Milý čtenářský deníčku,
znáš to, o nějaké knížce si z několika zdrojů přečteš, že je skvělá. Tak spěcháš si ji obstarat, zhltneš ji za pár večerů a... následuje zklamání. A přitom vlastně nebyla špatná! To je i případ Probudím se na Šibuji.
Myslím, že kniha je hodně autobiografická, nebo přinejmenším hodně inspirovaná autorčiným okolím. Protože jak ona, tak hlavní hrdinka studují japanologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a obě touží/toužily dostat se na stipendium do Japonska. V knize je kromě vysokoškolského panoptika a rušného Tokia navíc i určitý nadpřirozený prvek, který ji stylem přibližuje třeba k Murakamimu.
Duše hrdinky se v šestnácti rozdvojila a jedna její část zůstala na Šibuji, rušné čtvrti Tokia. Začátek téhle linie mě vůbec nebavil, celé mi to přišlo jaksi neobratné, příliš účelové, jakoby to tam bylo jen proto, aby druhá část měla kam dospět.
Tím se dostávám k druhé, pro mě mnohem zábavnější, dějové lince, která naštěstí zabírala většinu knihy. Studentka někde vyhrabe překlad jedné povídky od neznámého japonského autora z počátku minulého století a i když píše diplomku na jiné téma, rozhodne se najít další autorův text a přeložit ho. V náročné práci jí začne pomáhat jeden doktorand a už teď je jasné, kam bude jejich společná práce spět, že?
Musím složit poklonu autorčině práci s jazykem. Sice mi styl obecné češtiny nevyhovoval, ale pravda je, že tak se prostě v Praze mluví. Ale to bych možná ještě zvládla taky. Naprosto odzbrojující mi přišel rozdíl mezi kostrbatým překladem hlavní hrdinky a proti tomu téměř dokonalé pasáže přeložené zmíněným doktorandem. Také šestnáctiletá část duše uvízlá na Šibuji dokonale odpovídala řečí i myšlením svému věku.
Obecně se většina čtenářů knihy shodne, že konec se moc nepovedl, byl uspěchaný a možná až moc sluníčkový. Pro mě tím autorka zabila i celou část příběhu duše zapomenuté v Tokiu. Tenhle magický prvek samotný byl docela hezky vymyšlen, měl svou logiku, ale já nevím proč, u mě prostě nezabodoval. A proto musím strhnout jednu hvězdičku.
Další rušivé drobnosti bych mohla jmenovat, například podivné chování doktoranda na přednášce, ze kterého se nakonec vyklube dokonalý kluk ze snů všech japanoložek, ale to už jsou drobnosti. Olbřímí mínus ale uděluji za korekturu textu. Já chyby většinou nevidím, moje texty jsou toho jistě důkazem, ale tady jsem je ani já nemohla přehlédnout. Samý překlep, chyby v interpunkci a kniha přečtena ze tří třetin (měla být asi za tří čtvrtin) už to jen korunuje. Nechápu, jak mohla Paseka vydat tak mizerně zpracovanou knihu, i když už podle plánu mediální propagace tušila, že se z ní stane hit letošního roku.
Každopádně doufám, že autorka bude pokračovat ve psaní, budu její další knihy nedočkavě vyhlížet. Studentská lovestory s japonským prvkem je ideální oddechové čtení a přitom nemám vůbec pocit, že mi při něm vyteče mozek z lebky.
Závěrečné hodnocení:
znáš to, o nějaké knížce si z několika zdrojů přečteš, že je skvělá. Tak spěcháš si ji obstarat, zhltneš ji za pár večerů a... následuje zklamání. A přitom vlastně nebyla špatná! To je i případ Probudím se na Šibuji.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Duše hrdinky se v šestnácti rozdvojila a jedna její část zůstala na Šibuji, rušné čtvrti Tokia. Začátek téhle linie mě vůbec nebavil, celé mi to přišlo jaksi neobratné, příliš účelové, jakoby to tam bylo jen proto, aby druhá část měla kam dospět.
Tím se dostávám k druhé, pro mě mnohem zábavnější, dějové lince, která naštěstí zabírala většinu knihy. Studentka někde vyhrabe překlad jedné povídky od neznámého japonského autora z počátku minulého století a i když píše diplomku na jiné téma, rozhodne se najít další autorův text a přeložit ho. V náročné práci jí začne pomáhat jeden doktorand a už teď je jasné, kam bude jejich společná práce spět, že?
Musím složit poklonu autorčině práci s jazykem. Sice mi styl obecné češtiny nevyhovoval, ale pravda je, že tak se prostě v Praze mluví. Ale to bych možná ještě zvládla taky. Naprosto odzbrojující mi přišel rozdíl mezi kostrbatým překladem hlavní hrdinky a proti tomu téměř dokonalé pasáže přeložené zmíněným doktorandem. Také šestnáctiletá část duše uvízlá na Šibuji dokonale odpovídala řečí i myšlením svému věku.
Obecně se většina čtenářů knihy shodne, že konec se moc nepovedl, byl uspěchaný a možná až moc sluníčkový. Pro mě tím autorka zabila i celou část příběhu duše zapomenuté v Tokiu. Tenhle magický prvek samotný byl docela hezky vymyšlen, měl svou logiku, ale já nevím proč, u mě prostě nezabodoval. A proto musím strhnout jednu hvězdičku.
Další rušivé drobnosti bych mohla jmenovat, například podivné chování doktoranda na přednášce, ze kterého se nakonec vyklube dokonalý kluk ze snů všech japanoložek, ale to už jsou drobnosti. Olbřímí mínus ale uděluji za korekturu textu. Já chyby většinou nevidím, moje texty jsou toho jistě důkazem, ale tady jsem je ani já nemohla přehlédnout. Samý překlep, chyby v interpunkci a kniha přečtena ze tří třetin (měla být asi za tří čtvrtin) už to jen korunuje. Nechápu, jak mohla Paseka vydat tak mizerně zpracovanou knihu, i když už podle plánu mediální propagace tušila, že se z ní stane hit letošního roku.
Každopádně doufám, že autorka bude pokračovat ve psaní, budu její další knihy nedočkavě vyhlížet. Studentská lovestory s japonským prvkem je ideální oddechové čtení a přitom nemám vůbec pocit, že mi při něm vyteče mozek z lebky.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat