Milý čtenářský deníčku,
na Nový rok jsem začala číst Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender.
Všichni ji přirovnávají k Marquézovým Sto rokům samoty. Přiznám se, deníčku, Sto roků samoty jsem nedočetla. Rozbředlá nuda telefonního seznamu s opakujícími se jmény mě přeprala a po stopadesáti stranách jsem ji odložila. Láska za časů cholery je moje oblíbená, ale Sto roků samoty mě naprosto minulo.
Asi se ptáš, deníčku, proč jsem se tedy pouštěla do Avy Lavender. Já nevím. Měla vysoké hodnocení, byla relativně tenká, slibovala dobrý příběh, tak jsem to riskla. I když tři čtvrtě knížky stojí za nic, díky posledním scénám nelituji, že jsem se do ní pustila.
Podle názvu by jeden čekal, že bude popisovat životní příběh Avy Lavender. Chyba lávky. Po vzoru Marquéze, autorka začala u pradědečka hlavní hrdinky a přes tři generace a skoro tři čtvrtiny knížky se postupně dostává k tomu podstatnému. Snažila se o poetické vykreslení nešťastnéhých příběhů, kterých je ale tolik, že i přes svou originalitu působí schematicky a povrchně.
Na konci naštěstí čeká odměna. Příběh Avy je působivý, dojemný, plný utrpení, ale hlavně naděje. Až tady vynikne kouzlo magického realismu, poslední scéna se mi vryla do paměti jako už dlouho nic. Ale poslední stránky nemohou smazat pocit z první části. Zvlášť když mám stále pocit, že předchozí stránky nesloužily jako tajemná předehra, ale jen jako nudný odpad.
Závěrečné hodnocení:
na Nový rok jsem začala číst Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender.
Všichni ji přirovnávají k Marquézovým Sto rokům samoty. Přiznám se, deníčku, Sto roků samoty jsem nedočetla. Rozbředlá nuda telefonního seznamu s opakujícími se jmény mě přeprala a po stopadesáti stranách jsem ji odložila. Láska za časů cholery je moje oblíbená, ale Sto roků samoty mě naprosto minulo.
Asi se ptáš, deníčku, proč jsem se tedy pouštěla do Avy Lavender. Já nevím. Měla vysoké hodnocení, byla relativně tenká, slibovala dobrý příběh, tak jsem to riskla. I když tři čtvrtě knížky stojí za nic, díky posledním scénám nelituji, že jsem se do ní pustila.
Podle názvu by jeden čekal, že bude popisovat životní příběh Avy Lavender. Chyba lávky. Po vzoru Marquéze, autorka začala u pradědečka hlavní hrdinky a přes tři generace a skoro tři čtvrtiny knížky se postupně dostává k tomu podstatnému. Snažila se o poetické vykreslení nešťastnéhých příběhů, kterých je ale tolik, že i přes svou originalitu působí schematicky a povrchně.
Na konci naštěstí čeká odměna. Příběh Avy je působivý, dojemný, plný utrpení, ale hlavně naděje. Až tady vynikne kouzlo magického realismu, poslední scéna se mi vryla do paměti jako už dlouho nic. Ale poslední stránky nemohou smazat pocit z první části. Zvlášť když mám stále pocit, že předchozí stránky nesloužily jako tajemná předehra, ale jen jako nudný odpad.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat