Milý čtenářský deníčku,
Vánoce 2020 jsem strávila ve společnosti Nenásilného podcastu, když jsem poslouchala všechny jeho díly. Hodně mi daly a teď jsem měla štěstí, že jsem v knihovně narazila na knížku o nenásilné komunikaci, ze které vychází. A byla to naprostá pecka!
 |
| zdroj: goodreads.com |
Citát: (autor přistupuje k lidem na párty) „Promiňte,” oslovil jsem skupinu lidí, se kterými jsem tam stál. ,,Cítím se nespokojeně, protože bych s vámi chtěl navázat bliżší kontakt, ale náš hovor takový kontakt, jaký bych si přál, nevytváří. Chtěl bych vědět, jestli tento hovor uspokojuje vaše potřeby a pokud ano, jaké potřeby to jsou." (tohle je podle mě ukázka toho, jak zoufale nepřirozeně se nenásilná komunikace dá použít)
Nejlepší kapitola: Většinu principů jsem znala, ale úplně nové téma pro mě byl vztek a taky nenásilná komunikace směrem k sobě. Nemyslím si, že se tím začnu ze dne na den řídit, ale zdálo se mi, že by to mohla být užitečná technika, kterou bych si mohla postupně osvojit.
Nejhorší scéna: Asi nejslabší byla krátká zmínka o trestech a výchově. Autor sice přiznává, že sám má děti a jejich výchova je náročná a plná chyb z jeho strany, ale nabízená řešení se mi nezdají úplně prakticky použitelná, zvlášť s mladšími dětmi.
Zajímavost o autorovi: V rodině zažíval lásku a odpovědnost, na ulici byl šikanován. To v něm vyvolalo potřebu najít nástroj, díky kterému by násilí mohl čelit s pochopením a zároveň ho co nejvíce eliminoval.
Zásadní myšlenka: Pokud se pokusíme pochopit toho druhého, je větší pravděpodobnost, že on pochopí nás a společně dojdeme k řešení, které je pro všechny výhodné.
Něco pro mě nového: Pocity vyvoláváme uvnitř sebe na základě podnětů z okolí. Ale ty podněty za naše pocity přímo nemohou, to jak se budeme v určité situaci cítit je čistě na nás (i když to často není úplně vědomá volba).
Můj názor: Kniha mi poskytla komplexní obraz o metodě nenásilné komunikace. Rosenberg vysvětluje základní filozofii, poskytuje podrobný návod a výklad prokládá častými příklady rozhovorů a několika cvičeními, takže si čtenář opravdu zapamatuje, co se právě naučil. Základní pravidla jsou jednoduchá, ale jejich konkrétní použití docela rozmanitá, takže jsem neměla pocit, že by se autor opakoval. Jediné, co mi trochu vadilo, byly básničky, kterými text občas prokládal. Já chápu, že díky nim chtěl navodit nějakou pocitovou reakci a zvnitřnění celé metody, ale to prostě není můj styl. Na konci navíc přidává ještě trochu náboženský kontext, což pro mě jako českého čtenáře byl trochu znepokojivý závěr, ale odpouštím mu to, zbytek knihy se mu opravdu povedl a dostává ode mě plný počet bodů. Kromě toho ještě oceňuji překlad, myslím, že musel být hodně náročný. Na pár místech to možná trochu skřípe, ale celkově text působí hodně přirozeně.
Hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat