Milý čtenářský deníčku,
konečně jsem se dostala k Selskýmu baroku od Jiřího Hájíčka. Jeho Rybí krev mě i přes na první pohled naprosto neatraktivní téma nadchla, takže na jeho předchozí knížku jsem si brousila zuby už dlouho.
Stejně jako Rybí krev se i Selský baroko točí kolem vlastnictví a hlavně vyvlastňování půdy, tentokrát způsobené komunisty na začátku padesátých let. Já vyrostla v paneláku, takže žádný vztah k půdě nemám, ale možná právě proto mi připadají Hájíčkovi knihy tak zajímavé a svým způsobem exotické.
Deníčku, určitě si pamatuješ, že Rybí krev byla pěkná bichle. Tahle knížka je proti ní docela tenká brožura o přibližně dvouset stranách. Upřímě, jen díky tomu jsem ji nakonec dočetla. Jména rodin z jedné vesnice se na sebe vrší, já se v nich trochu ztrácím a tajemství kolem lustrační zakázky mi přijde příliš strojené.
Nakonec jsem nelitovala. Konec mě překvapil a hodně jsem o něm později přemýšlela (stále přemýšlím). Je udání odpustitelné? A záleželo na něm? A i když by udaný skončil stejně jen o pár měsíců později, můžeme udavači odpustit? V tomhle jsem s hlavním hrdinou za jedno, ale těžko soudit, vždyť mě nic podobného nikdy nepotkalo.
Závěrečné hodnocení:
konečně jsem se dostala k Selskýmu baroku od Jiřího Hájíčka. Jeho Rybí krev mě i přes na první pohled naprosto neatraktivní téma nadchla, takže na jeho předchozí knížku jsem si brousila zuby už dlouho.
 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Stejně jako Rybí krev se i Selský baroko točí kolem vlastnictví a hlavně vyvlastňování půdy, tentokrát způsobené komunisty na začátku padesátých let. Já vyrostla v paneláku, takže žádný vztah k půdě nemám, ale možná právě proto mi připadají Hájíčkovi knihy tak zajímavé a svým způsobem exotické.
Deníčku, určitě si pamatuješ, že Rybí krev byla pěkná bichle. Tahle knížka je proti ní docela tenká brožura o přibližně dvouset stranách. Upřímě, jen díky tomu jsem ji nakonec dočetla. Jména rodin z jedné vesnice se na sebe vrší, já se v nich trochu ztrácím a tajemství kolem lustrační zakázky mi přijde příliš strojené.
Nakonec jsem nelitovala. Konec mě překvapil a hodně jsem o něm později přemýšlela (stále přemýšlím). Je udání odpustitelné? A záleželo na něm? A i když by udaný skončil stejně jen o pár měsíců později, můžeme udavači odpustit? V tomhle jsem s hlavním hrdinou za jedno, ale těžko soudit, vždyť mě nic podobného nikdy nepotkalo.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat