Milý čtenářský deníčku,
další z řady knih, které jsem četla díky Československému čtenářskému klubu na Goodreads. Navíc s oxymorónem v názvu, takže se hodí i do letošní čtenářské výzvy! Jinak mě ale S elegancí ježka tolik nepotěšilo.
Hlavní hrdinka je postarší domovnice jednoho luxusního domu v Paříži. Tváří se jako protivná šedá myš, ale ve skutečnosti je velice inteligentní, miluje filozofii, ruské romány a asijské filmy. Je však přesvědčená, že tuhle svojí identitu musí pečlivě skrývat, protože jinak by se mohla dostat do velkých problémů. Kromě toho tu máme dvanáctiletou, opět chytrou a uzavřenou, dívku, které je svět tak protivný, že se rozhodne na konci školního roku spáchat sebevraždu.
Většina čtenářů se mnou sice nesouhlasila, ale mě přišla uvěřitelnější ta puberťačka než domovnice. Akorát bych jí změnila věk z dvanácti na patnáct, ale jinak mi přišlo, že to docela sedí. Chytré, často celkem trefné úvahy o okolí, sklony k depresi, nulová empatie, takový malý Aspergáček.
Naopak domovnici Reneé jsem prostě nechápala. Přišlo mi, že žije stále v devatenáctém století a řeší problémy jako postavy z románů Viktora Huga. Nevyčnívat, držet se své kasty, mít slušné živobytí a čas na své koníčky. Na všechny být protivná, protože když bude milá, dojde k tragédii.
Ze začátku to vypadá, že si autorka dala za cíl napsat Sofiin svět pro dospělé. Reneé odkazuje na známé filozofy a polemizuje s jejich názory a teoriemi. Postupně se kniha přehoupne víc do dějové linky, které mi přišla mnohem slabší. Autorka napsala ještě dvě knihy, ale ty se prý moc nepovedly, tak asi nemá talent na vystavění dobré zápletky.
Překvapuje mě, že kniha měla tak veliký úspěch. Pamatuji si, že když vyšla v Čechách, hodně se o ní mluvilo a podle anotace i ve Francii kralovala žebříčkům prodejnosti po mnoho týdnů. Asi to bude tím, že hodně lidí má pocit, že se musí skrývat, přizpůsobit se a nevyčnívat, takže se ztotožňují s hlavní hrdinkou. Mě je tenhle pocit cizí a doufám, že se mnou i celé generaci Y, proto si myslím, že za třicet let se na román budeme koukat podobně jako na budovatelské romány z doby socialismu.
Ještě na závěr něco o závěru. V poslední scéně dojde k události, která Reneé utvrdí v tom, že má zůstat, kde je její místo, naopak Palome ji interpretuje opačně, díky ní zjistí, že smysl života je v pomoci ostatním a konečně začne dělat něco užitečného. Vlastně to je asi geniální myšlenka, že stejné povahy lišící se jen věkem dospějí k tak radikálně odlišným závěrům. Když tak o tom přemýšlím, asi bych knize měla zvýšit hodnocení...
Závěrečné hodnocení:
další z řady knih, které jsem četla díky Československému čtenářskému klubu na Goodreads. Navíc s oxymorónem v názvu, takže se hodí i do letošní čtenářské výzvy! Jinak mě ale S elegancí ježka tolik nepotěšilo.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Hlavní hrdinka je postarší domovnice jednoho luxusního domu v Paříži. Tváří se jako protivná šedá myš, ale ve skutečnosti je velice inteligentní, miluje filozofii, ruské romány a asijské filmy. Je však přesvědčená, že tuhle svojí identitu musí pečlivě skrývat, protože jinak by se mohla dostat do velkých problémů. Kromě toho tu máme dvanáctiletou, opět chytrou a uzavřenou, dívku, které je svět tak protivný, že se rozhodne na konci školního roku spáchat sebevraždu.
Většina čtenářů se mnou sice nesouhlasila, ale mě přišla uvěřitelnější ta puberťačka než domovnice. Akorát bych jí změnila věk z dvanácti na patnáct, ale jinak mi přišlo, že to docela sedí. Chytré, často celkem trefné úvahy o okolí, sklony k depresi, nulová empatie, takový malý Aspergáček.
Naopak domovnici Reneé jsem prostě nechápala. Přišlo mi, že žije stále v devatenáctém století a řeší problémy jako postavy z románů Viktora Huga. Nevyčnívat, držet se své kasty, mít slušné živobytí a čas na své koníčky. Na všechny být protivná, protože když bude milá, dojde k tragédii.
Ze začátku to vypadá, že si autorka dala za cíl napsat Sofiin svět pro dospělé. Reneé odkazuje na známé filozofy a polemizuje s jejich názory a teoriemi. Postupně se kniha přehoupne víc do dějové linky, které mi přišla mnohem slabší. Autorka napsala ještě dvě knihy, ale ty se prý moc nepovedly, tak asi nemá talent na vystavění dobré zápletky.
Překvapuje mě, že kniha měla tak veliký úspěch. Pamatuji si, že když vyšla v Čechách, hodně se o ní mluvilo a podle anotace i ve Francii kralovala žebříčkům prodejnosti po mnoho týdnů. Asi to bude tím, že hodně lidí má pocit, že se musí skrývat, přizpůsobit se a nevyčnívat, takže se ztotožňují s hlavní hrdinkou. Mě je tenhle pocit cizí a doufám, že se mnou i celé generaci Y, proto si myslím, že za třicet let se na román budeme koukat podobně jako na budovatelské romány z doby socialismu.
Ještě na závěr něco o závěru. V poslední scéně dojde k události, která Reneé utvrdí v tom, že má zůstat, kde je její místo, naopak Palome ji interpretuje opačně, díky ní zjistí, že smysl života je v pomoci ostatním a konečně začne dělat něco užitečného. Vlastně to je asi geniální myšlenka, že stejné povahy lišící se jen věkem dospějí k tak radikálně odlišným závěrům. Když tak o tom přemýšlím, asi bych knize měla zvýšit hodnocení...
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat