Lucie Faulerová - Smrtholka

Milý čtenářský deníčku,

Smrtholka získala Evropskou cenu za literaturu, čímž se rozhodně dostala na můj seznam knih k přečtení. Bohužel mě dost zklamala, přišla mi dost nesrozumitelná.

zdroj: goodreads.com

Citát: Chvíli jen mlčíme. S Adamem se dobře mlčí. I brečí. Je důležitý mít člověka, se kterým se dobře brečí.

Nejlepší scéna: Bavily mě různé esoterické seance v místní sokolovně. Touha po něčem, co nás přesahuje schovaná do ironie a sarkasmu.

Nejhorší scéna: Podrobné popisy toho, jak se hlavní hrdinka sebepoškozuje. Opravdu živě jsem si dokázala představit, jak se cítí ona, ale hlavně jak to vnímalo okolí. Nebylo to vůbec příjemné.

Zajímavost o knize: Kniha byla zatím přeložena do chorvatštiny a španělštiny.

Zajímavost o autorovi: Napsala disertační práci o nespolehlivém vypravěči. Bohužel není k dispozici on-line.

Zásadní myšlenka: Proč jsem si toho nevšimla. Vždyť teď to vidím úplně jasně.

Můj názor: Knihou jsem se prokousávala dlouho, nebavila mě a pocity hlavní hrdinky mi byly hodně vzdálené. Způsob vyprávění mi připadal originální, výstižný, ale zároveň mě otravovalo, jak se strašně opakuje a hrozně dlouho trvá, než se čtenář dozví něco dalšího. Zároveň si uvědomuju, že to dokonale vystihuje repetitivní, sebemrskačské myšlenky, které hrdince neustále běžely hlavou.

Rozhodně jde o knihu, která svou kvalitou zdaleka převyšuje většinu české produkce a evropskou cenu si zasloužila. Bohužel, musím přiznat, že já osobně preferuji přímočařejší knihy, protože pak si umím sebe lépe představit v podobných situacích nebo spíš snadněji hledám paralely ke svému prožívání. U Smrtholky nakonec převládla forma nad obsahem, který se mě kvůli tomu nijak osobně nedotkl.

Podobné knihy: Svatá hlava (Hana D. Lehečková), Jezero (Bianca Bellová), Houbařka (Viktorie Hanišová)

Hodnocení: 

Červená propiska - 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny

Milý čtenářský deníčku,

Červenou propisku sleduju na Instagramu a myslím, že je to snad jediný účet, který mi skutečně přináší nějakou hodnotu. Očekávala jsem podobnou stručnost i v knize, takže mě překvapily delší kapitoly o číslovkách nebo zájmenech. Většinou příjemně.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší perlička: Rozhodně ta o číslovkách. Například jsem netušila, že je rozdíl, když napíšu 20% (přídavné jméno) a 20 % (podstatné jméno).

Nejhorší perlička: O skloňování zájmena jenž, pouze vypsaly tabulky a nějaký rozšiřující komentář téměř chyběl.

Zajímavost o autorovi: Dvě kamarádky z vysoké školy: Karla Tchawou Tchuisseu a Sabina Straková.

Zásadní myšlenka: To, že se slovo vyskytuje v článcích na internetu nebo na obalech výrobků neznamená, že je pravopisně správně.

Něco pro mě nového: Ližiny na střeše auta nemají nic společného s lyžemi, takže se píšou s měkkým i. A spousta dalších podobných chytáků.

Můj názor: Líbilo se mi zpracování, témata a přiložené diktáty. Občas mě mrzelo, že se autorky pustily do výkladu nějakého složitějšího tématu a nemohly ho na malém prostoru celé obsáhnout. Asi by mi přišlo lepší, přehlednější, kdyby se omezily skutečně jen na 100 izolovaných jazykových perliček, ale rozebraly je se všemi možnými příklady.

Vím, že píšu se spoustou hrubek, bylo to tak vždy a ani používání Wordu a pečlivé čtení mě jich nikdy nezbaví. Ale teď aspoň vím o několika dalších, na které můžu myslet. Těším se na druhý díl.

Hodnocení: 

Patrick Lencioni - The Five Disfunctions of a Team: A Leadership Fable

Milý čtenářský deníčku,

na konci listopadu jsem absolvovala kurz na scrum mastera. Otevřel mi oči v tom, jaká je vlastně role téhle postavy ve vývojářském týmu. Jedinou jeho zodpovědností je, aby se tým neustále zlepšoval. Takže potřebuje znalosti z facilitace, a hlavně týmového koučinku. Lektorka nám doporučila několik knížek, z nichž jsem zatím přečetla jen tuhle jednu. Popisované věci mi dávaly smysl.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jeff ran staff meetings as though he were a student body president reading from a textbook on protocol. He always published an agenda before each meeting, and then distributed detailed minutes afterward. And unlike most other high-tech companies, his meetings usually began on time and always concluded exactly when they were scheduled to end. The fact that nothing ever seemed to get done during those meetings didn't appear to bother him.  

Nejlepší scéna: Doba mezi prvním a druhým setkáním v hotelu, během které jeden manažerů společnost opustil. Opravdu jsem nečekala, že to bude zrovna tahle osoba. A i další změny, hlavně v závěru, mě překvapily.

Nejhorší scéna: Popis toho, jak lidé mezi sebou získávají důvěru tím, že si udělají nějaké osobnostní testy, sdílí mezi sebou výsledky a díky tomu si pak víc rozumí a důvěřují. Pochybuju, že to tak skutečně může fungovat.

Zajímavost o knize: Vyšla už před dvaceti lety, na Goodreads má přes sto tisíc hodnocení a celkově získala trochu přes čtyři hvězdičky. Myslím, že to ukazuje na její nadčasovost a určitou pravdivost. 

Zajímavost o autorovi: Dřív pracoval jako manažer v několika korporátech, teď má vlastní konzultantskou firmu a jezdí po konferencích.

Zásadní myšlenka: Nejdůležitější je si v týmu vzájemně věřit. Bez toho se nehneme dál.

Něco pro mě nového: Postava hlavní šéfky a její způsob, jak přistupovat k lidem. Nejdřív pozorovat, pak učit a zároveň být schopná udělat těžká rozhodnutí.

Můj názor: Oceňuju autorův nápad předat svou teorii formou příběhu, který se skutečně snadno zapamatuje. Navíc se mu ho povedlo napsat docela obstojně, takže se dobře četl, obsahoval nečekané zvraty a zároveň spoustu praktických příkladů situací, které nebyly jednoduché.

Druhá, mnohem kratší část obsahuje výklad autorovy teorie, rekapituluje ji a poskytuje několik jasných návodů, jak tým posunout na další úroveň v pyramidě dovedností. K této části se očekávám budu vracet a čerpat z ní inspiraci pro různé týmové aktivity.

Ze svojí pozice nemůžu hodnotit, jestli předestřená teorie platí. Ani knihu nemůžu porovnat s podobnými příručkami, protože jsem žádnou jinou nečetla. Můžu jen říct, že se mi četla dobře, neměla jsem pocit, že se autor opakuje, a většině toho, co popsal, jsem ochotná věřit a vyzkoušet to. Proto dávám čtyři hvězdičky. Páté se bojím, protože ji nemám s čím porovnat.

Podobné knihy: ???

Hodnocení: 

Julian Barnes - Pohlédnout do slunce

Milý čtenářský deníčku,

asi už sis všimnul, že jsem Barnesem trochu posedlá, viď? Ale popravdě Pohlédnout do slunce ve mě velké nadšení nezanechalo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Byla chyba si představovat, že by manželství mohlo změnit matematiku. Jedna a jedna jsou prostě dvě.

Nejlepší scéna: Bavila mě celá poslední část, kdy se Gregory chodí ptát počítače na otázky kolem smyslu života a samozřejmě nenachází uspokojivé odpovědi.

Nejhorší scéna: Úvodní rozhovory s pilotem Prosserem. Už jsem četla víc knih s postavami letců a tady mi přišlo, že je autor tak dobře nevystihnul, že se soustředil pouze na filozofický aspekt, ale naprosto mu unikla ta vášeň pro létání, kterou snad musí mít všichni společnou (ale připouštím, že vzhledem k jeho zbabělosti to byl autorův záměr).

Zajímavost o knize: Poslední část se odehrává v roce 2021, ale samotný román pochází z roku 1986. Autorovi se celkem přesvědčivě povedlo předpovědět Internet a jeho schopnost věrohodně odpovídat na komplikované otázky.

Zásadní myšlenka: Život můžeme prožít kvalitně, radostně, ale nemůžeme ho úplně pochopit.

Něco pro mě nového: Google sice připouští, že norek je výjimečně odolné zvíře, ale ani on neumí zodpovědět otázku, proč to tak je. No ale pak je tu ChatGPT: 

Minks are known for being "excessively tenacious of life" because they are able to survive and adapt in a variety of environments and conditions. They have a strong immune system, which allows them to resist many diseases, and a high level of physical fitness, which enables them to evade predators and capture prey. Additionally, minks are opportunistic feeders, which means they are able to subsist on a wide range of food sources, further increasing their chances of survival in the wild.

Neříkám, že to vysvětluje, proč zrovna norek a ne třeba lasička, ale i tak mi ta odpověď připadá velmi slušná. Rozhodně lepší než ta od počítače v knize: "To není skutečná otázka." Poznámka: v čestině bohužel norky zamění za Nory, ale jinak je i tato jeho odpověď zdařilá.

Můj názor: Čím byla hlavní hrdinka starší, tím se mi kniha zdála zajímavější. Její touha pochopit, jak život a svět funguje mi připadala fascinující. Mrzelo mě, že tento neutuchající zájem učit se a hledat souvislosti nevyužila v zaměstnání nebo jinde v praxi.

Tím, že jsem se ze začátku nemohla začíst, mi později unikaly některé souvislosti a celkově mi kniha vyzněla do ztracena. O to víc jsem si užívala futuristickou část, která má až prorocké rysy. V posledních měsících čím dál častěji slyšíme o umělé inteligenci a o tom, jak je schopná odpovídat na komplikované otázky velmi srozumitelným způsobem, jako bychom se bavili s odborníkem na dané téma (zároveň má úžasný lidský rys nemluvit vždy pravdu) nebo třeba talentovaným spisovatelem. To samé zažívá Gregory ve třetí části knihy. A já v poslední době přemýšlím, jestli by mu odpovědi současných počítačů pomohly najít smysl života. Nepřekvapilo by mě, kdyby tenhe román teď někdo znovuobjevil pro širokou veřejnost.

Podobné knihy: Stroje jako já (Ian McEwan), Projekt Gilgameš (Štěpán Kučera)

Hodnocení:

Delphine de Vigan - No a já

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem se dostala k dalšímu románu od mé oblíbené Delphine de Vigan. Skrz naivní pohled dítěte ukazuje, proč jednoduchá řešení bezdomovectví nefungují.

zdroj: goodreads.com

Citát: Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.  

Nejlepší scéna: Vánoce s rodinou, při které Lou vmete tetičce do tváře, jak by se asi ona cítila, kdyby v náručí držela svoje mrtvé miminko. Její odměnou je letmý úsměv na tváři matky, který byl tehdy tak vzácný.

Nejhorší scéna: Když se No přestane ozývat rodině, která odjela na týden mimo město.

Zajímavost o knize: Byl podle ní natočen film a na Goodreads má nejvíc hodnocení ze všech autorčiných knih.

Zásadní myšlenka: Lidé bez domova mají komplikované životní příběhy a snadné řešení pro jejich situaci většinou nefunguje.

Něco pro mě nového: Nemít trvalé bydliště lidem ve Francii téměř znemožňuje najít si práci. I když třeba aktuálně bydlí v azylovém domě a svou situaci se snaží aktivně řešit.

Můj názor: Ze začátku jsem byla nadšená, líbilo se mi téma i hlavní hrdinka, které jsem se v některých ohledech podobala. Zaujal mě i osud její rodiny, kterou těžce zasáhla smrt malé sestřičky. Také oceňuju celkovou stavbu románu, kdy se autorka skrz dětskou hrdinku snaží ukázat, proč jednoduchá řešení chudoby a bezdomovectví nefungují.

Nemůžu ale jen chválit. Postupně ve mně sílil pocit, že Lou nemá žádnou hloubku, je to jen další chytrá holka vyrobená podle zažitého vzoru. Ještě víc mě iritoval její vztah s Lucasem, neviděla jsem pro něj jediný důvod, snad jen ten, že milý mladík má zálibu v předpubertálních dívkách. A No sice měla zajímavou historii, která vysvětlovala, proč je teď tam, kde je, ale asi bych ocenila víc podrobností.

Celkově hodnotím knížku velice kladně, i když zároveň mám pocit, že autorka nevyužila její potenciál. Na druhou stranu patří mezi romány z počátku její kariéry a není pochyb o tom, že postupem času se vypsala do mnohem vyšších sfér.

Podobné knihy: Pouta (Delphine de Vigan), Soběstačný (Zuzana Dostálová) Vrány (Petra Dvořáková)

Hodnocení: 

Zdena Salivarová - Honzlová

Milý čtenářský deníčku,

Zanícený knihkupec neustále mluvil o Honzlové, tak jsem si tedy řekla, že si jí přečtu. Nalákalo mě hlavně to, že má jít o "ženský román" nebo spíš "ženské psaní", které vzniklo v době, kdy takový styl rozhodně nebyl v módě.

zdroj: goodreads.com

Citát: Uvařila jsem si kafe, zapálila cigaretu a svalila se do ředitelova fotelu. Zapadla jsem do něj jako do měkce vystlaného, bezpečného pelechu. Ředitelské zadky, obtěžkané starostmi, ho za nespočetné hodiny a dny a roky schůzí, řešení úkolů, nanášení problémů, kličkování, intrikování a školení a porad a piklů vyseděly do tvaru sametového lavóru.

Nejlepší scéna: Nejvíc jsem si užívala, když hlavní hrdinka odmítala vydat klíče nové uklízečce, protože věděla, že na ně nemá nárok a hlavně, že ji tu má ta nová smetev akorát šmírovat.

Nejhorší scéna: Smrt paní Pelikánové, jediné spojenkyně. Nejdřív jsem si říkala, jestli se jen nepřetvařuje a sama nedonáší, ale tak záludná naštěstí autorka nebyla.

Zajímavost o knize: Autorka ji z většiny napsala už v době před emigrací, ale vyšla poprvé až v '68 Publishers v roce 1972.

Zajímavost o autorovi: S manželem Josefem Škvoreckým prožila většinu života v Torontu, kde se věnovala vydávání v Československu zakázaných autorů. A právě proto asi neměla čas napsat o mnoho víc knih, přesto že z těch několika málo je znát obrovský talent.

Zásadní myšlenka: Boj s tyranií je drahý.

Něco pro mě nového: Jazyk a vůbec autentický pohled na 50. léta.

Můj názor: Osobně jsem k tomuhle románu byla hodně skeptická. O to víc mě překvapil. Úžasný, silný příběh vyprávěný živým, originálním jazykem. Autentická výpověď o hnusné době, kdy se k sobě lidi chovali s nepochopitelnou krutostí a odměnou jim bylo jen pár drobků, které upustili milostpáni nahoře.

Překvapilo mě, s jakou lehkostí Salivarová zalidnila svůj příběh postavami, které působily uvěřitelně a plasticky. Třeba kněz, který se kdysi zamiloval, ale nyní je oddaný Bohu, rád by šířil jeho slovo dál, ale zároveň ví, že režim věřící nemilosrdně trestá a on nechce nikoho ohrozit.

Zároveň přiznávám, že někde ve střední části jsem se začala trochu nudit, měla jsem pocit, že se děj nikam neposouvá, Honzlová odolává všem úkladům a její situace se v podstatě nijak nemění. V těchto pasážích jsem se soustředila hlavně na dobové reálie a taky krásný popis Prahy, který ale, jak upozorňují v doslovu, zcela vymazal všechny propagandistické plakáty a obrovskou sochu Stalina shlížejícího z Letné. O to víc mě pak dostal konec, protože takové zvraty jsem skutečně nečekala.

Přidávám se k zástupu autorčiných fanoušků a tuhle knihu budu doporučovat každému, koho potkám. Mám radost, že ji Argo znovu vydalo a navíc opatřilo skvělým doslovem od Michaela Špirita.

Podobné knihy: Co je ti do toho (Hana Lundiaková), Mlíkař (Anna Burnsová), Baletky (Miřenka Čechová)

Hodnocení: 

Viktorie Hanišová - Dlouhá trať

Milý čtenářský deníčku,

Dlouhou trať jsem si před nějakým rokem koupila, protože jsem se nemohla dočkat nové knížky od mojí oblíbené Hanišové. No a stejně jsem se k ní dostala až teď, kdy je v knihovně úplně běžně dostupná.

zdroj: goodreads.com

Citát: Představím si, jak by proběhl náš rozhovor: „To tě nenapadlo, že v tomhle světě budu nešťastnej jako naprostá většina lidí? To jsi nemohla jít na potrat, když jsi věděla, jak budu defektní? To jsi musela myslet jenom na sebe?“

„A jak jsem asi tak mohla vědět, že budeš nešťastnej?! Jiní jsou na tom mnohem hůř a jsou spokojení. Když ti není dobře, tak si přece zajdi pro antidepresiva!“

„Aha.“

„Tak vidíš.“

Nejlepší povídka: Nejvíc jsem tajila dech při druhé povídce Vrátíš se?.

Nejhorší povídka: Asi žádnou nepovažuju za vyloženě špatnou, ale asi nejpovrchnější mi připadala Manažerka.

Zásadní myšlenka: Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné. (úvodní citát od Alberta Camuse)

Něco pro mě nového: Pohled člověka, který přežívá v nepříliš funkčním těle a nevidí ve svém životě žádný smysl. A jak z toho do určité míry obviňuje matku, která podle něj měla jít na potrat, když věděla, že čeká nezdravé dítě.

Můj názor: Povídky jsem přečetla jedním dechem, stejně jako ostatní knihy od Hanišové. Některé mi přišly opravdu dobré, například Vrátíš se? nebo Zbytečný člověk. Poslední se mi zdála hodně osobní a tedy autentická. Ostatní mě moc nezaujaly, jejich téma mi bylo vzdálené nebo se mi připadaly povrchní, příliš schematické.

Myslím, že fanoušky Viktorie Hanišové její povídky nezklamaly a pro spoustu dalších to může být příjemná kniha, díky níž se s autorkou seznámí. Nejde o nějakou vysokou literaturu, ale minimálně tématem se zařadí mezi ty lepší tituly, které v Česku vychází.

Podobné knihy: Rekonstrukce (Viktorie Hanišová), Něžná píseň (Leïla Slimani)

Hodnocení: