem knize moc nerozuměla, otravovalo mě její šnečí tempo a nekonečné zdvořilostní fráze. Rozhodla jsem se najít si pár kritik, abych aspoň začala tušit, co v ní mám hledat. Teprve pak jsem si uvědomila autorovu hravost s prostorem a časem, natahování všech zákonitostí lidského světa do nekonečna a taky snovou povahu celého příběhu. Postupně mě začalo bavit, jak hlavní hrdina detailně popisuje situace, u kterých vůbec nebyl, a přestože si téměř nevzpomíná, kým je, jeho nezdolná touha splnit úkol ho žene neustále vpřed.

Štvalo mě, že sousta dějových linek se vůbec neuzavřela, že čtenář nedostal vysvětlení a téměř všechno skončí v jakési prázdnotě. Přichází další úkol, další město, krok v kariéře, kvůli kterému není čas na to se zastavit a vyřešit aspoň některé osobní záležitosti.

Kniha ve mně vyvolala potřebu přemýšlet o tom, čím v životě ztrácím čas, které dialogy mi (nebo druhé straně) vůbec nic nepřináší a taky pozornost k činnostem, které mě odvádějí od hlavních úkolů. Vůbec neříkám, že od nynějška se nenechám ničím vyrušit nebo že neztrácím čas nesmysly, ale občas, když je celý den na draka, vzpomenu si na Rydera a snažím se zjistit, kde je moje koncertní síň, kam jsem měla dneska dorazit. Protože nechci přijít pozdě.

Celkově jde o knihu náročnou, která od čtenáře vyžaduje určité úsilí, aby v ní našel, co zrovna potřebuje. Zase to v ní najde podle mě vždy, protože Ishiguro opět popsal spoustu věcí, které se nám dějí v hlubokém podvědomí a v běžném životě je ani nevnímáme, nerozumíme jim, a přitom jsou příčinou našich špatných nálad.

Rozhodně její čtení za ztrátu času nepovažuji, ale upřímně, moc si neumím představit, komu bych ji doporučila. Snad jen největším intelektuálům a fanouškům Ishigura. A ani u těch bych si jejím úspěchem nebyla jistá.

Podobné knihy: Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), Flaubertův papoušek (Julian Barnes)

Hodnocení: 

The School of Life - The Good Enough Parent

Milý čtenářský deníčku,

knížky od School of Life mě prostě baví. Takže když jsem byla v Anglii, nemohla jsem si nechat ujít příležitost koupit si další. Tentokrát jsem si zvolila svazek o rodičovství a opět mě nezklamal.

zdroj: goodreads.com

Citát: ...we should dare to consider a nagging question: how many of us should actually be having children? The topic feels taboo. The assumption of modern societies is that every 'normal' person should seek to have children, and that no effort should be spared in enabling them to do so.

Nejlepší scéna: Nejvíc se mi do paměti vryl úvod, ve kterém autoři poukazují na to, že rodičovství je extrémně náročné a neměl by existovat společenský tlak, který nás nutí stát se rodiči, i když o to vlastně moc nestojíme.

Nejhorší scéna: Nejméně jsem porozuměla kapitolám o slušném chování a disciplíně. V zásadě obě říkaly, že to nejsou správné výchovné cíle a že porušování pravidel je ukázkou rodinné důvěry, protože děti vědí, že jsou natolik milovány, že si můžou dovolit zlobit. Což je koncept, se kterým můžu souhlasit, ale žít s ním je hodně obtížné.

Zajímavost o knize: Mně osobně přijdou jejich knihy opravdu úžasné a vůbec nechápu, proč nejsou překládané do více jazyků. Kdybych si někdy chtěla vyzkoušet překlad knihy, rozhodně bych si vybrala jednu z jejich série.

Zásadní myšlenka: Není potřeba být perfektní, jediné, co děti potřebují je láska a bezpečí.

Něco pro mě nového: Jak budovat v dětech odolnost – připustit si špatné scénáře, promyslet je a poznat, že většina zlého dříve nebo později odejde nebo si na to zvykneme.

Můj názor: Nejde o příručku o rodičovství s nějakými konkrétními postupy, co dělat. I když vlastně ty jsou tam taky. Nejdůležitější je zdůvodnění, proč to všechno rodiče mají dělat právě takhle. Ujištění, že když dám víc lásky a útěchy, neznamená to, že vychovám citlivého uplakánka, ale naopak někoho dost silného na to poskytnout útěchu jiným. Že dítě řve proto, že ještě nemá vyvinutou emoční inteligenci, takže musíme být trpěliví a postupně ho vést k jejímu budování. Že dítě se ze své podstaty zajímá o svět kolem a potřebuje naši podporu v jeho prozkoumávání, které může spočívat i v nekonečném řetězci otázky "proč?". Nebo že děti mají úžasnou představivost, rády si hrají a my bychom se někdy měli fyzicky snížit na jejich úroveň a hrát jejich hry s nimi, učit se od nich.

Někomu to určitě připadá jako snůška plytkých, motivačních keců, ale já jim věřím a naprosto se shodují s mým náhledem na svět. Ke knize se chci často vracet, je rozdělená do krátkých kapitol vždy zaměřených na jedno téma a myslím, že při každém přečtení v nich objevím něco nového, co bude zrovna tou dobou u nás rezonovat.

Další důvod, proč mám School of Life opravdu ráda, je, že ve výkladu používají obrazy a umění vůbec. Líbí se mi, jak vezmou nějaké dílo, které se díky jejich výkladu stane dokonalým ztvárněním určité situace nebo pocitu. Já sama bych mohla v galeriích strávit nekonečné množství času a takové pro život praktické využití umění je mi hodně blízké.

Čtyři hvězdičky dávám především proto, že i chybí nějaké vědecké podklady pro to, co tvrdí. Chtěla bych mít v ruce studie, které potvrzují, že časné a intenzivní utěšování plodí empatičtější lidí, nebo že přijímání dětského zlobení rodiči se v pubertě promění v oboustrannou důvěru. Pak bych ji mohla doporučit i lidem s odlišným názorem na svět v naději, že uvedená data je přesvědčí, aby změnili svůj styl výchovy k lepšímu.

Podobné knihy: Jak mluvit s dětmi (Adele Faber, Elaine Mazlish), Vychováváme děti a rosteme s nimi (Naomi Aldort)

Hodnocení: 

Alena Sabuchová - Šeptuchy

Milý čtenářský deníčku,

Šeptuchy se aspoň prozatím zařadily na konec seznamu knih, které jsem poslouchala prostřednictvím Českého rozhlasu. Na rozdíl od těch předchozích byly mnohem náročnější na pozornost i chápání děje.

zdroj: goodreads.com

Citát: Kůň před Kauflandem nestával každý den, ale všichni věděli, komu patří, i to, že na tomhle voze se jednou povezou všichni bez rozdílu.

Nejlepší scéna: První i druhá scéna ve věži mlýna. Zvolené prostředí ve mně dokonale vyvolalo představu útěku před realitou a zároveň možnost získat doslova nadhled.

Nejhorší scéna: Když jde Dorota sama k šeptuše. Vůbec nic chytrého se od ní nedozví a já si nevybavuju, že by autorka pak dál řekla, jak se problém vyvinul, jestli bolesti ustaly.

Zajímavost o knize: Získala Anasoft literu. Jejímu vydání předcházel autorčin dvouletý výzkum Podlesí.

Zajímavost o autorovi: Během výzkumu navštívila 12 šeptuch. Neřekla jim, že je to kvůli knize, šla za nimi se svým skutečným problémem – anémií.

Zásadní myšlenka: Vyrovnat se se smrtí je těžké, ale zavírat před ní oči nemá cenu.

Něco pro mě nového: Šeptuchy jako dosud živoucí příklad lidového léčitelství.

Můj názor: Jsem podobně stará jako autorka a před několika lety jsem navštívila kamarádku v Bělostoku, největším městě regionu Podlesí. Proto se mi relativně snadno představovalo v podstatě všechno, co kniha popisuje.

Horší už to bylo s příběhem. Vyskytuje se v něm hodně postav, jejich osudy se odhalují postupně a bylo pro mě těžké udržet si přehled o tom, kdo je kdo. Formát audia tomu moc nepomáhal, ten spíš díky použité hudbě umocňoval atmosféru odlehlého kraje s dosud živými folklórními tradicemi.

Mrzelo mě, že šeptuchy neměly v románu větší roli. Dokreslovaly atmosféru, ilustrovaly místní mentalitu a sepjetí s přírodou a lidovými tradicemi, ale příběhu v podstatě nijak nefigurovaly. Vlastně se mi zdá, že kdyby se podle nich nejmenovala celá kniha, ani by mi v hlavě neutkvěly.

Myslím, že se autorce povedlo zachytit atmosféru nedalekého, ale pro nás zcela neznámého, regionu. Příběh dospívajících dívek všechno hezky propojil, téma smrti působilo originálně a vztah místních obyvatel ke spiritualitě by mohl pro nás racionální měšťáky být v mnoha ohledech inspirativní.

Nabízí se srovnání s v Česku veleúspěšnými Žítkovskými bohyněmi. Myslím, že Šeptuchy jejich slávy nikdy nedosáhnou, protože jim chybí silný příběh a upřímně, i silné hrdinky. Dorota je sice zajímavá, ale neměla jsem z ní pocit, že je ochotná se postavit osudu, nějak vybočit z vytyčených kolejí, stát se hrdinkou v pravém slova smyslu. A vypravěčka si od příběhu zachovává moc velký odstup, věci se dějí, ale teď už je dospělá a ví, že tehdejší problémy byly proti těm dospělým poněkud malicherné. Působí na mě příliš smířeně. Samozřejmě v životě je to naprosto legitimní postoj, ale od literární postavy bych chtěla víc.

Dávám čtyři hvězdičky, protože pro mě kniha znamenala návrat do kraje, kam bych zase ráda brzy zajela, a téma smrti mi přijde zajímavé v jakékoliv podobě. Ale kdybych měla hodnotit víc neutrálně, zůstala bych u tří.

Podobné knihy: Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková), Senzibil (Markéta Pilátová)

Hodnocení: 

Jan Štifter - Café Groll

Milý čtenářský deníčku,

nedlouho po Mendelově trpaslíkovi začal Český rozhlas vysílat Café Groll, které jsem si s chutí poslechla, protože o autorovi už jsem toho slyšela spoustu, ale žádná z jeho knih se mi zatím do ruky nedostala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Poznal jsem je na konci léta 1920. Bylo krátce po válce, tenkrát se jí říkalo velká, protože nikdo nevěřil, že by mohla přijít ještě nějaká větší.

Nejlepší scéna: Seznámení se Salomenou v cukrárně. Působí zprvu až přehnaně románově, a pak se ukáže, že to skutečně nebyla úplná náhoda.

Nejhorší scéna: Magdalena, která odjíždí do nemocnice po tom, co jí ošklivě zranil jeden ze zákazníků.

Zajímavost o knize: Když vyšla v malém jihočeském nakladatelství, všimla si jí redaktorka z Vyšehradu a oslovila autora s tím, že by jeho další knihu chtěli vydat oni.

Zásadní myšlenka: Člověk může potkat femme fatale, a přitom ji nikdy nespatřit.

Něco pro mě nového: Nevěstky nezůstávaly v jednom podniku dlouho, maximálně pár měsíců.

Můj názor: Nebavilo by mě knihu číst, téma prostitutek ve dvacátých letech mě neoslovuje. Osud hlavního hrdiny mě moc nezajímal a ani jeho pocity, které určitě člověk zažívá i dnes, se mě moc nedotýkaly. 

Skvěle tu zapůsobil formát audioknihy, která se snadno poslouchala, děj mi připadal dostatečně napínavý, aby mi při poslechu neutíkala pozornost, a zároveň dostatečně přímočarý, abych se v něm neztrácela.

Je to taková oddechovka do pošmourných, zimních dní, nic víc, nic míň. A jako takovou ji můžu doporučit, zvlášť v audio verzi.

Podobné knihy: Šikmý kostel (Karin Lednická), Přítel z domova (Veronika Doskočilová), Skleněný pokoj (Simon Mawer)

Hodnocení: 

Bianca Bellová - Ostrov

Milý čtenářský deníčku,

další neurčitá kniha z pera Biancy Bellové, která mi připadala kvůli různým časovým rovinám zmatenější než její předchozí. Ale stejně se mi svým způsobem opět líbila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Čím dál od městských bran se svými hovny došel, tím víc měďáků za ně dostal od rolníků, kteří je používali na hnojení. Někdy výkaly vyhandloval za proviant, za řepu, máslo, pytlík mouky, které pak ve městě směnil za to, co zrovna potřeboval s měšťany, kteří vše snědli a proměnili v další hovna. Ta pak od nich Kluk o den dva později převzal a odnesl je za město. Byl to věčný koloběh hoven, ze kterého Kluk a jeho otec žili.  

Nejlepší scéna: Zrada od části družiny v karavanseráji. Šlo o nejdramatičtější část, která měla na rozdíl od jiných jasné vyústění.

Nejhorší scéna: Příjezd do vesnice na druhém konci Ostrova, protože tady naopak jakékoliv vysvětlení úplně chybělo.

Zajímavost o knize: Nenarazila jsem na žádnou negativní recenzi, většina knihu považuje za to nejlepší, co autorka dosud napsala. Bohužel, čtenáři tento názor nesdílí, na Goodreads i Databázi knih má hodnocení oproti ostatním knížkám od Bellové nízké, a navíc jejich počet se nepřehoupl přes stovku.

Zajímavost o autorovi: Bellová říká, že romány nemívá nějak dopředu nalinkované. Ostrov začala psát na začátku covidové pandemie, v hlavě měla příběh o ostrově, který se, nakonec neúspěšně, bránil moru. Postupně jí ale pod rukama vzniklo něco docela jiného.

Zásadní myšlenka: Příběh nemusí být pravdivý, hlavně, když je dobrý.

Něco pro mě nového: V raném novověku komunikace mezi vzdálenými zeměmi trvala několik let. Jeden uzavíral spojenectví a druhému se mezitím říše rozpadla pod rukama. Nikdy dřív mě to nenapadlo, i když je to naprosto logické.

Můj názor: Nejdřív jsem byla strašně zmatená, rušilo mě časté přepínání mezi dějovými liniemi a musela jsem si opakovat, o kom úvodní stránky vlastně jsou, abych se neztratila hned na začátku. Zároveň mě ale okamžitě pohltil svět, ve kterém se vše odehrávalo, a i přes jeho neurčitost jsem měla pocit, že přesně vím, jak vypadá. Vím, že autorka s takovým záměrem píše, chce, aby si čtenář domýšlel hodně sám, a mě to opravdu baví.

Po pár úvodních kapitolách jsem se snadno chytla, postavy byly hodně rozdílné a nebylo těžké sledovat jejich příběhy. Trochu mi dal zabrat závěr, kdy se jednotlivé linky propojily, ale celkově myslím, že se autorce povedlo zachytit svoje myšlenky srozumitelně.

V románu se vyskytnou snad všechny možné zvraty, jaké známe z legend. Jsem si jistá, že pro každého bude kniha vlastně o něčem jiném. Mně hodně utkvěla scéna, kdy výprava dorazí do vesnice na druhém konci ostrova. Doufali, že najdou prosperující obec, ze které začnou vybírat daně, ale situace je poněkud odlišná. Navíc její název Eurola ve mně probouzel dojem, že se jedná o paralelu s Evropou, kam dorazí chudáci z daleka, hledají spásu, ale místo ní je čeká akorát zklamání. A podobných scén jsou v knize mraky.

Jako předchozí prózy od Bellové cítím, že i Ostrov promlouvá ke čtenáři hodně z odstupu, nutí ho v hlavě převalovat různé scény, které se mu do mozku vryly díky sugestivnímu popisu plnému nejrůznějších smyslových vjemů a často také brutality. Ta ale pomalu ustupuje do pozadí a na povrch začínají prosvítat významy, které při prvním čtení zůstaly skryty. Mrzí mě, že ji nedocenilo větší množství čtenářů, u mě rozhodně zabodovala, líbila se mi ještě víc než Jezero i Mona. Možná na mě byla trochu moc brutální a konec by mi vůbec nevadil o pár stránek delší, ale jinak v zásadě nemám co vytknout.

Podobné knihy: Mona, Jezero (Bianca Bellová), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera)

Hodnocení: 

Ursula K. Le Guinová - Vyprávění

Milý čtenářský deníčku,

už když jsem román četla, mi připadal úžasný, ale obtížně zapamatovatelný. Déle než měsíc po dočtení se mi bude tenhle příspěvek dávat dohromady docela obtížně.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Je to všechno, co máme. Chápeš? Je to způsob, jakým máme svět. Bez vyprávění nemáme vůbec nic. Okamžik míjí jako voda řece. Kdybychom zkoušeli žít jenom v tom okamžiku, hnali bychom se a převraceli a točili se s proudem, úplně bezmocní. Byli bychom jako nemluvně. Nemluvně to zvládne, ale my bychom se utopili. Naše mysl potřebuje vyprávět, potřebuje vyprávění. Chytit se něčeho. Minulost už minula a v budoucnosti není nic, čeho by se chytit dalo. Budoucnost ještě nic není. Jak by v ní mohl někdo žít? A tak máme jen slova, která vyprávějí, co se stalo a co se děje. Co bylo a co je.“  

Nejlepší scéna: Návštěva u mastičkáře, v podstatě první delší setkání s někým upřímným, kdo nerespektuje oficiální zákazy.

Nejhorší scéna: Narušení hodiny tradičního cvičení a rychlé přepnutí na vládou prosazované tupé prostocviky.

Zajímavost o knize: Patří mezi autorčiny pozdější romány a nikdy dřív nebyl přeložen do češtiny.

Zásadní myšlenka: Bez historie a tradic se nedá žít.

Něco pro mě nového: Vyprávění samotné, které má ve společnosti roli, jakou na Zemi plní náboženství, ale ze své podstaty je úplně jiné a netíhne k dogmatismu a diktatuře. Stejně jim ale nezabrání.

Můj názor: Dlouho jsem se nemohla začíst a připadalo mi, že příběhu chybí napětí, neměla jsem moc motivaci číst dál. Teprve až v polovině knihy se začalo dít něco, díky čemu mě kniha konečně pořádně chytla. Naštěstí nejde o žádný tlustopis, takže ta polovina nebyla od začátku tak daleko.

Autorka dobře navrhla hlavní postavy, jejich stinné i pozitivní stránky. Líbilo se mi, s jakou lehkostí popisuje vztahy, které v naší společnosti působí netypicky, ale zároveň všechny jsou postavené na lásce a radosti, tedy na tom, co každý v partnerském vztahu hledá asi nejvíc.

Knížku bych rozhodně doporučila lidem, kteří mají rádi neobvyklé sci-fi. Vzhledem k tomu, že moc jiných knih od autorky není běžně k dostání, neváhala bych. Zároveň mě její originalita utvrdila v tom, že se potřebuju dostat k dalším jejím románům.

Podobné knihy: Páté roční období (N. K. Jemisinová), Dvě místa na slunci (Becky Chambersová), Bezhvězdné moře (Erin Morgensternová)

Hodnocení: