Sajjid Kašua - A bylo jitro

Milý čtenářský deníčku,

pokud člověk nechce číst českou nebo anglickou literaturu, překvapivě často skončí v Izraeli. Četla jsem toho už docela dost, ale A bylo jitro je rozhodně první kniha z pohledu izraeleského Araba. Nepřišla mi úplně nejčtivější, ale po obsahové stránce se mi zdá skvělá.

zdroj: goodreads.com

Citát: S třesoucím se tělem, zakrytým jen širokými bílými spodky, kráčí druhý dělník po prknech a nese bílou vlajku. Snaží se přejít na druhou stranu, krok po kroku, pomalu, klekne si na kolena a pokusí se plazit přes mrtvolu prvního dělníka, kterého zastřelili. Znovu se ozve střelba. Druhý dělník se nehýbe, leží na druhově mrtvole.

Nejhorší scéna: Když se sousedi vrhnou na vypravěčovu rodinu, protože vidí, že má umělé mléko pro kojence. Vyplení jim dva domy a seberou z nich všechno jídlo. Už dříve jim navíc ukradli vodu.

Zajímavost o autorovi: Sám je izraelský Arab a novinář. Přesto že jeho mateřštinou je arabština, píše hebrejsky. V roce 2014 emigroval do Spojených států se slovy, že se do Izraele nikdy nevrátí, protože nemůže vystát rasismus Židů vůči Arabům.

Zásadní myšlenka: Mírové smlouvy neberou ohledy na místní. Možná nemůžou, ale rozhodně nechtějí.

Něco pro mě nového: Celkové vylíčení pozice izraelských Arabů, o kterých jsem do teď měla jen velmi málo informací. Sice jsem četla knihu Černá vdova, ale tam jsem jejich postavení nechápala jako celospolečenský problém, spíš důsledek chování hlavních hrdinů.

Můj názor: Ze začátku jsem se mi nedařilo se začíst a vadily mi neustále odbočky do minulosti. V druhé polovině ale začaly skládat komplexní obrázek společnosti izraelských Arabů. Ke konci jsem se nemohla odtrhnout a doufala jsem, že se uvěznění obyvatelé brzy vrátí k běžnému životu a jejich utrpení skončí. Bez následků to bohužel nebylo.

Podobné knihy: Černá vdova (Yasmina Khadra), Nebudu nenávidět (Izzeldin Abuelaish), Dům u měšity (Kader Abdolah)

Hodnocení: 

Zuzana Dostálová - Soběstačný

Milý čtenářský deníčku,

tak tohle byla pecka! Skvělý příběh vyprávěný z různých úhlů o celkem normálním, ale zároveň dostatečně dramatickém osudu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Srdce se mi rozbušilo. Teď přijde a zastaví mi vodu. Poslední dobou to dělá, že prý nejsou peníze. Stojí za mnou hubuje, i když mám v puse třeba pastu nebo namydlené ruce. Je z ní jiná máma.

Nejlepší scéna: Když děda pořád dokola tvrdí, že je soběstačný, ale ve skutečnosti už opravdu potřebuje pomoc. A to, jak se o něj Štěpán stará a bojí, když je ve škole.

Nejhorší scéna: Když se Štěpánova máma nedokáže sblížit s mužem, který o ni opravdu stojí.

Zajímavost o knize: Autorka ji napsala na základě vyslechnutého rozhovoru mezi otcema synem v tramvaji. Kromě toho jsem se dočetla v jednom rozhovoru, že tatínkovo hipsterství je v knize symbolem jisté osobnostní povrchnosti. V 80. letech by to byl vekslák, před dvaceti lety podnikatel s kravatou a kufříkem. To se mi zdá skutečně trefné.

Zajímavost o autorovi: Její prarodiče byly v koncentračním táboře a její tatínek se za války musel rok skrývat ve sklepě.

Zásadní myšlenka: Zkoumání soběstačnosti ze všech stran. Patnáctiletý Štěpán se kvůli rodičům musí starat o sebe, jeho dědeček o soběstačnost přichází. Maminka je sice dospělá, ale bez financí od bývalého manžela se jen horko těžko postará o sebe a syna. 

Můj názor: Za mě bylo v knize ideální množství tragédií a osudových zvratů. Nepřišla mi překombinovaná, hodně jsem o tom přemýšlela v souvislosti se poslední zoufale obyčejnou Soukupovou. Dokonale vylíčila, jak nová partnerka umí postupně otce odříznout od původní rodiny. Štěpánův vývoj od jedenáctiletého dítěte k skoro dospělému šestnáctiletému mladému muži se mi zdál velmi věrohodný. Já prostě nemám co vytknout!

Podobné knihy: Zmizet, Nejlepší pro všechny (Petra Soukupová), Vrány (Petra Dvořáková), Rekonstrukce (Viktorie Hanišová)

Hodnocení: 

Chimamanda Ngozi Adichieová - Milá Ijeawele

Milý čtenářský deníčku,

Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních je taková feministická jednohubka. Obsahuje skutečně praktický návod na výchovu dětí ve feministickém duchu a zároveň tím upozorňuje na nejčastější projevy genderové nerovnosti, která nás formuje už od útlého věku.

zdroj: goodreads.com

Citát: Menstruace není nic, za co by se žena měla stydět. Je to normální, přirozená věc, a kdyby nebylo menstruace, nebyli by ani lidé. Vzpomínám si, jak jeden chlap prohlásil, že menstruace je jako exkrement. V tom případě ale posvátný exkrement, řekla jsem mu, protože nebýt menstruace, tak bys tady teď přede mnou nestál. (Tady s autorkou moc nesouhlasím, myslím, že menstruace by neměla být společenské tabu nebo dokonce stigma, ale zároveň jí považuju za něco přesně tak přirozeného a nechutného jako močení nebo kálení).

Nejlepší scéna: Popis toho, že manželství by nemělo být nejvyšším cílem dívky, když není nejvyšším cílem pro chlapce.

Zásadní myšlenka: Pokuch chceš něco zakázat nebo naopak vnutit holčičce, zamysli se, jestli bys to zakázala/vnutila i klukovi. A samozřejmě i obráceně!

Něco pro mě nového: Důležitost vzorů v okolí. Pokud bude mít dítě v okolí muže, který šel na rodičovskou, nebo ženu, která pracuje jako ředitelka firmy, bude se mu to zdát normální.

Můj názor: Jde o přímočarý návod a hnidopich v něm najde spoustu chyb a názorů vyvedených zbytečně do extrému. Ti, kteří feminismem opovrhují, tady jistě najdou spoustu munice pro jeho kritiku, ale ti, kteří s ním souhlasí, dostanou seznam nejdůležitějších věcí, na které by si měli ve výchově a vůbec v pohledu na svět dát pozor.

Podobné knihy: Jak být ženou (Caitlin Moranová), Feministky nenosí růžovou (Scarlet Curtis)

Hodnocení: 

N. K. Jemisinová - Brána z obelisků

Milý čtenářský deníčku,

už mám knížku trošku v mlze, protože právě teď čtu třetí, tedy poslední, díl a v hlavě se mi míchají dohromady, protože na sebe přímo navazují. Oproti prvnímu dílu už jsem si zvykla na trochu moc feministicko-rasistický svět, takže jsem se mohla plně soustředit na děj. Vyprávění je tentokrát naprosto přímočaré a pro mě tedy čtivější.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Hele, v kolika dalších spolech by mě nechali žít, kdyby se dozvěděli, co jsem zač?“ Zavrtíš hlavou. „Bylas jim užitečná. Stejně jako císařští orogénové.“ Ale být někomu užitečný není totéž jako být mu roven.

Nejlepší scéna: Když náčelnice - orogéna zabije jiného orogéna, který v zdánlivé sebeobraně zabil někoho jiného, aby dokázala zbytku vesničanů, že orogénům nenadržuje.

Nejhorší scéna: Když jednoho člověka napadnou brouci, kteří ho zaživa vaří.

Zajímavost o autorovi: V doslovu píše, jak těžké pro ní je psát sci-fi trilogii. Přišlo mi to zvláštní, nakonec to asi chápu, ale já osobně bych to do závěru svojí vysněné knihy nepsala.

Zásadní myšlenka: Ze všech stran rozebírá rasismus. Líbí se mi, že má formální i hanlivé slovo pro nenáviděnou rasu. Skvěle vylíčila, jak se vesnice, ve které žijí všichni společně v míru, může velmi snadno rozdělit podle rasové hranice a jen těsně uniknout vzájemnému vyvražďování.

Můj názor: Příběh byl mnohem přímočařejší, snadnější na čtení, užila jsem si ho. Je tu víc lokální politiky, odkrývají se zásadní skutečnosti a vůbec celé to má víc atmosféru normálního fantasy románu, už z toho tak nekape politická angažovanost a příběh nepůsobí tak žensky. Za mě rozhodně lepší než první díl, ale možná jsem si jen zvykla.

Podobné knihy: Páté roční období (první díl série), Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), série Poutníci (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

Louis de Bernières - So much life left over

Milý čtenářský deníčku,

román navazující na Prach, který se snáší ze snů do češtiny zatím přeložen nebyl a pokud vím, ani se k tomu nikdo nechystá. V knihovně se mi povedlo sehnat pokračování aspoň v angličtině. Bála jsem se, že si knihu kvůli jazyku neužiju, ale opak byl pravdou.

zdroj: goodreads.com

Citát: (Daniel:) "Then we have to say goodbye." (Samadara, his Ceylon lover:) "We don't have. You chose it." "I never chose it. It's been imposed on us." "You cannot be imposed upon unless you chose it," said Samadara gently, her anger having suddenly died away. 

Nejhorší scéna: Narození Rosiina zmrzačeného dítětě.

Zajímavost o knize: Právě vychází třetí a poslední díl!

Něco pro mě nového: Zaujal mě popis přátelství Daniela a německých zajatců z první světové války, jak spolu ve třicátých letech začali v Německu podnikat, ale před válkou se trochu ve zlém rozešli, protože se z nich stali přesvědčení nacisti.

Můj názor: Měla jsem pocit, že mimo Daniela jsou ostatní postavy sledovány jen okrajově, v předchozím dílu jich autor zvládl vykreslit víc. Také mě mrzelo, že se Daniel odstěhoval tak brzo z Ceylonu, těšila jsem se hlavně na líčení místních reálií. Jedinou opravdovou výtku mám vůči postavě Rosie, která nekompromisně brání Danielovi v setkávání s dětmi. Možná se jí narodilo mrtvé dítě, možná byla věřící křesťanka a nechtěla už po dětech s Danielem spát, ale proč mu proboha nechtěla půjčovat děti?! Nemám pocit, že by autor tenhle její postoj čímkoliv podložil.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (první díl této série), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe)

Hodnocení: 

Shrnutí roku 2020 a předsevzetí do 2021

 Milý čtenářský deníčku,

další rok je pryč! Teď bych se za ním ráda trochu ohlédla a zamyslela se, co budu jako čtenářka dělat v tom následujícím.

Obecné hodnocení

Chtěla jsem přečíst 52 knížek a dokonce jsem zvládla o dvě víc, to mi udělalo radost. Kromě toho jsem se rozhodla neplnit žádnou další výzvu a obecně mi to nechybělo. Jen úplně na konci roku jsem se nechala strhnout Book's calling a byla jsem nadšená, protože jsem díky ní přečetla první mangu, koukla na pěkný film a přečetla si trošku poezie.

Tím se také dostávám k tomu, že jsem v poslední době začala sledovat spoustu čtenářů na Instagramu. Kromě asi dvou, tří uživatelů se mi zatím nejvíc líbí kanály Kosmasu a Arga, což mě samotnou překvapuje.

Také jsem začala poslouchat literární podcasty a díky nim i spoustu další podcastů na jiné témata. Nejlepší je Liberatura, baví mě Do slov, ale ten teď skoro nevychází, a užila jsem si i většinu epozod V chapadlech murmuru. Zkoušela jsem i nějaké další, ale většinou mi připadají jako povrchní náctiletá dojmologie a tou čas ztrácet nechci.

Chtěla jsem také číst víc autorů, kteří nepíšou česky nebo anglicky a vlastně žádným hlavním světovým jazykem. Tak to se mi myslím opravdu nepovedlo.

Nejlepší kniha

Přečetla jsem spoustu skvělých knih, ale teď koukám, že jsem žádné nedala pět hvězdiček! Takže místo nejlepší knihy asi zvolím nejlepší spisovatelku a tou se pro mě jednoznačně stala Delphine de Vigan. všechny tři knížky, co jsem četla (Noc nic nezadrží, Pouta, Vděk), jsem zhltla a každou si i po mnoha měsících docela dobře pamatuju. Kromě toho bych do síně slávy 2020 vyzdvihla ještě Sedm dní ve světě umění, tedy skvělou sadu reportáží z prostředí současného umění.

Nejhorší kniha

Podle hvězdiček mi tak jednoznačně vychází Oba na konci zemřou a i s téměř ročním odstupem potvrzuji, že to bylo strašně moc špatný ve všech myslitelných ohledech.

Předsevzetí

Opět chci přečíst 52 knížek, myslím, že je to tempo, které odpovídá tomu, jak v knihách ráda bydlím. Občas jen pár dní, ale jindy se začtu na dva i tři týdny do nějaké bichle a nemusí mě stresovat, že kvůli tomu budu ve skluzu.

Letos bych se chtěla víc zaměřit na naučnou literaturu. Většinou nepřečtu víc než dvě, tři za rok. Chtěla bych to posunout aspoň na deset.

A nakonec jsem přemýšlela, jestli nějak změním tvojí podobu, deníčku. Mám opravdu málo času a hodilo by se mi, kdyby mi každý příspěvek trval třeba max 15 minut a ne nejmíň půl hodiny. A taky si chci konečně zapisovat citace! Takže od příští knihy asi přejdu na "tabulkový" systém, tedy že budu mít několik kategorií, které budu moci vyplnit během několika minut. Ale možná zjistím, že mi to nevyhovuje a znovu se vrátím k souvislému textu. Uvidíme.

Těším se na další rok s tebou :-*

Petra Dvořáková - Vrány

 Milý čtenářský deníčku,

poslední knihou loňského roku se pro mě staly Vrány. Opravdu jsem se na ně těšila a vlastně nevím, proč jsem se k nim dostala až za tak dlouho. Asi proto, že podle názvu jsou až na konci abecedy a tedy i na konci seznamu v mojí elektronické knihovničce.

zdroj. goodreads.com

Já mám Dvořákovou prostě ráda. V rozhovoru jsem ji slyšela říkat, že by chtěla psát jako Soukupová a myslím, že minimálně posledními dvěma romány se jí to daří. Hledá si podobné náměty a také se snaží popsat vnitřní život postav. Její jazyk ale není tak úsporný jako Soukupové.

Na Vránách mě zaujaly nejvíc dvě věci. První byla neschopnost učitelů snadno proniknout do domácích poměrů žáků a pomoci jim. Jejich vztah musí být tak trochu výjimečný, aby mělo dítě odvahu se svěřit. Druhou byla malichernost některých problémů, které bránily hlavní postavě prolomit ticho, a její dětské způsoby řešení. Zároveň se mi zdály velmi uvěřitelné.

Dávám čtyři hvězdy, na tu pátou chyběla věrohodnější postava matky. Přišla mi příliš krutá k jedné dceři, nezdá se mi, že by ji tolik nesnášela jen kvůli tomu, že si po sobě neumí uklidit. Jinak jsem ale knihu přečetla jedním dechem a doufám, že mi třeba jednou pomůže víc porozumět nejen vlastním dětem.

Závěrečné hodnocení: