Milý čtenářský deníčku,
od Hany Kolaříkové jsem před skoro třemi lety četla Mušli, která se mi ohromně líbila, i když dneska už v podstatě nevím, proč. Kamarádka mi půjčila novinku od stejné autorky s upozorněním, že tak dobré jako předchozí novela to rozhodně není. Moc jsem toho tedy nečekala a právě díky tomu se mi kniha docela líbila.
Krátká novela o třech osamělých lidech, kteří hledají lepší život kdesi v zapadlé vesnici v Beskydech. Manažerka Aurora utíká z města před nekonečnou řadou pracovních povinností, Martin se schovává před faktem, že během autonehody, při které řídil, zemřela jeho žena a dcera, a Linda se vyrovnává s příšerným vztahem s otcem. Žádný o svých problémech nemluví, topí se v nich a jen díky okolním mohutným horám, ve kterých hledají každodenní oporu, se ještě nezhroutili.
Ocenila jsem autorčin záměr ukázat, že panenská příroda a čas nemůže vyléčit všechny rány a že občas je potřeba si o svém trápení promluvit, nebo spíš zažít něco, co člověku pomůže dostat se z nekonečné spirály výčitek a sebeobviňování.
Přesto hraje příroda v příběhu zásadní roli. Sevřené horské údolí dodává pocit bezpečí, možnost zkusit si něco, co se jinak nesmí. Žádnému z hrdinů nezáleží na tom, co si o něm ostatní vesničané myslí, jsou tu jen hory a oni a na zbytku světa nezáleží.
Mám pocit, že autorka chtěla napsat spíš tak trochu báseň, ale nestačila jí na ni slova. Časté opakování motivů působí v jiných knihách poeticky, ale tady z nich na mě atmosféra nedýchla. Překvapivě si i po několika týdnech stále pamatuji, o čem kniha byla, ale myslím, že za pár týdnů to vědět nebudu a na rozdíl od Mušle ve mě nezůstane neurčitý pocit spojenosti, kniha odpluje do říše zapomnění. Autorka napsala ještě jeden román, podle popisu mi asi utrhne srdce, ale i tak ho přidám na svůj seznam knížek, které si chci přečíst.
Mimochodem, tahle méně známá česká novinka mi posloužila v Čtenářské výzvě v kategorii knih, které v době přečtení měly méně než 10 komentářů.
Závěrečné hodnocení:
od Hany Kolaříkové jsem před skoro třemi lety četla Mušli, která se mi ohromně líbila, i když dneska už v podstatě nevím, proč. Kamarádka mi půjčila novinku od stejné autorky s upozorněním, že tak dobré jako předchozí novela to rozhodně není. Moc jsem toho tedy nečekala a právě díky tomu se mi kniha docela líbila.
 |
| zdroj: goodreas.com |
Krátká novela o třech osamělých lidech, kteří hledají lepší život kdesi v zapadlé vesnici v Beskydech. Manažerka Aurora utíká z města před nekonečnou řadou pracovních povinností, Martin se schovává před faktem, že během autonehody, při které řídil, zemřela jeho žena a dcera, a Linda se vyrovnává s příšerným vztahem s otcem. Žádný o svých problémech nemluví, topí se v nich a jen díky okolním mohutným horám, ve kterých hledají každodenní oporu, se ještě nezhroutili.
Ocenila jsem autorčin záměr ukázat, že panenská příroda a čas nemůže vyléčit všechny rány a že občas je potřeba si o svém trápení promluvit, nebo spíš zažít něco, co člověku pomůže dostat se z nekonečné spirály výčitek a sebeobviňování.
Přesto hraje příroda v příběhu zásadní roli. Sevřené horské údolí dodává pocit bezpečí, možnost zkusit si něco, co se jinak nesmí. Žádnému z hrdinů nezáleží na tom, co si o něm ostatní vesničané myslí, jsou tu jen hory a oni a na zbytku světa nezáleží.
Mám pocit, že autorka chtěla napsat spíš tak trochu báseň, ale nestačila jí na ni slova. Časté opakování motivů působí v jiných knihách poeticky, ale tady z nich na mě atmosféra nedýchla. Překvapivě si i po několika týdnech stále pamatuji, o čem kniha byla, ale myslím, že za pár týdnů to vědět nebudu a na rozdíl od Mušle ve mě nezůstane neurčitý pocit spojenosti, kniha odpluje do říše zapomnění. Autorka napsala ještě jeden román, podle popisu mi asi utrhne srdce, ale i tak ho přidám na svůj seznam knížek, které si chci přečíst.
Mimochodem, tahle méně známá česká novinka mi posloužila v Čtenářské výzvě v kategorii knih, které v době přečtení měly méně než 10 komentářů.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat