Fernanda Melchorová - Období hurikánů

Milý čtenářský deníčku,

na Období hurikánů jsem slyšela jen samou chválu. Bohužel, mně moc nesedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: ..., ať to každej ví: mít děti je na hovno; nedá se to nijak přikrášlit, haranti jsou v podstatě koule na noze, klíšťata, pijavice, co ti vysávají život a krev, a ještě k tomu ti za všechno to podělaný odříkání a oběti často ani nepoděkujou.

Nejhorší scéna: Když jeden z hrdinů popisuje, jak koukal na porno s nějakou hodně mladou holkou a psem. A protože to video najednou končí, musel si představovat, jak pokračovalo. A pak, když souložil s nějakou skutečnou holkou, musel si tuhle scénu představovat, aby se mu vůbec postavil. Přišlo mi to extrémně nechutné.

Zajímavost o knize: Autorka původně chtěla případ zpracovat formou reportáže, ale v regionu kvůli mafiánským gangům a zkorumpované policii není bezpečno a i jí samotné někdo vyhrožoval.

Zajímavost o autorovi: Pochází ze stejného státu, ve kterém se román odehrává.

Zásadní myšlenka: Násilí plodí násilí.

Něco pro mě nového: Jak se žije v Mexiku v malém, chudém městě ovládaném mafií.

Můj názor: Ze začátku jsem si vůbec nebyla jistá, o čem kniha bude, doufala jsem, že se bude točit kolem osudu Šamanky, že to budou takové mexické Žítkovské bohyně nebo Šeptuchy. Hned v druhé kapitole jsem pochopila, že to tak nebude, že bude plná násilí a zoufalého života nejchudších obyvatel, kteří se živí zločinem nebo prostitucí.

Přibližně v polovině knihy jsem pochopila, že nepřijdou žádné pozitivní události, žádný šťastný konec, prostě jen smršť násilí a hnusu, který se prohlubuje a získává nové a nové odstíny. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli v tom městečku teda opravdu není nikdo normální, aspoň trochu šťastný, nějaké děti, které normálně chodí do školy a mají šanci na lepší osud. Nechci věřit tomu, že někde na světě je situace tak strašně černá, bezvýchodná.

Po dočtení jsem si pustila Do slov, díky kterému jsem pochopila, že Melchorová popisem prostředí dokazuje, jak jedna nenávist plodí druhou, jak nenávist k ženám nevyhnutelně znamená také homofobii a vůbec neúctu k životu. Zároveň teprve po poslechu jsem si uvědomila jakousi pospolitost, důvěrnost, která v místních pokřivených vztazích probleskuje na povrch a aspoň trochu je zlidšťuje.

Přestože mám pocit, že teď už knize rozumím lépe, neřekla bych o ní, že se mi líbila, stále se mi zdá až příliš pesimistická, nevyvážená, odvážila bych se jí doporučit jen velmi omezenému okruhu známých.

Na závěr bych ještě ráda vyzdvihla překlad Anežky Charvátové, který musel být strašně obtížný, ale vyšel naprosto dokonale, věty plynou úplně sami a i přes složitou stavbu jsem se v nich neztrácela.

Podobné knihy: 10 minut  38 vteřin (Elif Shafak), Co je ti do toho (Hana Lundiaková), Mlíkař (Anna Burnsová)

Hodnocení: