13/03/2023

Jan Štifter - Café Groll

Milý čtenářský deníčku,

nedlouho po Mendelově trpaslíkovi začal Český rozhlas vysílat Café Groll, které jsem si s chutí poslechla, protože o autorovi už jsem toho slyšela spoustu, ale žádná z jeho knih se mi zatím do ruky nedostala.

zdroj: goodreads.com


Citát: Poznal jsem je na konci léta 1920. Bylo krátce po válce, tenkrát se jí říkalo velká, protože nikdo nevěřil, že by mohla přijít ještě nějaká větší.

Nejlepší scéna: Seznámení se Salomenou v cukrárně. Působí zprvu až přehnaně románově, a pak se ukáže, že to skutečně nebyla úplná náhoda.

Nejhorší scéna: Magdalena, která odjíždí do nemocnice po tom, co jí ošklivě zranil jeden ze zákazníků.

Zajímavost o knize: Když vyšla v malém jihočeském nakladatelství, všimla si jí redaktorka z Vyšehradu a oslovila autora s tím, že by jeho další knihu chtěli vydat oni.

Zásadní myšlenka: Člověk může potkat femme fatale, a přitom ji nikdy nespatřit.

Něco pro mě nového: Nevěstky nezůstávaly v jednom podniku dlouho, maximálně pár měsíců.

Můj názor: Nebavilo by mě knihu číst, téma prostitutek ve dvacátých letech mě neoslovuje. Osud hlavního hrdiny mě moc nezajímal a ani jeho pocity, které určitě člověk zažívá i dnes, se mě moc nedotýkaly. 

Skvěle tu zapůsobil formát audioknihy, která se snadno poslouchala, děj mi připadal dostatečně napínavý, aby mi při poslechu neutíkala pozornost, a zároveň dostatečně přímočarý, abych se v něm neztrácela.

Je to taková oddechovka do pošmourných, zimních dní, nic víc, nic míň. A jako takovou ji můžu doporučit, zvlášť v audio verzi.

Podobné knihy: Šikmý kostel (Karin Lednická), Přítel z domova (Veronika Doskočilová), Skleněný pokoj (Simon Mawer)

Hodnocení: 

11/03/2023

Bianca Bellová - Ostrov

Milý čtenářský deníčku,

další neurčitá kniha z pera Biancy Bellové, která mi připadala kvůli různým časovým rovinám zmatenější než její předchozí. Ale stejně se mi svým způsobem opět líbila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Čím dál od městských bran se svými hovny došel, tím víc měďáků za ně dostal od rolníků, kteří je používali na hnojení. Někdy výkaly vyhandloval za proviant, za řepu, máslo, pytlík mouky, které pak ve městě směnil za to, co zrovna potřeboval s měšťany, kteří vše snědli a proměnili v další hovna. Ta pak od nich Kluk o den dva později převzal a odnesl je za město. Byl to věčný koloběh hoven, ze kterého Kluk a jeho otec žili.  

Nejlepší scéna: Zrada od části družiny v karavanseráji. Šlo o nejdramatičtější část, která měla na rozdíl od jiných jasné vyústění.

Nejhorší scéna: Příjezd do vesnice na druhém konci Ostrova, protože tady naopak jakékoliv vysvětlení úplně chybělo.

Zajímavost o knize: Nenarazila jsem na žádnou negativní recenzi, většina knihu považuje za to nejlepší, co autorka dosud napsala. Bohužel, čtenáři tento názor nesdílí, na Goodreads i Databázi knih má hodnocení oproti ostatním knížkám od Bellové nízké, a navíc jejich počet se nepřehoupl přes stovku.

Zajímavost o autorovi: Bellová říká, že romány nemívá nějak dopředu nalinkované. Ostrov začala psát na začátku covidové pandemie, v hlavě měla příběh o ostrově, který se, nakonec neúspěšně, bránil moru. Postupně jí ale pod rukama vzniklo něco docela jiného.

Zásadní myšlenka: Příběh nemusí být pravdivý, hlavně, když je dobrý.

Něco pro mě nového: V raném novověku komunikace mezi vzdálenými zeměmi trvala několik let. Jeden uzavíral spojenectví a druhému se mezitím říše rozpadla pod rukama. Nikdy dřív mě to nenapadlo, i když je to naprosto logické.

Můj názor: Nejdřív jsem byla strašně zmatená, rušilo mě časté přepínání mezi dějovými liniemi a musela jsem si opakovat, o kom úvodní stránky vlastně jsou, abych se neztratila hned na začátku. Zároveň mě ale okamžitě pohltil svět, ve kterém se vše odehrávalo, a i přes jeho neurčitost jsem měla pocit, že přesně vím, jak vypadá. Vím, že autorka s takovým záměrem píše, chce, aby si čtenář domýšlel hodně sám, a mě to opravdu baví.

Po pár úvodních kapitolách jsem se snadno chytla, postavy byly hodně rozdílné a nebylo těžké sledovat jejich příběhy. Trochu mi dal zabrat závěr, kdy se jednotlivé linky propojily, ale celkově myslím, že se autorce povedlo zachytit svoje myšlenky srozumitelně.

V románu se vyskytnou snad všechny možné zvraty, jaké známe z legend. Jsem si jistá, že pro každého bude kniha vlastně o něčem jiném. Mně hodně utkvěla scéna, kdy výprava dorazí do vesnice na druhém konci ostrova. Doufali, že najdou prosperující obec, ze které začnou vybírat daně, ale situace je poněkud odlišná. Navíc její název Eurola ve mně probouzel dojem, že se jedná o paralelu s Evropou, kam dorazí chudáci z daleka, hledají spásu, ale místo ní je čeká akorát zklamání. A podobných scén jsou v knize mraky.

Jako předchozí prózy od Bellové cítím, že i Ostrov promlouvá ke čtenáři hodně z odstupu, nutí ho v hlavě převalovat různé scény, které se mu do mozku vryly díky sugestivnímu popisu plnému nejrůznějších smyslových vjemů a často také brutality. Ta ale pomalu ustupuje do pozadí a na povrch začínají prosvítat významy, které při prvním čtení zůstaly skryty. Mrzí mě, že ji nedocenilo větší množství čtenářů, u mě rozhodně zabodovala, líbila se mi ještě víc než Jezero i Mona. Možná na mě byla trochu moc brutální a konec by mi vůbec nevadil o pár stránek delší, ale jinak v zásadě nemám co vytknout.

Podobné knihy: Mona, Jezero (Bianca Bellová), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera)

Hodnocení: 

04/03/2023

Ursula K. Le Guinová - Vyprávění

Milý čtenářský deníčku,

už když jsem román četla, mi připadal úžasný, ale obtížně zapamatovatelný. Déle než měsíc po dočtení se mi bude tenhle příspěvek dávat dohromady docela obtížně.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Je to všechno, co máme. Chápeš? Je to způsob, jakým máme svět. Bez vyprávění nemáme vůbec nic. Okamžik míjí jako voda řece. Kdybychom zkoušeli žít jenom v tom okamžiku, hnali bychom se a převraceli a točili se s proudem, úplně bezmocní. Byli bychom jako nemluvně. Nemluvně to zvládne, ale my bychom se utopili. Naše mysl potřebuje vyprávět, potřebuje vyprávění. Chytit se něčeho. Minulost už minula a v budoucnosti není nic, čeho by se chytit dalo. Budoucnost ještě nic není. Jak by v ní mohl někdo žít? A tak máme jen slova, která vyprávějí, co se stalo a co se děje. Co bylo a co je.“  

Nejlepší scéna: Návštěva u mastičkáře, v podstatě první delší setkání s někým upřímným, kdo nerespektuje oficiální zákazy.

Nejhorší scéna: Narušení hodiny tradičního cvičení a rychlé přepnutí na vládou prosazované tupé prostocviky.

Zajímavost o knize: Patří mezi autorčiny pozdější romány a nikdy dřív nebyl přeložen do češtiny.

Zásadní myšlenka: Bez historie a tradic se nedá žít.

Něco pro mě nového: Vyprávění samotné, které má ve společnosti roli, jakou na Zemi plní náboženství, ale ze své podstaty je úplně jiné a netíhne k dogmatismu a diktatuře. Stejně jim ale nezabrání.

Můj názor: Dlouho jsem se nemohla začíst a připadalo mi, že příběhu chybí napětí, neměla jsem moc motivaci číst dál. Teprve až v polovině knihy se začalo dít něco, díky čemu mě kniha konečně pořádně chytla. Naštěstí nejde o žádný tlustopis, takže ta polovina nebyla od začátku tak daleko.

Autorka dobře navrhla hlavní postavy, jejich stinné i pozitivní stránky. Líbilo se mi, s jakou lehkostí popisuje vztahy, které v naší společnosti působí netypicky, ale zároveň všechny jsou postavené na lásce a radosti, tedy na tom, co každý v partnerském vztahu hledá asi nejvíc.

Knížku bych rozhodně doporučila lidem, kteří mají rádi neobvyklé sci-fi. Vzhledem k tomu, že moc jiných knih od autorky není běžně k dostání, neváhala bych. Zároveň mě její originalita utvrdila v tom, že se potřebuju dostat k dalším jejím románům.

Podobné knihy: Páté roční období (N. K. Jemisinová), Dvě místa na slunci (Becky Chambersová), Bezhvězdné moře (Erin Morgensternová)

Hodnocení: 

Han Kang - Vegetariánka

Milý čtenářský deníčku,

Vegetariánku jsem si chtěla přečíst už opravdu dlouho, a to nejen kvůli tomu, že získala Mezinárodní Bookerovu cenu, ale hlavně proto, že mě zajímalo, jak vypadá korejská literatura.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když jsem se v noci vracíval posilněný alkoholem z večeře s kolegy, pokoušel jsem se občas zmocnit své ženy násilím. Když jsem jednou rukou tiskl její vzpírající se paže a druhou rozepínal kalhoty, zaplavovalo mě nebývalé vzrušení. Zatímco mi kladla zuřivý odpor, tlumeným hlasem jsem jí do obličeje plival nadávky. Zhruba při každém třetím pokusu se mi do ní nakonec podařilo proniknout.  

Nejlepší scéna: Když jede Inhje do blázince navštívit svojí umírající sestru, která už neodmítá jíst nejen maso, ale jakoukoliv potravu. Líbilo se mi, že Inhje stále stojí za sestrou, snaží se jí pomoct a navíc se zvládla postavit na vlastní nohy po tom, co se rozešla s manželem.

Nejhorší scéna: Kromě popisu znásilnění z citátu (musela jsem si ten odstavec přečíst několikrát, než jsem uvěřila, že něco tak odporného jde popsat tak neodsuzujícím způsobem) mě nejvíc vykolejil popis rodinné večeře, kde se tři muži pokouší násilím nacpat hlavní hrdince do pusy maso. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné, zvlášť ve chvíli, kdy s nimi u stolu seděly další ženy z rodiny a ani jedna neudělala vůbec nic.

Zajímavost o knize: Vyhrála mezinárodního Bookera, i když je její překlad do angličtiny velice nepřesný. Zároveň se zdá, že původní text by si možná tolik pozornosti nezískal, a právě jeho zjednodušení mu umožnilo uspět. 

Zajímavost o autorovi: V Koreji autorka nepatří k nejúspěšnějším a dokud nezískala Bookera, v Koreji byly její prodeje relativně nízké. Ani teď nepatří k mainstreamu, protože často zpracovává kontroverzní společenská témata.

Zásadní myšlenka: Patriarchát v korejské společnosti je všudypřítomný a trest za vzpouru proti němu velmi tvrdý.

Něco pro mě nového: Mongolská skvrna jako speciální znaménko, které věkem mizí. Většinou.

Můj názor: Knížka mě chytla snad od první věty. Neuvěřitelná arogance a zvrhlost prvního vypravěče mi docházela teprve později. Doufala jsem, že švagr z druhé části bude příjemnější společník, ale přestože pracoval jako umělec a trochu bohém, korejský patriarchální řád v něm byl také pevně zakořeněný.

Zásadní mi přišla právě ta do očí bijící odlišnost společnosti, která se mi zdála ještě horší než ta, kterou z nám třeba z románů z muslimského prostředí. Neúcta k ženám je všudypřítomná. Sice jim dovolí založit a vést obchod, ale stále předpokládají, že se budou starat o rodinu a bezvýhradně podporovat manžela.

Vzpouru hlavní hrdinky jsem nevnímala jako metaforu, ale jako skutečnou, život ohrožující, realitu. Ocenila jsem doslov, kde se vysvětlilo několik dalších motivů (třeba sílící dětské rysy u Jonghe), které by mi jinak úplně unikly (a další informace jsem se dozvěděla z podcastu Krotitelé slov s Petrou Ben-Ari).

Celkově můžu doporučit komukoliv se zájmem o nakouknutí do korejské kultury. Na některých místech je docela drsná, ale jinak se dobře čte a není dlouhá. A rozhodně mi připadala stravitelnější než Kde roste tráva od stejné autorky.

Podobné knihy: Kde roste tráva (Han Kang), Kim Čijong (Čo Namdžu), Za sklem (Sajaka Murata)

Hodnocení: 

26/02/2023

The School of Life - Things Never to Tell Children

Milý čtenářský deníčku,

obávám se, že k této knížce vyprodukuju víc slov než ona samotná obsahuje. Malá, obrázková knížka z dílny School of life mě jako obvykle nadchla.

zdroj: goodreads.com

Citát: His life may seem grim. It wasn't really. It just wasn't what we're tought to expect.

Nejlepší scéna: Ráno v hotelu, kam vzal králík svojí manželku, aby se usmířili.

Nejhorší scéna: Když nenašel práci, která by ho bavila a dávala mu smysl.

Zásadní myšlenka: Přesvědčujeme děti, že je čeká šťastný, naplněný život zalitý sluncem a plný lásky. Ale on takový často vůbec není.

Něco pro mě nového: Opravdu děti vychovávám s neopodstatněnou nadějí ve svět?

Můj názor: Pěkně ilustrovaná knížečka o se zajímavou, i když dost depresivní myšlenkou. Skvělý dárek pro všechny rodiče.

Podobné knihy: Malá máma (Lenka Sadvarová), Bezdětná (Monika Baudišová)

Hodnocení: 

25/02/2023

Simon Mawer - Mendelův trpaslík

Milý čtenářský deníčku,

Mendelova trpaslíka jsem si pustila trochu z nudy a bez valných očekávání jako audioknihu zdarma od Českého rozhlasu. Překvapivě mě úplně pohltila, i když zpětně si uvědomuju, že nejde o žádné veledílo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Natáhl jsem se a zaklepal na recepční pult. „Volali mě. Prý mám telefon.“
Recepční vykoukla přes okraj pultu. Vlasová čára jí vybíhala špičkou do středu čela, ušní boltce měla přisedlé. Takových věcí si všimnete. Váš mozek se na ně postupně naladí. Hnědé oči. Hnědé vlasy. Fenotypově normální. Když mě uviděla, postřehl jsem na její tváři sled povědomých výrazů: překvapení, odpor, soucit, jedno se slévalo s druhým a nad tím vším se vznášela zřejmá pochybnost. „Mám tu hovor pro doktora Lamberta,“ řekla.
„To jsem já.“
„Vy jste doktor Lambert?“
„Ano, já jsem doktor Lambert.“

Nejlepší scéna: Popis návštěvy normálního člověka v bytě trpaslíka.

Zajímavost o knize: V angličtině vyšla už v roce 1997 a dosáhla slušného úspěchu, i když nezískala žádnou konkrétní cenu.

Zajímavost o autorovi: Učil (nebo možná ještě učí?) ve škole v Itálii biologii. Napsal tři knihy o Česku a zdá se, že za to může právě Gregor Mendel, o kterého se jako biolog zajímal, a díky románu o něm si k Brnu a Česku vybudoval blízký vztah.

Zásadní myšlenka: Náš svět je zatím stále velmi nepřátelský k lidem, kteří se nějak výrazněji odlišují od majority.

Něco pro mě nového: Životní příběh Gregora Mendela a srozumitelně vysvětlené základní genetické principy. Taky jsem žasla nad tím, jak byl jeho tehdejší výzkum zdlouhavý.

Můj názor: Igorovi Barešovi tahle audiokniha strašně sedla. Znám ho ještě například z Gentlemana v Moskvě, ale toho se mi ani po několika zoufalých pokusech nedaří doposlouchat, příšerně se u něj nudím a nedokážu udržet pozornost. Mendeleho trpaslík má přitom podobnou strukturu, ale naštěstí mě dokonale vtáhl.

Bavil mě zvolený formát, který kombinuje současný život trpaslíka Bena Lamberta a vyprávění o životě jeho prapředka Gregora Mendela. Současná dějová linka mi přišla zábavnější, ale obě se v zásadě hezky doplňují.

Vadilo mi časté opakování, Ben si neustále stěžuje na tytéž problémy, jak se na něj lidi blbě dívají, jak jsou věci kolem něj moc velké a vůbec. Samozřejmě, že on si to uvědomuje na každém kroku, ale jako čtenáře mě to po stém zopakování začalo nudit. Taky mi vadila jeho posedlost sexem, vychloubání, že penis je to jediné, co má na něm velikost jako u normálního muže. Často postavy kolem sebe ve své hlavě svléká a hlavou mu běží spousta dalších nechutných myšlenek. Podotýkám, že tím chci autora vlastně ocenit, protože mám pocit, že stvořil bohatou, plastickou postavu, třebaže mně nesympatickou.

Rozhodně doporučuju jako nenáročnou audioknihu na zajímavé téma. Zároveň si myslím, že při čtení by mě nebavila a považovala bych ji za ztrátu času, protože nerozebírá téma, které by mi připadalo nějak zásadní. Na to abych dokázala soucítit s hlavním hrdinou, mi byl příliš protivný.

Podobné knihy: Skleněný pokoj (Sion Mawer), Amsterdam (Iam McEwan), Chirurg (Petra Dvořáková)

Hodnocení: 

13/02/2023

Jostein Gaarder - Loutkář

Milý čtenářský deníčku,

Jostein Gaarder napsal světový bestseller Sofiin svět, ale bohužel další jeho knihy nedosahují takových kvalit. Neměla jsem od Loutkáře vysoká očekávání, takže mě nijak nezklamal. Bude patřit mezi knihy, které rychle zapomenu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když jsme na cestách, beru ho často s sebou, a to nejen kvůli němu, ale i proto, abych měl s kým mluvit. Dny jsou často dlouhé a já nejsem žádný televizní maniak, ale rád si v hotelovém pokoji posedím s Pellem na ruce. Oba máme nevyčerpatelné zásoby témat a já jsem pořád upřímně zvědav, co si Pelle o tom či onom myslí. U snídaně často vidím, manželské páry, které spolu mlčí, možná proto, že už nemají o čem mluvit. Takových je mi upřímně líto.

Nejlepší scéna: Popis romantického vztahu, který prožíval s taxikářkou. A pak to překvapení, když se ukáže, že ji vůbec neznal...

Nejhorší scéna: Úvodní pohřeb, kde dlouze popisuje všechny nebožtíkovy příbuzné. Na to, jak jsem obvykle ve jménech marná, se mu vlastně docela povedlo všechny vystihnout, ale nebavilo mě to, takový úvod mi přišel vypravěčsky zoufale neobratný. Zvlášť když jím začíná dopis jedné z členek popisované rodiny.

Zajímavost o knize: Předposlední autorova kniha. Překvapuje mě, že i přes její kritiku vyšel v Česku také jeho následující román Tak akorát.

Zásadní myšlenka: Osamělost nebo podivínství, co bylo dřív?

Něco pro mě nového: Ostrov Gotland. Podle popisu se mi zdá jako pěkné místo pro autentickou, severskou dovolenou.

Můj názor: Od začátku jsem autorovi vůbec nevěřila formu dopisu. A moje pochybnosti se jen prohlubovaly, jak se ukazovalo, že psaní bude mít přes dvě stě padesát stran. Chápala jsem, že díky tomu docílil určitého napětí, které vlastně docela fungovalo, ale jsem si jistá, že zručnější spisovatel by našel jiné, přirozenější cesty.

Samotná postava Jakopa mi přišla skvěle vymyšlená a opravdu mě bavilo sledovat, jak se odvíjel jeho život. Postřehy osamělého muže se občas přesně strefily do situace a jindy zůstával naprosto slepý k věcem, jež by většina lidí považovala za zjevné.

Jak už jsem poznamenala v úvodu, z děje mi toho moc neutkvělo. Z knihy si odnáším především hlavního hrdinu a pak možná větší citlivost k jazykově příbuzným slovům, i když většinou mě zdlouhavý výklad spíš obtěžoval, nezdálo se mi, že by nějak posunoval děj nebo aspoň sloužil jako metafora k němu. Nemyslím si, že bych někdy v budoucnu Loutkáře někomu doporučila.

Podobné knihy: Ladič (Anna Vovsová), Potíže s empatií (Gavin Extence)

Hodnocení: