Fernanda Melchorová - Období hurikánů

Milý čtenářský deníčku,

na Období hurikánů jsem slyšela jen samou chválu. Bohužel, mně moc nesedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: ..., ať to každej ví: mít děti je na hovno; nedá se to nijak přikrášlit, haranti jsou v podstatě koule na noze, klíšťata, pijavice, co ti vysávají život a krev, a ještě k tomu ti za všechno to podělaný odříkání a oběti často ani nepoděkujou.

Nejhorší scéna: Když jeden z hrdinů popisuje, jak koukal na porno s nějakou hodně mladou holkou a psem. A protože to video najednou končí, musel si představovat, jak pokračovalo. A pak, když souložil s nějakou skutečnou holkou, musel si tuhle scénu představovat, aby se mu vůbec postavil. Přišlo mi to extrémně nechutné.

Zajímavost o knize: Autorka původně chtěla případ zpracovat formou reportáže, ale v regionu kvůli mafiánským gangům a zkorumpované policii není bezpečno a i jí samotné někdo vyhrožoval.

Zajímavost o autorovi: Pochází ze stejného státu, ve kterém se román odehrává.

Zásadní myšlenka: Násilí plodí násilí.

Něco pro mě nového: Jak se žije v Mexiku v malém, chudém městě ovládaném mafií.

Můj názor: Ze začátku jsem si vůbec nebyla jistá, o čem kniha bude, doufala jsem, že se bude točit kolem osudu Šamanky, že to budou takové mexické Žítkovské bohyně nebo Šeptuchy. Hned v druhé kapitole jsem pochopila, že to tak nebude, že bude plná násilí a zoufalého života nejchudších obyvatel, kteří se živí zločinem nebo prostitucí.

Přibližně v polovině knihy jsem pochopila, že nepřijdou žádné pozitivní události, žádný šťastný konec, prostě jen smršť násilí a hnusu, který se prohlubuje a získává nové a nové odstíny. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli v tom městečku teda opravdu není nikdo normální, aspoň trochu šťastný, nějaké děti, které normálně chodí do školy a mají šanci na lepší osud. Nechci věřit tomu, že někde na světě je situace tak strašně černá, bezvýchodná.

Po dočtení jsem si pustila Do slov, díky kterému jsem pochopila, že Melchorová popisem prostředí dokazuje, jak jedna nenávist plodí druhou, jak nenávist k ženám nevyhnutelně znamená také homofobii a vůbec neúctu k životu. Zároveň teprve po poslechu jsem si uvědomila jakousi pospolitost, důvěrnost, která v místních pokřivených vztazích probleskuje na povrch a aspoň trochu je zlidšťuje.

Přestože mám pocit, že teď už knize rozumím lépe, neřekla bych o ní, že se mi líbila, stále se mi zdá až příliš pesimistická, nevyvážená, odvážila bych se jí doporučit jen velmi omezenému okruhu známých.

Na závěr bych ještě ráda vyzdvihla překlad Anežky Charvátové, který musel být strašně obtížný, ale vyšel naprosto dokonale, věty plynou úplně sami a i přes složitou stavbu jsem se v nich neztrácela.

Podobné knihy: 10 minut  38 vteřin (Elif Shafak), Co je ti do toho (Hana Lundiaková), Mlíkař (Anna Burnsová)

Hodnocení: 

Benedict Wells - Na konci samoty

Milý čtenářský deníčku,

Na konci samoty mi kdysi doporučila kamarádka, které se strašně líbilo, a navíc zapadalo do mého záměru číst více neanglických a nečeských autorů. Taky se teď prodává v Levných knihách, tak jsem o něm přemýšlela jako o univerzálním dárku do tajného Ježíška. Tak na letošek už mám vymyšleno!

zdroj: goodreads.com

Citát: Potom vážně dodala: „Musím tě varovat, Julesi, když mi bude třicet a nebudu mít děti a ty taky nebudeš mít děti, budu je chtít s tebou. Byl bys dobrý otec, jsem si absolutně jistá." „To by ale znamenalo, že se spolu nejdřív budeme muset vyspat.“ 
„Tohle nutné zlo bych byla ochotná strpět."
„Jo, ty možná. Ale kdo říká, že bych do toho šel já?"
Povytáhla obočí. „Nešel?
Hovor se na okamžik zadrhl.

Nejlepší scéna: Poslední hodiny hrdinovy manželky v nemocnici. Hrozně mě jejich loučení dojalo. Proto dávám knížce 4 a ne jen tři hvězdičky.

Nejhorší scéna: Úvodní scéna, ve které se šťastné rodince utopí v řece štěně. Myslím, že ji budu mít v hlavě ještě dlouho jako dokonalý obraz toho, že všechno krásné se může nenadále pokazit.

Zajímavost o knize: Získala Cenu Evropské unie za literaturu, díky tomu prorazila na zahraniční trhy.

Zajímavost o autorovi: Je hrozně mladý! Cenu EU získal už v 32 letech.

Zásadní myšlenka: Když víte, co v životě chcete, tak k tomu nakonec dojdete. I když cesta k vašemu cíli bude okolí možná připadat trochu divná.

Můj názor: Na začátku jsem si vlastně nebyla jistá, o čem kniha bude a mrzelo mě, když se Jules rozhádal s Alvou a ona mu na dlouhá léta zmizela ze života. Tahle část mě moc nebavila, soustředila se trochu víc na osudy Julesových sourozenců a žádný z nich mi nepřipadal moc zajímavý.

V polovině knihy se Jules konečně znovu potkává s Alvou a známým spisovatelem, kterého oba v pubertě obdivovali. Od té chvíle jsem četla bez dechu, čekala jsem, jak se vztah mezi nimi vyvine. Láska, umírání a morální zásady, to všechno autor míchá a skládá dohromady v nečekané, ale velmi uvěřitelné kompromisy.

Jak už píšu o pár odstavců výše, konec mě rozbrečel. Hlavní hrdinové se na krátko stali mými přátely a jejich tragický osud se mě dotknul. Neříkám, že to tak bude mít každý, stylisticky nejde o žádný klenot, ale myslím, že většinu čtenářů román rozhodně neurazí, takže ideální univerzální dárek. Snad mi ho ještě nevyprodali!

Podobné knihy: Johana (Horáková, Dostálová, Scheinostová), Jediný příběh (Julian Barnes), Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (Griet Op de Beecková)

Hodnocení: 

Dita Táborská - Černé jazyky

Milý čtenářský deníčku,

na Černé jazyky jsem v knihovně narazila vlastně náhodou, neměla jsem tak úplně v plánu si je přečíst, ale nakonec nelituju, prostředí Taiwanu mi připadá dost atraktivní.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Když si jde Bao zaběhat s Emmou. Vidět padesátiletého chlapa natřásat se před bývalou milenkou bylo k popukání.

Nejhorší scéna: Tchajwanské vězení. Nikdy by mě nenapadlo, že taková pokroková, veskrze kultivovaná země, bude mít stejné vězení jako Thajsko, kde se tísní desítky lidí na jedné, špinavé, zavšivené cele a vládne tam zákon silnějšího.

Zajímavost o autorovi: V letech 2018 až 2023 zastávala pozici zástupkyně vedoucího České ekonomické a kulturní kanceláře v Tchaj-peji na Tchaj-wanu.

Zásadní myšlenka: Ješitní chlapy zbytečně způsobují bolest sobě a hlavně svým blízkým.

Něco pro mě nového: Jak už docela dávné oddělení od Číny dodnes ovlivňuje politické názory místních obyvatel.

Můj názor: V první řadě říkám, že mě kniha bavila od první stránky. Nepřemýšlela jsem, jestli dokonale popisuje místní  kulturu a jestli jsou postavy dostatečně plastické. Zaujatě jsem četla o protivném, starém chlapovi a jeho mnohem sympatičtějších dětech a čekala, jaké rány osudu pro něj autorka vymyslela.

V druhé polovině pro mě kniha trochu ztratila dech. Od začátku mi bylo jasné, jak se bude příběh hádky s bratrem Taem vyvíjet, takže mě moc nebavil. Příjemně mě překvapila vsuvka o mongolské ženě, i když asi zbytečně potvrzovala západní stereotypy o její zemi.

Nejde o nějakou vysokou literaturu, ale příjemný, odpočinkový román plný nabitého děje, který můžu doporučit širokému okruhu přátel.

Podobné knihy: Probudím se na Šibuji (Anna Cima), Vybledlá krajina s kopci (Kazuo Ishiguro), Altruisté (Andrew Ridker)

Hodnocení: 

Hanya Yanagihara - Malý život

Milý čtenářský deníčku,

zcela výjimečně přeskočím dvě knížky a napíšu ti rovnou o té poslední přečtené. Malý život rozděluje čtenáře na dvě skupiny: fanouškovskou a odpůrcovskou. Já se rozhodně řadím k nadšencům.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: U Judea jste nechávali být věci, o kterých vám instinkt napovídal, že byste je nechávat být neměli, pelášili jste kolem okrajů svých podezření. Chápali jste, že důkazem vašeho přátelství je, že si udržujete odstup, přijímáte to, co se vám řekne, a otočíte se a odejdete, když se vám dveře zabouchnou před nosem, místo abyste se je snažili násilím znovu otevřít.

Nejlepší scéna: Rána, když Jude odchází do práce, ale těsně před odchodem se jde ještě rozloučit s Willemem a na chvíli se ještě obejmou a přitulí pod peřinou. Snad jediné okamžiky, kdy se Jude cítil šťastný a zapomněl na svojí minulost.

Nejhorší scéna: Celý vztah s Calebem. Ani mě tolik nedojala závěrečná scéna jejich vztahu, ve které Judea brutálně zmlátí, jako spíš předchozí událost, kdy Caleb odmítne Judeovu potřebu vozíku a označí ji dokonce za slabost. To mi přišlo naprosto příšerné a dotklo se mě to víc, protože si myslím, že podobná prohlášení se vyskytují mezi lidmi mnohem častěji než brutální násilí.

Zajímavost o knize: Byla nominována na nekonečný seznam cen včetně užšího výběru Booker Prize. Zvolili ji první knihou měsíce Booker Prize a díky tomu je na jejich stránkách velké množství materiálů včetně podrobného reading guide (průvodce čtenáře?).

Zajímavost o autorovi: Někteří kritici jí vyčítají, že napsala román o gayích a přitom je sama heterosexuální ženou. A ona jim správně říká, ať se jdou bodnout, že si může psát, o čem chce, a jediná přípustná kritika má mířit na to, jak se jí román nakonec povedl.

Zásadní myšlenka: Tak velké množství utrpení se nedá překonat.

Můj názor: Malý život se mi líbil od první stránky. NYC miluju a hrozně mě bavilo číst si o mladých klucích, kteří se v něm snaží prorazit. Od druhé části se autorka zaměřila na Judea a jeho osud byl naprosto srdcervoucí. Obdivovala jsem jeho sílu bojovat a hledat si způsoby, jak přežít další den a navíc snahu být v něčem dobrý.

Samozřejmě tahle beraní povaha nakonec způsobila, že se naprosto zbytečně trápil a dělal si život mnohem těžším než bylo nutné. Ale nikdy jsem si neříkala, že jedná nelogicky, jeho chování vždycky dávalo smysl a já chápala, že nemůže jinak.

Občas jsem přemýšlela, v jaké době se děj odehrává a taky mi připadalo trochu zvláštní, že všichni kluci nakonec dosáhli světového úspěchu. Ale pak jsem pochopila, že jde o autorčin záměr dohnat všechno do extrému a zároveň vytvořit nadčasový příběh, který by se mohl odehrát kdykoliv v druhé půlce dvacátého století nebo později. Jediná věc, které mi přišla zvláštní, bylo, že Willemovu kariéru herce mohlo ovlivnit to, že je vnímán jako gay. To se opravdu děje? Doufám, že už ne!

Překvapivě jsem neměla problém ani s rozsahem knihy. Sice jsem občas měla pocit, že už se trochu opakuje (kontroly u Andyho, řezání...), ale vždycky tu byl nějaký nový důvod, situace se zhoršovala a nebo výjimečně zlepšovala, a přesto se Jude cítil stejně mizerně.

Myslím, doufám, že na Malý život hned tak nezapomenu. Kromě emocí a silného příběhu si z něj odnáším větší pochopení pro chování jiných lidí, protože člověk nikdy neví, co se skrývá uvnitř a co je vede k zvenčí naprosto nelogickým činům. A rozhodně ji budu často doporučovat, i když uznávám, že ne každý z ní bude tak nadšený jako já.

Podobné knihy: Vegetariánka (Han Kang), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis)

Hodnocení: 

Červená propiska - 100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny

Milý čtenářský deníčku,

chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k druhému dílu Červené propisky, i když jsem si ho v knihovně půjčila společně s tím prvním. I tentokrát jsem se naučila pár nových chytáků, které jsem začala hned používat.

zdroj: goodreads.com

Něco pro mě nového: Mítink se píše v češtině správně takto.

Můj názor: Nechci se moc rozepisovat, protože v zásadě platí všechno, co jsem řekla u předchozího dílu. Tady chyběly rozsáhlejší kapitoly na jedno téma, ale to bych řekla, že je spíš dobře.

Nejvíc mě zaujaly různé (ne)spřežky (jaksepatří, nazmar, na rozdíl, od nepaměti, odteď...). Spousta příkladů byla taky na s/z na začátku slova, ale tam mi žádná pravidla v hlavě neutkvěla, musela bych si všechno najít znova ve chvíli, kdy bych to chtěla použít. Roztomilý mi připadal příklad trudnomyslnost, protože to je slovo, které dobře znám z Cimrmanů, ale nikdy by mě nenapadlo, že se píše s "n" v druhé slabice. Hodně příkladů pocházelo z oblasti vaření, většina mě opravdu překvapila (karí/kari, kešú/kešu(?), makadamiový). Pro korektory asi musí být náročné číst různé blogy o jídle, kde se to chybami tohoto druhu jen hemží.

Vysvětlení bylo vždy jasné a přehledné. Ze začátku mi přišlo, že vylovit dalších 100 pravopisných perliček už nemělo cenu, protože většinu jsem znala, ale postupně uznávám, že to tak není a i druhý díl obsahuje spoustu mně dosud neznámých chytáků.

Hodnocení: 

Jan Balabán - Zeptej se táty

Milý čtenářský deníčku,

něco od Balabána jsem si chtěla přečíst už dlouho, vím, že jde o jednoho z nejuznávanějších autorů posledních dekád. Bohužel, Zeptej se táty moje očekávání nenaplnilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Ano, krása musí zraňovat, protrhnout vrstvu lhostejnosti.
Ale ta vrstva je někdy nutná, aby se člověk v každé chvíli nezjitřil a nezešílel. Aby mohl být normální, aspoň u těch normálních věcí, Emile.

Nejlepší scéna: Úvodní s vyzvednutím psa v útulku. Mám pocit, že nikdy jsem nečetla nic, co by vykreslilo scénu za použití tolika smyslů (špinavý útulek, hluk vlaku, smrad psů) a vyvolalo tak silné pocity zhnusení a zoufalství.

Nejhorší scéna: Scény v nemocnici, kde umírá otec a střídají se u něj jeho děti a žena. Přišlo mi to neuvěřitelně zdlouhavé a nudné. Jako umírání samo.

Zajímavost o knize: Získala cenu Magnesia Litera jako Kniha roku.

Zajímavost o autorovi: Kniha vyšla v Hostu až po autorově náhlé smrti, ve chvíli, kdy její redakce už byla v podstatě ukončena. Nikde se mi nepovedlo najit, na co Balabán vlastně zemřel, všude se jen tvrdí, že to bylo náhlé a ve spánku. Poslední kniha je celá o smrti a umírání, nemůžu se zbavit dojmu, že se na smrt takto připravoval a pak spáchal sebevraždu.

Zásadní myšlenka: Smrt nejbližšího rozerve člověka uvnitř a poskládat zpátky sebe, rodinu a vzpomínky na zesnulého, bolí.

Něco pro mě nového: Ostravské dopravní značky upozorňující na propad terénu.

Můj názor: U prvních stránek jsem skákala nadšením, ale postupem času jsem se úplně ztratila v tom, co chtěl autor říct. Časté střídání popisovaných postav a časových rovin způsobilo, že jsem žádnou nebyla schopná vnímat naplno a ztotožnit se s ní.

Navíc mě téma umírání nebavilo a nepodařilo se mi v textu najít nějaká další témata, která by se mě týkala víc. Všechno bylo příliš patetické, depresivní, bezvýchodné.

Když jsem četla Roviny života od Barnese, tak jsem v nich nacházela spoustu vět, které ke mně mluvily, protože se nesoustředily jen na smrt, ale taky na lásku a dávaly určitou naději, že trhliny se sice nezacelí, ale aspoň obrousí a bude se s nimi dál žít. Tuhle naději a přesah jsem v Zeptej se táty vůbec nenašla. Pravděpodobně tam není?

Ke konci už jsem jen rychle listovala, abych se dozvěděla, jak to dopadlo s údajným obviněním otce a zrovna tahle linka se uzavřela docela uspokojivě. Jinak to ale bylo až příliš náročné čtení.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Noc nic nezadrží (Delphine de Vigan)

Hodnocení: 

Neil Gaiman - Spáčka a vřeteno

Milý čtenářský deníčku,

krátký příběh inspirovaný dvěma pohádkami jsem si přečetla v rychlosti cestou do práce. Nadchnul mě.

zdroj: goodreads.com

Citát: V okrouhlé místnosti osvětlené úzkým oknem byla krom vřetena a stoličky už jen postel. Ta však byla opulentní: karmínovou a zlatou látku zakrýval poloprůhledný zaprášený přehoz, který chránil jeho majitelku před světem.

Zajímavost o knize: Získala cenu Locus za nejlepší novelu.

Zajímavost o autorovi: V jeho kurzu o tvůrčím psaní na Masterclass (který je mimochodem podle mě skvělý) dává divákům za úkol napsat příběh inspirovaný pohádkou. Do této chvíle jsem netušila, že jemu tohle cvičení vyšlo jako kniha.

Zásadní myšlenka: Napsat jinak příběh, který všichni znají, je obtížné a pro čtenáře o to překvapivější.

Můj názor: Krásné ilustrace a neuvěřitelně originální pojetí známého příběhu, které mě dostalo. Nedávno jsem četla jinou variaci na Šípkovou princeznu od Le Guinové, která se mi taky zapsala hluboko do paměti. Je vidět, že příběhy inspirované pohádkami mají zvláštní sílu.

Líbilo se mi, že se na záchranu sousedního království vydala jiná princezna, tedy vlastně spíš královna své země, protože spavá nemoc se začala nebezpečně šířit k hranicím jejího panství. A další dějové zvraty opět nabourávají typické pohádkové stereotypy, nejvíc konec, když se princezna rozhodne, že domácí život není nic pro ni a raději se vydá na cestu do světa. Nic tak nevýchovného by se ve skutečné pohádce nemohlo objevit.

Po přečtení mám hroznou chuť konečně vypracovat Gaimanův domácí úkol o pohádce. Téměř jistě bych si vybrala Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, protože to je moje zdaleka nejoblíbenější pohádka, navíc typicky česká, v zahraničí neznámá, takže na její variace člověk moc často nenarazí. No ale nejdřív chci dopsat všechny knihy do deníčku, co jsem přečetla, už mi jich zase chybí víc než pět!

Podobné knihy: Gwilaninina harfa (Ursula K. Le Guinová) Ostrov (Bianca Bellová) Ledový drak (G. R. R. Martin)

Hodnocení: