Klára Vlasáková - Praskliny

 Milý čtenářský deníčku,

od téhle knihy jsem čekala hodně. Mluvilo se o ní jako o jasném kandidátovi na příští Magnesii Literu a skvělém příkladu moderního sci-fi. Nakonec se z ní vyloupla opravdu zajímavá knížka, ale nemůžu říct, že bych ji úplně pochopila.

zdroj: goodreads.com

Schválně jsem si nehledala nic o ději, věděla jsem jen, že autorka rozebírá reakci společnosti na náhlé objevení netečné koule. Čekala jsem něco jako Piknik u cesty, ale v Prasklinách je koule nakonec nechaná úplně stranou. Vlastně se musím přiznat, že její roli v příběhu jsem moc nepochopila, respektivě se mi nezdá pravděpodobné, že by tak výrazným způsobem společnost opravdu změnila. Mnohem zásadnější mi přišel faktor klimatické změny, ale ten autorka popisuje spíš jako kulisu než příčinu čehokoliv.

Lidé najednou mají větší potřebu pátrat po smyslu života a ve stejné chvíli se jim třeba kvůli ztrátě zaměstnání ten jejich dosavadní hroutí. Čtenář sleduje asi pět hlavních hrdinů, každý je jiný, ale projevy se mi zdály dost podobné. A tady přichází hlavní problém, který jsem měla při čtení. Nedokázala jsem se soustředit na jednotlivé linky, nedokázala jsem je od sebe skoro odlišit a většina souvislostí mi unikala.

Například postava Kristýny pro mě byla naprosto nepochopitelná. Malá hoka, která chce strašně moc vidět kouli, ale její reakce je podivná, pak najednou skočí pod auto, pak najednou nemůže spát, pak zase spí pořád, má noční můry a pak je zase chvíli normální. A vlastně po pár dnech od přečtení ani netuším, v jakém se jí to dělo pořadí a jak nakonec dopadla.

Dávám čtyři hvězdičky, protože myšlenky v knize obsažené jsou důležité a nutily mě přemýšlet. Nicméně jejich propojení do románu a vykreslení jednotlivých postav se mi zdálo zmatené a vlastně jsem si čtení kvůli tomu moc neužila.

Závěrečné hodnocení: 

Monika Baudišová - Bezdětná

 Milý čtenářský deníčku,

po opravdu dlouhé době jsem si od Ježíška přála knížku. Normálně si kupuji jen e-knihy, ale komiks se musí papírový a tak jsem si jeden vybrala. Doufala jsem, že mi Bezdětná poskytne návod, jak smysluplně mluvit s lidmi v mém okolí, kterým se nadaří otěhotnět.

zdroj: goodreads.com

Bohužel tohle moje očekávání kniha úplně nesplnila. Je v ní spousta špatných příkladů, které přetékají černým humorem, ale ten dobrý je tam zmíněn jen na jedné dvoustraně.

Jinak ale nemám knize co vytknout. Vizuálně se mi líbila a obsahově mě rozhodně obohatila. Kromě toho, že jsem si ujasnila, jak proces umělého oplodnění probíhá, tak jsem si hlavně užila možnost nakouknout do hlavy někoho, kdo možná nemůže mít děti. I díky hormonům tenhle problém člověka totálně pohltí, začne jeho samotného definovat a nad každým setkáním s přáteli visí jako stín, do kterého nikdo nechce vstoupit. Nebo se v něm snaží rozpoutat diskotéku, což je snad ještě horší.

Dávám čtyři hvězdičky, jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale možná se podívám po nějakém románu, který téma bude řešit ještě trochu víc do detailu. A knížku samotnou pošlu někam dál, protože takový skvost, aby zabíral místo v knihovně, to zase není.

Závěrečné hodnocení:

Miřenka Čechová - Baletky

 Milý čtenářský deníčku,

Miřenku Čechovou znám z jejího představení S/He is Nancy Joe, které pokládám za jedno z nejlepších, co jsem kdy viděla. Proto jsem byla zvědavá i na její knihu, kterou navíc spousta lidí hodně chválila.

zdroj: goodreads.com

Román je v první řadě velice drsnou, autentickou výpovědí o životě na baletní konzervatoři. Ze začátku se mi zdálo, že tuhle torturu nemůže nikdo dobrovolně podstupovat, ale postupně se v knize víc a víc ukazuje, jak autorka tanec miluje a že překoná všechno, aby se mu mohla věnovat.

Kniha je rozlámaná do kraťoučkých kapitol, které více méně chronologicky popisují život od nástupu na konzervatoř až do maturity. Krátké záběry nabité emocemi, které dohromady skládají komplexní obraz jednoho mladého života. Díky nim měl text spád a nedalo se od něj odtrhnout.

Jediné, co mi vadilo, bylo časté opakování. Zdálo se mi, že autorka poskládala skvělé úryvky dohromady, ale už si je pak všechny najednou nepřečetla, takže je nemohla proškrtat a tím vytvořit koherentní celek.

Závěrečné hodnocení: 

Sally Rooneyová - Normální lidi

 Milý čtenářský deníčku,

předchozí autorčina kniha Rozhovory s přáteli u mě totálně propadla. Takže na Normální lidi jsem se ani nechystala. Jenže pak je všichni kolem mě chválili a já prostě neodolala. Rozhodně nebyli tak příšerní jako Rozhovory, ale hype kolem nich pořád moc nechápu.

zdroj: goodreads.com

Nejčastěji se v souvislosti s tímto románem zmiňují třídní rozdíly mezi hlavními postavami, a že právě to určuje jejich osudy. Při čtení jsem se tenhle aspekt snažila hledat, jsem si vědoma toho, že v Irsku jsou rozdíly mezi lidmi z různých materiálních poměrů mnohem výraznější než tady, ale stejně mi nepřišlo, že je to tak zásadní, jak o tom všichni kritici mluvili. Mnohem důležitější se mi zdáli vztahy v jejich rodinách.

Přišlo mi, že tentokrát se Rooneyové povedlo napsat mnohem zajímavější postavy. Oba jsou nepříliš sebevědomí, oba trpí depresemi. Oběma chybí opravdoví přátelé, Marianně víc doma na maloměstě, Connellovi na elitní univerzitě v Dublinu.

Akorát mi přišlo, že úvahy postav moc neodpovídají jejich věku, čtenář se s nimi setkává, když končí střední školu, ale mně se zdálo, že jejich prožívání odpovídá spíš konci vysoké. Ale možná mám v tomhle už trochu zkreslené představy.

Dávám jen tři hvězdičky a to hlavně proto, že stejně jako v Rozhovorech ani tady mě hlavní hrdinové a jejich problémy vlastně moc nezajímaly, nebyly pro mě aktuální, ale aspoň mi přišly závažnější. Trochu mě mrzelo, že tam nebylo víc irských reálií, kdysi jsem byla v Dublinu a ráda bych si jeho atmosféru trochu víc připomněla.

Závěrečné hodnocení: 

Petra Hůlová - Stručné dějiny Hnutí

 Milý čtenářský deníčku,

Petru Hůlovou jsem začala číst až teď, i když jsem o ní věděla už dlouho. Macocha mě vyloženě zklamala, ale doufala jsem, že Stručné dějiny Hnutí se mi budou líbit o dost víc, už jen kvůli tématu. Bohužel to vypadá, že jsem sáhla po dvou nejslabších, co napsala.

zdroj: goodreads.com

U obou knížek mám problém s jazykem a celkovým uspořádáním textu. V Macoše to bylo extrémní, ale tam to aspoň dávalo smysl, protože to jako psala alkoholička. Ale proč i tady je vyprávění tak zoufale nepřehledné, jsem nepochopila. 

Hlavní hrdinka chce napsat stručné dějiny Hnutí, ale text jsou spíš její myšlenky a příběhy, občas proložené nějakým střípkem dějin, který asi zapíše do své plánované knihy, ale ke čtenáři zatím mluví spíš o konceptu. Kdyby autorka zvolila prolínání hrdinčina deníku a knihy, kterou píše, nějak to graficky oddělila, bylo by to mnohem čitelnější. Pak už by to ale vůbec nebyla ona.

Každopádně po obsahové stránce kniha stála za to. Podivný svět, ve kterém vládne ryzí feminismus, jehož důsledkem je psychická kastrace mužů, mi přišel fascinující. Zároveň se mi líbilo, že z knihy není jasné, jestli jde o satiru nebo realistickou distopii. Nabízí velký prostor pro čtenářovu interpretaci bez předsudků.

Každopádně nevím, jestli ještě zkusím nějakou autorčinu knihu, zatím mě její styl moc neoslovil. Ale témata mi přijdou natolik originální, že jí možná dám ještě šanci, zvlášť když jsou na stránkách pražské knihovny volně ke stažení některé její další e-knihy.

Závěrečné hodnocení: 

Petra Soukupová - Věci, na které nastal čas

 Milý čtenářský deníčku,

hned po vydání nové Soukupové se internet zaplnil názory na ní. Já se tentokrát zařadím do tábora kritiků nebo při nejmenším zklamaných.

zdroj: goodreads.com

Nebudu se moc rozepisovat, protože bych jen opakovala už tisíckrát napsané. Příběh páru od seznámení až po nevěru po sedmnácti letech mi přišel jako dobrý námět a těšila jsem se na to, jak Soukupová opět dokonale vystihne všední situace a jak na pár řádcích přesně popíše pocity, které se v člověku ve vypjatých chvílích rychle střídají. To všechno tam rozhodně bylo, ale jinak: nuda, nuda, šeď, šeď.

Celý ten příběh je strašně obyčejný a nestane se v něm ale vůbec nic překvapivého. Jako čtenář jsem se nemohla odtrhnout, ale čistě kvůli jazyku, obsah nijak napínavý nebyl. V předchozích knihách se mi líbily propracované vztahy, v těch posledních hlavně mezi ženami, ale tady mi to přišlo strašně povrchní a stereotypní. Rozhodně nejslabší, co jsem od autorky četla (a tím myslím vše pro dospělé).

Závěrečné hodnocení: 

Čou Cung-wej - Hlemýždím tempem

 Milý čtenářský deníčku,

doufám, že letos se rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok" nevyplní, protože jsem ve skluzu zase asi osm knih. A navíc jsem si myslela, že v dalším roce trochu pozměním tvojí formu, ale nějak jsem zatím nedomyslela jak. To by se ale stejně týkalo až knih dočtených v tomto roce, tak uvidíme. Snad se probojuji zpozděním rychleji než hlemýždím tempem.

zdroj: goodreads.com

Tuhle knihu doporučoval na Instagramu Book's calling a já jsem jí věnovala mojí sestře k Vánocům. Vím, že by se to nemělo, ale nemohla jsem odolat a před zabalením jsem ji přečetla.

Zásadní se mi zdá vizuální stránka knížky. Jednoduché, ale působivé ilustrace mě naprosto okouzlily. Naproti tomu s poselstvím příběhu nemůžu tak docela souhlasit, hlemýžďův svět mi přišel až moc zenový. Na druhou stranu jeho cesta, jak k němu dospěl, popisuje několik historek, které velmi výstižně vykreslují naše každodenní útrapy, které vznikají jen tím, že pořád chceme víc a lépe. 

Utkvěl mi třeba zápas hlemýždě se schránkou po mrtvém broukovi, při kterém se náš měkkýš vážně zraní a vlastně úplně zbytečně, protože mrtvý brouk žádné nebezpečí, ale ani žádnou výzvu, nepředstavoval.

Závěrečné hodnocení: