Anthony Burgess - Mechanický pomeranč

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem si poslechla nějakou audioknihu na Českém rozhlase. Mechanický pomeranč jsem se ještě na gymplu pokoušela číst, ale nedostala jsem se přes prvních pár stránek, nerozuměla jsem jí. Ve zvukové podobě je myslím mnohem stravitelnější.

zdroj: vltava.rozhlas.cz

Citát: „Další oběť," řekl jakoby s povzdechem. "Oběť moderní doby. Půjdu a přinesu vám tu whisky, a pak vám musím trochu ošetřit rány." A odešel. Bitkově sem se po tom útulným pokojíku rozhlídl. Byly tam skoro jenom samý knihy, oheň a několik židlí, a bylo tak nějak lukovat, že tady chybí ženská hendka. Na stole stál psací stroj a spousta jakoby poházenejch papírů a já si vzpomněl, že to byl jakejsi spisovatelskej hjumaník. Mechanickej pomeranč, tak to bylo. Bylo legrační, že mi to zůstalo vězet v mozku. Nesměl sem to ale dát najevo, protože sem potřeboval pomoc a laskavou péči. Ty příšerný gražny bráčny v tom hrozným bílým placu mi tohle provedli, donutili mě k potřebě pomoci a laskavosti a přinutili mě rovněž pomoc a laskavost nabízet jinejm, pokud ji někdo ode mě vzal.

Nejlepší scéna: Když Alex v době po "léčbě" vyskočí z okna kvůli nesnesitelnosti dříve jeho oblíbené hudby. V tu chvíli se ukáže, že zprvu přátelští aktivisté se ho snaží jen využít.

Nejhorší scéna: Nepříšernější bylo rozhodně sledovat, jak sice příšerného kriminálníka, ale pořád člověka, odnaučují násilí.

Zajímavost o knize: Používá jazyk Týnů, v originále nadsat. Jeho překlad se nedá nazvat jinak než noční můrou a bohužel v češtině nevyšel dobře, aspoň třeba podle tohoto článku z iLiteratury.

Zajímavost o autorovi: Burgess v biografii o D. H. Lawrencovi tvrdí, že Mechanický pomeranč napsal během pouhých tří týdnů a pro peníze. Avšak podle zápisníků z jeho pozůstalosti se zdá, že na knize pracoval přinejmenším 18 měsíců.

Zásadní myšlenka: Manipulace s lidskou myslí, i když dělaná s těmi nejlepšími úmysly, může mít nečekané důsledky.

Něco pro mě nového: Hledala jsem si víc o původním slangu a objevila jsem Cockney rhyming slang. V překladu se bohužel ztratil.

Můj názor: V první řadě bych chtěla vychválit Davida Novotného za jeho interpretaci, myslím, že jinak bych se přes Mechanický pomeranč nikdy neprokousala, rozhlasová verze mě ale úplně strhla. Když jsem si teď přečetla, že překlad obsahuje mnoho nepřesností a zdaleka neodpovídá původnímu záměru autora, tak si říkám, že chyba tehdy před lety nebyla jen ve mně.

Osobně mi připadá, že kniha léty trochu zastarala. V době vydání se možná Angličané skutečně báli pouličních gangů, ale dneska si myslím, že má tento problém výrazně jiné projevy a popisy příšerného násilí, které hrdinův gang páchá, už mi připadají pouze nechutné.

Samotné poselství o tom, že manipulovat lidskou mysl se nemá určitě stále platí, ale nepůsobí nijak nově. A že pohnutky některých vědců jsou vyloženě zvrácené mi nepřipadá v dnešní době vůbec uvěřitelné.

Jsem opravdu ráda, že jsem se mohla prostřednictvím Novotného interpretace seznámit s tímto klasickým románem, nicméně bych řekla, že jinou váhu, než jako článek v literární historii už nemá.

Podobné knihy: Růže pro Algernon (Keyes), Město světla (Andés Barba)

Hodnocení: 

John Banville - Moře

Milý čtenářský deníčku,

rozhodla jsem se načíst si autory, jejichž knihy se často objevovaly v nominacích na Bookerovu cenu nebo ji i přímo vyhráli. Jedním z nich je i Banville a jeho Moře, za které získal zmíněnou cenu v roce 2005.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Z rádia paní Promenádové se linula nějaká píseň a Chloe si nepřítomně pobrukovala její malátnou melodii. Písně byly tehdy náramně důležité, samé lkaní z touhy a rozchodu, šišlavá podstata toho, co jsme považovali za lásku.

Nejlepší scéna: Závěrečné líčení manželčiny smrti.

Nejhorší scéna: Celá střední část, ve které popisuje, co se dělo o prázdninách. Nebavilo mě to a vlastně nemám pocit, že to jakkoliv přispívalo k hlavní dějové linii.

Zajímavost o knize: Třináctá autorova kniha, získal za ní Bookerovu cenu v roce 2005 (mezi další nominované patřili třeba Ishiguro nebo Barnes).

Zajímavost o autorovi: Je často zmiňován jako kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. Jednou mu prý někdo volal, že cenu získá, ale pak ji dostal někdo jiný.

Zásadní myšlenka: Smrt nás vždycky poznamená.

Můj názor: Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy nějak začetla. Vůbec jsem nechápala, proč bych se měla starat o osud nějakého staršího chlápka, který se vrací na místo, kde jako dítě trávil prázdniny. Jasně, dalo se předpokládat, že děj spěje k nějaké tragédii, ale to neznamenalo, že mě to zajímá.

Víc jsem se do knihy začetla až později, když se vypravěčovo mladé já konečně skamarádilo Graceovými a hlavně když se víc začal vracet k životu a nemoci své ženy.

Závěrečné propletení dvou smrtí a určitý záchvat šílenství, které vyvolalo v mysli hlavního hrdiny, sice dalo celému románu jakési vyústění, ale já osobně si vůbec nejsem jistá, o čem vlastně autor psal. Očekávám, že k lidem s jiným životním příběhem román mluví jasněji, mně zůstal jeho smysl zatím skrytý.

Podobné knihy: Začátek na řadu způsobů (Jon McGregor), Zeptej se táty (Jan Balabán)

Hodnocení: 

Édouard Louis - Kdo zabil mého otce & Boje a proměny jedné ženy

Milý čtenářský deníčku,

Louisovi vyšel v Čechách jeho poslední román a na jaře zaplnil knižní média svou návštěvou Prahy. I kvůli tomu jsem se rozhodla přečíst si jeho dvě předchozí knihy, ve kterých se svým způsobem vyrovnává se vztahy s otcem a matkou.

 

zdroj: goodreads.com

Citát: Maskulinita – nechovat se jako holka, nebýt teplouš –, to znamenalo vypadnout ze školy co nejdřív a předvést ostatním svou sílu, ukázat svou nepoddajnost, a konstrukce maskulinní identity, jak z toho vyvozuju, tedy představovala rezignaci na jiný život, jinou budoucnost, jiný společenský osud, který by umožnilo studium. Maskulinita tě odsoudila k chudobě, finanční nouzi. Nenávist k homosexualitě = chudoba. (Kdo zabil mého otce)

Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat. (Souboje a proměny jedné ženy)

Zásadní myšlenka: Ať dělají chudí lidé cokoliv, společnost a třída je stejně semele.

Něco pro mě nového: Pár detailů z francouzské politiky o tom, jak se na přelomu tisíciletí začalo pomalu ukrajovat ze systému sociální podpory.

Můj názor: Autor píše neustále tu samou knihu a postupně čím dál víc tíhne k tomu používat svoje romány jako manifest proti kapitalismu a třídním rozdílům. Myslím, že ještě před deseti, patnácti lety by k takovým hlasům v Česku byli lidé hluší, ale dnes se tu najde celkem významné množství městských liberálů, kteří se otevřeně hlásí k levici a pro které může být Louisova tvorba inspirativní.

Pro mě osobně jsou tyto dvě krátké knížečky až příliš angažované, prvoplánové a nesouhlasím s autorem v tom, že společnost a chudoba může za to, že jsou někteří lidé zlí, nemocní a nachází se v celkově bezvýchodné situaci.

Jsem hrozně zvědavá, o čem bude psát za dvacet let. Osobně očekávám, že ho postupně přejde "mladický radikalismus" a s věkem dospěje ke smířlivějšímu pojetí světa.

Knihy samotné jsou kraťounké, rychle přečtené a příběhy rodičů jsou vylíčeny tak sugestivně, že si je vybavím i několik měsíců od přečtení. Rozhodně se dají doporučit komukoliv, kdo se nebojí levicových názorů.

Trochu víc se mi líbila ta o matce, protože mi přišlo, že tam víc připouštěl, že může existovat východisko, zároveň je vidět, že s ní měl mnohem bližší vztah (i když to v jednu chvíli popírá slovy, že už jako dítě ji nechtěl zatěžovat svými problémy). Knize o otci bych dala jen tři hvězdičky.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B.(Édouard Louis), Svobodné ženy, svobodní muži (Camille Paglia), Sedmá funkce jazyka (Laurent Binet)

Hodnocení: 

Julian Barnes - Elizabeth Finch

Milý čtenářský deníčku,

knížku Elizabeth Finch jsem si koupila na služebce v Anglii krátce potom, co vyšla. Překvapilo mě, jak rychle ji nakonec přeložili do češtiny a říkala jsem si, že si ji už opravdu musím přečíst, abych aspoň trochu předběhla ostatní tuzemské čtenáře.

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) I've often puzzled over the relationship between men and women. (Men and men to a lesser degree, women and women hardly at all: the latter pairing seems obvious and sensible, not just as a matter of taste, but of necessity, given how the world has been fucked up by men.)

2) And what category did my love for EF fall into? Well, I'd say that it was Romantic-Stoic, which was appropriate. And say did I love her more than either of my wives? Put it this way: part of love is being surprised by the person you love, even if you know them deeply and well. It's a sign that love is alive. Inertia kills love - and not just sexual love; all kinds of love.

Nejlepší scéna: Bavil mě příběh císaře Juliana a autorovy úvahy o tom, co by se stalo, kdyby nakonec jeho ústup od křesťanství uspěl napříč celou tehdejší Římskou říší. Nebyla by žádná renesance, žádné osvícenství, protože křesťanství by nezastavilo rozvoj antické vědy a umění.

Nejhorší scéna: Úvodní popisy hodin s EF. Moc jsem jim nerozuměla a nechápala jsem, co že to vlastně chce EF studentům předat.

Zajímavost o knize: Hlavní postava je částečně založena na Barnesově známé Anitě Brooknerové, spisovatelce, laureátce Bookerovy ceny a kunsthistoričce.

Zásadní myšlenka: Interpretovat život starověkého císaře je možná jednodušší než snažit se popsat tajemný život člověka, kterého jste znali dvacet let.

Něco pro mě nového: Postava Juliana Apostata, vůbec jsem si nepamatovala, že někdo takový v antickém Římě vládnul.

Můj názor: Musím říct, že angličtina v tomto případě byla zásadní překážkou. Barnesova slovní zásoba je hodně bohatá a téma náročné. I proto se mi asi nejvíc líbila střední část o císařovi, které jsem rozuměla docela dobře, kdežto u rámujícího příběhu mi asi unikaly nuance, které by celé dílo udržely pohromadě.

Celkově jsem si ale knihu užila, Barnesův styl, ve kterém propojuje esej a běžné vyprávění, mě baví, a i tentokrát jsem si vypsala spoustu citátů a trefných pozorování o lidském životě a vztazích.

Myslím, že někdy v budoucnu se ke knize vrátím v češtině, abych si jí znovu užila a pochopila, co mi při prvním čtení uniklo.

Podobné knihy: Roviny života (Julian Barnes), Loutkář (Jostein Gaarder)

Hodnocení: 

Daniel Kahneman - Myšlení, rychlé a pomalé

Milý čtenářský deníčku,

Myšlení, rychlé a pomalé patří mezi nejdoporučovanější naučné knihy vůbec. K jejímu přečtení mě nakonec motivovalo několik podcastů, kde hosté zmiňovali, že po jejím přečtení se jim daří lépe směřovat týmy ke správným rozhodnutím. Tenhle odstín jsem v ní nenašla, ale spoustu jiných ano.

zdroj: goodreads.com

Citát: Mnozí lidé efektům primingu nevěří, protože tyto účinky neodpovídají jejich subjektivnímu prožitku. Pro mnoho jiných jsou tyto závěry pobuřující, protože představují ohrožení subjektivního pocitu kontroly a autonomie. Pokud by obsah šetřiče obrazovky na opodál stojícím počítači mohl ovlivnit naši ochotu pomoci neznámému člověku, a my si toho vůbec nebyli vědomi, jak svobodní bychom pak byli?

Nejlepší část: Asi nejvíc mě překvapila tzv. iluze zpětného pohledu, kdy si člověk autenticky myslí, že měl v minulosti jiný názor, resp. přiřazoval nějakým tehdy budoucím jevům jiné pravděpodobnosti. Když pak vidí, co se skutečně stalo, má tendenci tvrdit, že to přece říkal.

Nejhorší scéna: Nebavily mě moc kapitoly o riskantních hrách. Samozřejmě, že ty poznatky jsou úžasné a autor za ně právem získal Nobelovu cenu, ale jejich podrobné vysvětlení mi připadalo zdlouhavé a vlastně jsem neměla ambici vše do detailu pochopit. I proto mi přišlo, že příklady se neustále opakují (popíšu hru takhle a člověk si přirozeně nevybere tu nejvýhodnější možnost). Zároveň jsem měla pocit, že občas autor opomíjí určité aspekty reálného života, díky kterým by nevýhodné volby dávaly smysl (po 100 her by na tom člověk byl pravděpodobně lépe, ale zrachoval by možná už po dvou, třech neúspěšných).

Zajímavost o knize: Další vědecké studie zpochybnily silný efekt primingu. Výzkumníkům se nedaří zopakovat experimenty, které Kahneman v knize cituje. Nikdo netvrdí, že efekt primingu neexistuje, ale pravděpodobně bude výrazně slabší, než tvrdí uvedené studie.

Zajímavost o autorovi: Získal Nobelovu cenu za ekonomii za svou prospektovou teorii, která ukazuje, že lidé nevolí nejvýhodnější možnosti v riskantních hrách, například kvůli averzi ke ztrátě.

Zásadní myšlenka: Lidské uvažování lze popsat dvěma systémy, kdy jeden je rychlý, intuitivní a dopouští se chyb, a druhý je sice v úsudku pečlivější, ale většinou se mu nic dělat nechce a raději nechá makat zkratkovitějšího bráchu. Ale my si myslíme, že všechno dělá ten logický, "neomylný".

Něco pro mě nového: Že se "unconscious bias" týká i něčeho jiného než genderových, rasových a podobných předsudků.

Můj názor: Kniha v úvodu představí celkem jednoduchý koncept dvou systému a v dalších kapitolách na sebe vrší příklady nevědomých zkreslení, které Systém 1 způsobuje. Je vidět, že autor je psycholog, protože se snažil vysvětlení podat tak, aby si ho čtenář zapamatoval. Uvádí příběhy ze života, nechává čtenáře vyzkoušet si různé situace, na konci shrnuje, o čem kapitola byla a její základní body formuluje jako ukázky z rozhovorů. To všechno mi opravdu pomohlo, aby ve mně aspoň něco zůstalo.

Kniha je dlouhá, obsáhlá a vyplatí se ji číst pomalu a opakovaně se k ní vracet. Překlad mi přišel skvělý a věřím, že musel dát spoustu práce, těžko říct, jestli většina termínu v češtině před tím vůbec existovala.

Čtyři hvězdy dávám především za zdlouhavou kapitolu o prospektové teorii a také proto, že mi chyběly nějaké domácí úkoly na delší časový úsek, třeba týden nebo měsíc. Myslím, že musí existovat nějaká "zadání" ve smyslu "všímejte si příští týden těchto situací a zapisujte si, co jste si mysleli/vybrali". Hodně by mi to pomohlo s převodem teoretických poznatků do praktického života.

Podobné knihy: Sapiens (Yuval Noah Harari – protože také boří spoustu mýtů, i když ne o myšlení, ale o historii), Poválečná Evropa (Tony Judt – obsáhlá kniha popisující souvislosti, které by člověk jinak snadno přehlédl)

Hodnocení: 

Jon McGregor - Začátek na řadu způsobů

Milý čtenářský deníčku,

četla jsem nedávno od stejného autora Rezervoár č. 13 a nebyla jsem zrovna nadšená. Ale protože jsem měla pocit, že jde o uznávaného autora, dala jsem mu ještě jednu šanci. Bohužel ji nevyužil.

zdroj: databázeknih.cz

Citát: David se chtěl s někým o tenhle příběh podělit s fotkou v ruce, chvilku ji podržet, pak mu ji podat, cítit hrubou strukturu šednoucí lepenky, obrátit ji a přečíst datum a čísla poznamenaná tužkou na zadní straně, přejet bříškem prstu po rýhách v matném povrchu snímku.

Nejlepší scéna: Odchod Eleanor z jejího rodného domu. Spolu s ní jsem prožívala naději na lepší zítřky, daleko od despotické matky. Zároveň jsem litovala otce, který postupně ztrácí kontakt s několika dětmi jen proto, že jeho žena nemá pochopení pro život, jaký si zvolily.

Nejhorší scéna: Nekonečný popis práce v muzeu a manželčiných depresí, kdy se ani jedno po mnoho desítek stran nikam neposouvá. Já chápu, že přesně takhle to ve skutečném životě vypadá, ale číst o tom mi připadalo zoufale nudné.

Zajímavost o knize: Objevila se v širších nominacích na Bookerovu cenu a užších na Dublinskou literární cenu. Žádnou ale nezískala.

Zásadní myšlenka: Jak pokračovat v životě, když neznám jeho začátek?

Můj názor: Dalším důvodem, proč jsem si knihu vybrala, je, že mě zajímá život v Anglii po druhé světové válce. V knize se sice vyskytnou drobné odkazy na dobu, například propuštění hlavního hrdiny z práce, ale obecně autor necítil potřebu nějak podrobněji dějinné pozadí událostí popisovat.

Zbývá tedy pouze příběh. Na začátku ho úplně zkazila anotace, která prozrazuje všechny detaily, které se čtenář dozvídá postupně a některé až úplně v závěru knihy. Navíc upřímně, děj není zrovna nabitý nečekanými zvraty. Od začátku do konce všechno plyne podle těch nejpřímočařejších očekávání.

Věřím, že někdo se mohl najít v hlavním hrdinovi. Mám okolo sebe hned několik lidí, kteří se rádi hrabou v minulosti, sestavují rodokmeny a rádi shromažďují drobné připomínky na minulé události. Já k tomuto typu lidí ale vůbec nepatřím, nepěstuji vztah k věcem, pouze k datům (fotky, blogy, jiné online záznamy), takže mi Davidova obcese vlastní minulostí přišla dost protivná.

Jediné, co se mě trochu dotklo, byla postava Eleanor. Soucítila jsem s ní kvůli jejímu nesnadnému dětství a pozdější neřešitelné depresi. Ale zároveň se mi nelíbilo, jak ji autor postupně vyhladil do ztracena (a zázračným lékem se stalo narození dcery). Samozřejmě, možná se to tak skutečně děje, ale osobně si z takového příběhu nemůžu nic vzít a v dnešní době mi připadá neakceptovatelné někoho nechat jen tak trpět a čekat, že všechno spraví čas.

Zároveň nechci sklouznout jen ke dvěma hvězdičkám, protože kniha se četla v zásadě dobře, charaktery byly vybudovány robustně a rozhodně nešustily papírem. Myslím, že i když já osobně na ní nic nevidím, spousta lidí si její čtení užije.

Podobné knihy: Jediný příběh (Julian Barnes), So much life left over (Louis de Bernières)

Hodnocení: 

Andrés Barba - Město světla

Milý čtenářský deníčku,

v době vydání Města světla se o něm hodně mluvilo, všichni ho chválili. Jsem ráda, že jsem se k němu po dlouhé době taky dostala a zase ochutnala trochu ze španělské literatury.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jaká záhada působí, že naši zkušenost utvářejí některé obrazy, a jiné ne? Bylo by útěšlivé myslet si, že paměť je stejně vybíravá jako náš vkus, že si vzpomínky uchovává podobně náhodně, jako se náš jazyk rozhodne, že mu chutná maso, a ne mořské plody, avšak kdesi v hloubi s jistotou víme, že i toto, nebo spíš hlavně toto odpovídá tajnému klíči, který je potřeba rozluštit, a rozhodně není nijak náhodný. Úsměv toho kluka mě rozrušil, neboť stvrzoval, že mezi námi došlo k jakémusi propojení, že u mne cosi začalo a u něho pak skončilo.

Nejlepší scéna: Když průzkumníci dorazí do hlavního prostoru, který děti obývaly. Dokonale jsem si představila dětmi vytvořené prostředí, které vypadá úplně jinak než svět dospělých a fungují v něm úplně jiná pravidla, jako by se lišilo i samotnými přírodními zákony.

Nejhorší scéna: Chycení dítěte v džungli, vzájemná zranění se mi zdála horší než předchozí útoky, i když třeba skončily smrtí.

Zajímavost o knize: Lepší překlad názvu by byl Republika světla, ale jiná kniha se slovem "republika" v názvu vyšla zrovna krátce před tím v Pasece, proto se rozhodlo nakladatelství název změnit (zdroj: Liberatura s překladatelkou Anežkou Charvátovou).

Zajímavost o autorovi: Kromě vlastního psaní se věnuje také překladu. Na to, kolik toho napsal, mi připadá hrozně mladý (*1975)!

Zásadní myšlenka: Dětský svět je fundamentálně odlišný od toho dospělého a zdá se, že vzájemně nejsou kompatibilní.

Můj názor: Knížku jsem přečetla hrozně rychle a byla jsem strašně napjatá, jak konkrétně skupina dětí skončí (od začátku se ví, že všechny děti zemřely). Naštěstí mě nijak neiritoval vypravěčův styl, který se pohybuje někde na pomezí dokumentu, úředničiny a zároveň typickým způsobem nespolehlivého vypravěče kličkuje mezi skutečností a zasunutými vzpomínkami.

Už v polovině čtení jsem si pustila Liberaturu a Do slov, které se oba v jedné ze svých epizod knize věnují. Nějak jsem si nebyla jistá, co tím příběhem chtěl vlastně autor říct. Nakonec jsem si z toho vzala hlavně popis dětství a hledání, kde ono končí a začíná dospělost svázaná všemi společenskými konvencemi.

Zároveň si ale nejsem jistá, jestli jsem zrovna tohle téma potřebovala nějak víc prozkoumávat, rozhodně mi tyto divoké děti neposkytly nějaké překvapivé zrcadlo k mojí současnosti. Nakonec jsem si tedy hlavně užila pozvolný popis drásavé události, drobné detaily a ohromující závěr. Kdyby byla kniha delší, myslím, že by mě nebavila. Ale díky její stručnosti jsem si ji užila, a i když mě téma úplně neoslovilo, nepovažuju ji za ztrátu času.

Ocenila jsem, že v porovnáním s Obdobím hurikánů není tak brutální a také že je daleko přímočařejší. Zároveň v sobě mají oba tituly zvláštní magii, která k hispánské literatuře patří. V obou případech oceňuji skvělý překlad Anežky Charvátové.

Podobné knihy: Období hurikánů (Fernanda Melchorová), Pán much (Wiliam Golding)

Hodnocení: