Milý čtenářský deníčku,
Mojí kočku Jugoslávii napsal Kosovec žijící od dětství ve Finsku, kam jeho rodiče utekli před občanskou válkou. Je do značné míry autobiografická a plná podivných alegorií. Myslím, že jsem jí ani zdaleka nepochopila, ale i tak se mi docela líbila.
Pravděpodobně se mi na seznam k přečtení dostala jako příklad "finského podivna". Mně se tenhle styl vlastně moc nelíbí, ale přijde mi fascinující. Naštěstí tahle kniha není typickým představitelem svého žánru a tak se mi četla úplně snadno.
I když o jednoduché čtení rozhodně nejde. Na obálce jeden recenzent píše, že románové alegorie jde loupat jako cibuli a vždy odhalí novou rovinu příběhu. Kočky a hadi jsou zde symboly strachu, ale i ztracené vlasti a kdo ví čeho ještě.
Je tu naštěstí i "normální" příběh. Sleduje dvě generace, matku a syna v odstupu asi dvaceti let. Matka se právě vdává a syn hledá svoje místo v životě, jak už to tak po absolvování univerzity bývá, když se nechystáte založit rodinu.
Víc mě bavilo vyprávění o matčině životě v Kosovu. Bylo přímočařejší a plné reálií z mně neznámé země. Také emigrace a přizpůsobení se životu v jiné zemi a odcizení dětí, které se cítí více Finy než Kosovci, popsal autor výstižně, i když docela stručně.
Naopak příběh syna byl pro mě moc zmatený, had jako domácí mazlíček symbolizující ??? a holka z baru, která je trochu kočka, trochu žena. A závěrečný souboj s kočkou a hadem jsem taky nestihla. Ale rozhodně tuhle linku neodsuzuju. Není asi zase tak složité a kdo je jen trochu ochoten zapojit hlavu, ocení všechnu zakuklenou symboliku a poetiku mnohem víc než mé předvánoční líné já.
Závěrečné hodnocení:
Mojí kočku Jugoslávii napsal Kosovec žijící od dětství ve Finsku, kam jeho rodiče utekli před občanskou válkou. Je do značné míry autobiografická a plná podivných alegorií. Myslím, že jsem jí ani zdaleka nepochopila, ale i tak se mi docela líbila.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Pravděpodobně se mi na seznam k přečtení dostala jako příklad "finského podivna". Mně se tenhle styl vlastně moc nelíbí, ale přijde mi fascinující. Naštěstí tahle kniha není typickým představitelem svého žánru a tak se mi četla úplně snadno.
I když o jednoduché čtení rozhodně nejde. Na obálce jeden recenzent píše, že románové alegorie jde loupat jako cibuli a vždy odhalí novou rovinu příběhu. Kočky a hadi jsou zde symboly strachu, ale i ztracené vlasti a kdo ví čeho ještě.
Je tu naštěstí i "normální" příběh. Sleduje dvě generace, matku a syna v odstupu asi dvaceti let. Matka se právě vdává a syn hledá svoje místo v životě, jak už to tak po absolvování univerzity bývá, když se nechystáte založit rodinu.
Víc mě bavilo vyprávění o matčině životě v Kosovu. Bylo přímočařejší a plné reálií z mně neznámé země. Také emigrace a přizpůsobení se životu v jiné zemi a odcizení dětí, které se cítí více Finy než Kosovci, popsal autor výstižně, i když docela stručně.
Naopak příběh syna byl pro mě moc zmatený, had jako domácí mazlíček symbolizující ??? a holka z baru, která je trochu kočka, trochu žena. A závěrečný souboj s kočkou a hadem jsem taky nestihla. Ale rozhodně tuhle linku neodsuzuju. Není asi zase tak složité a kdo je jen trochu ochoten zapojit hlavu, ocení všechnu zakuklenou symboliku a poetiku mnohem víc než mé předvánoční líné já.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat