Julian Barnes - Než potkala mě

Milý čtenářský deníčku,

Julian Barnes se pro mě stane objevem tohoto roku. Než potkala mě možná nepatří mezi jeho nejznámější díla, ale já byla nadšená. Autor zde na malém prostoru a s velkou dávkou černého humoru rozebírá manželství, nevěru a relativitu paměti. To všechno jsou témata, která mě dlouhodobě fascinují.

zdroj: goodreads.com

Citát: Je něžný, chytrý, nenaparuje se, nevytahuje se a nekomanduje jako spousta příslušníků jeho pohlaví. To tvrdí většina jejích kamarádek a Ann s nimi ochotně souhlasila. Až do dneška. Graham jí postupně přestal připadat jiný než ostatní muži. Přestala cítit, že se o ni zajímá. Proměnil se v muže podobného druhým - láskou a úžasem ho naplňují vlastní emoce a zároveň bagatelizuje city své partnerky. Přešel na druhou stranu.  

Nejlepší scéna: Hlavní hrdina je na líbánkách s druhou ženou, užívá si je, vůbec si nepřipadá ženatý. Po dvou letech už ano.

Nejhorší scéna: Když si Graham přijde pro radu k Jackovi a ten si svoje moudra hrozně cucá z prstu, prdí a doprovází to rádoby vtipnými hláškami.

Zajímavost o knize: Podle doslovu se zdá, že stylem trochu vybočuje ze zbytku autorovy produkce, ale tématy nikoliv. Jde o jeho druhou knihu, napsal ji v 80. letech.

Zajímavost o autorovi: Za Vědomí konce získal Man Bookerovu cenu, už před tím byl několikrát nominován.

Zásadní myšlenka: Není důležité, co se v minulosti stalo, ale co si o tom dnes myslíme.

Něco pro mě nového: Celou dobu jsem měla neodbytný pocit, že děj se odehrává v New Yorku, ale přitom šlo celou dobu o Londýn. Zvláštní.

Můj názor: Jak už píšu v úvodu, autorův styl i témata mě nadchla. Zpětně jsem až překvapená, protože román napsal muž a témata bych taky označila za spíše chlapská, přesto ke mně nějakým způsobem promlouvala a spousta postřehů o manželství a partnerských vztazích vůbec mi přišla velmi vystižná. Samotná žárlivost je mi cizí, ale Grahamovu posedlost předchozími Anninými vztahy jsem dokázala tak nějak pochopit.

Nejzajímavější pro mě ale byla celkově práce s minulostí. Graham ví, že milenecké vztahy, které se odehrály dávno před tím, než ho Ann poznala, nejsou pro jejich současný vztah vůbec relevantní, ale sám sebe stále mučí představami, co v nich všechno prožila a jakou perspektivu jí to dává pro její současný vztah s ním, nudným univerzitním profesorem. Zdá se mi, že tím autor vyjadřuje, že jakékoliv zážitky se dají překroutit a čím jsou vzdálenější, tím důležitějšími se můžou stát, možná právě díky tomu, že si z nich pamatujeme pořád méně. Absurdní závěr jim dá ještě hrozivější rozměr. Sama se teď v myšlenkách často vracím do minulosti a autorův příspěvek k pohledu na její hodnocení se mi zdá v těchto dnech hodně inspirativní.

Hvězdičku strhávám za neodbytný pocit, že děj se odehrává v New Yorku, chybělo mi tu něco typicky anglického a také vyústění příběhu se mi zdálo trochu zvláštní, asi bych uvítala ještě pár stran navíc.

Podobné knihy: Sobota, Skořápka, Amsterdam (Ian McEwan)

Hodnocení:

Timur Vermes - Hladoví a sytí

Milý čtenářský deníčku,

tak předně na knížce chybí varování, že v ní umírají děti. Na jednu stranu jde o komedii, která si utahuje z politiků a televizní zábavy, na tu druhou tady máme stovky tisíc uprchlíků v rukách nemilosrdného autora, o které se čtenář prostě musí bát.

zdroj: goodreads.com

Citát: (přirovnání k nepřijímání uprchlíků Evropskou unií v roce 2015) „V poloprázdném člunu pak sedí lidé, kteří zabili jiné lidi jenom proto, aby se jim pohodlně sedělo. Jsou to vrazi a jejich čin je dostihne. Napřed se z něj zkusí nějak vymluvit. Pak ho budou ospravedlňovat. Což nepůjde, protože každý vidí, že člun je poloprázdný. Nakonec se tedy pokusí své kritiky umlčet. Už chápete?“

„Copak je to neodvratné?“ 

„Pochopitelně. Když v roce 2013 pluly na hladině Středozemního moře mrtvoly, provinili jsme se neposkytnutím pomoci. Jenže kdo by to přiznal? A tak si lidé, kteří v životě žádného uprchlíka neviděli, začali namlouvat, že jsou oběti. Tento první příklon k pravici byl naší reakcí na mrtvé, kteří zatím pluli dva tisíce kilometrů daleko.

Nejlepší scéna: Když si Nadache uvědomí svůj posvátný úkol zůstat s uprchlíky a dovést je do Německa. Všechny drobné výměny mezi ní a Lionelem, kdy ona je hloupá televizní hvězdička a on pragmatický muž, kterému by stačil dobrý život pro něj a pár přátel.

Nejhorší scéna: (Spoiler alert) Ta závěrečná. Nikdo mi jí z hlavy nevymaže, byla popsána velmi sugestivně, jako čtenář jsem cítila obrovskou bezmoc. Hlavně proto, že věřím, že ve skutečnosti bych to dopustila taky. Koneckonců, v malém měřítku se to teď děje na bělorusko-polské hranici.

Zajímavost o knize: Vlastně nejde tak úplně o komedii a někteří recenzenti autorovi právě tohle vyčítají. Zdá se jim, že nedostatek vtipu a přílišná délka způsobuje, že se děj moc táhne. Přiznám se, že jsem měla podobný pocit.

Zajímavost o autorovi: Pracoval jako novinář a také ghostwriter - psal knihy (nebo jen části?) pro jiné spisovatele.

Zásadní myšlenka: Problém uprchlíků je natolik komplexní a tolik lidí na něm chce vydělat, že zaujmout nějaké funkční a zároveň morální stanovisko je nemožné.

Něco pro mě nového: Vhled do televizní redakce, jak se připravuje scénář k pořadu, jehož tváří je nějaká známá hvězdička, ale všechny nápady jsou spíš z hlav dramaturgů, markeťáků a jiných členů realizačního týmu.

Můj názor: Nemůžu říct, že by děj měl spád. Extrémně mě nebavila linka bulvární novinářky a koneckonců i při sledování prostinké Nadache jsem dost trpěla. Při tom tyhle dvě patřily mezi nejvtipnější figury románu. Pomalá agónie ale nakonec dospěje k velkolepému, nečekanému závěru. Z něj sem si fakt sedla na zadek.

Zpětně oceňuju autorovu trpělivost s jakou před čtenáře dává různé střípky skládačky a absolutně mu znemožňuje zaujmout jakékoliv morální stanovisko. Když už něco začne vypadat schůdně, objeví se nová skutečnost, která tento postoj zcela zdiskredituje.

Proto nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ten znepokojivý obraz v zrcadle, které nám Vermes nastavil, se nedá ignorovat a já o něm budu ještě dlouho přemýšlet. Kdyby to zvládl na tři sta stranách, byla bych radši, ale i těch skoro pět set za přečtení stojí.

Podobné knihy: Problém tří těles (Liou Cch'-sin), Hry bez hranic (Michal Kašpárek)

Hodnocení: 

Pavel Bareš - Meta

Milý čtenářský deníčku,

tak tohle byla pecka. Naprostá, dokonalá pecka. Skvělé české sci-fi o tom, co by se stalo s X-Meny, když by jejich hlavní náplní práce byla prezentace na instagramu. A taky o stalkingu, hledaní vlastní identity a prostě o všem, co člověk řeší, když studuje vysokou. A ani osm let od státnic mi ty problémy nepřišly banální.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Setkání s Matyášem ve foodcourtu v OC Nový Smíchov, kde ji pozoruje její pronásledovatel. (a tisíc dalších scén)

Nejhorší scéna: Retrospektivní vyprávění z doby rozchodu s Matyášem. Autor to sice udělal chytře, mluvil na úvod o počasí, aby bylo jasné, ve které časové rovině se děj odehrává, ale já byla natvrdlá a došlo mi to až docela pozdě a měla jsem v téhle části děje trochu guláš.

Zajímavost o knize: Jedno z prvních mainstreamově rozšířených českých sci-fi, které se dá zařadit do současné světové vlny angažované fantastiky (rasismus, feminismus, sexuální obtěžování, gender).

Zajímavost o autorovi: V rozhovoru s ním jsem četla, že na začátku byl nápad na svět a všechna ta vážná témata pak přišla sama, bylo to pro něj, jako by on sám seděl se čtenářem na pivu a řekl mu všechno, co si o světě myslí, pěkně bez obalu a kudrlinek.

Zásadní myšlenka: Ve světě nekonečných možností se špatně hledá vlastní identita.

Něco pro mě nového: Popis stalkingu a jeho vývoje od neškodných zpráv, na které by hrdinka klidně mohla reagovat smířlivěji, po nebezpečné vydírání, které ohrozí její zdraví a svobodu.

Můj názor: Záměrně jsem si o knize nic dopředu nečetla, jen jsem zaznamenala, jak jí někdo neustále chválí. Od první stránky mi bylo jasné, že se taky zařadím mezi nadšené fanoušky. Hlavní hrdinka je mi svojí povahou hodně blízká a její životní zkušenost se do značné míry shoduje s tou mojí. To znamená, že je celkem normální, docela chytrá, má komplikovaný vztah s matkou, věří ve feminismus, klimatickou změnu a vzájemný respekt. Navíc i její rodiče se rozvedli a tak jí v životě od určité chvíle chybí otec. Pořád nemůžu uvěřit, že tak skvělou ženskou postavu napsal chlap.

Líbil se mi civilní jazyk, působil na mě autenticky, přesně tak bych o svých zkušenostech psala, nebo spíš vyprávěla, já. Děj má spád, ale při tom to není hloupé defilé akčních scén se spoustou krve a zvonících nábojnic. Když pominu honičku na hřbitově (a propichování uší), umím si představit, že bych všechny tyhle věci mohla prožít taky. Kdybych si uměla změnit podobu obličeje.

Tím se dostávám k fantasknímu prvku. Super schopnosti byly skvěle vymyšlené a jejich použití v showbysnysu uvěřitelné, žádné logické zádrhely jsem nepozorovala. Zároveň je vidět, že autor sice vybudoval nadpřirozený svět, ale všechny věci, které hlavní hrdinka řeší, se vztahují k tomu našemu. Jen v knize dostávají atraktivnější kulisy a napínavou dějovou linku. Udržet tuhle rovnováhu bylo pro Bareše (aspoň podle rozhovorů) snadné, ale na literárním poli se mi zdá jeho talent výjimečný. Tleskám a těším se na další.

Podobné knihy: Páté roční období (N. K. Jemisin), série Poutníci (Becky Chambersová)

Hodnocení: 

Ari Šavit - Země zaslíbená

Milý čtenářský deníčku,

už nevím, kde jsem na tuhle knihu přišla, takže můžu poděkovat jen neznámemu vesmíru za její doporučení. Absolutně skvěle shrnutá historie Izraele od prvních sionistů po současnou politickou situaci a aktuální hrozby.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší kapitola: O první arabsko-izraelské válce, tedy válce za nezávislost, při které došlo k vyhnání Palestinců z jejich domovů, mnoho vesnic a měst bylo zcela srovnáno se zemí a mnoho potomků tenhdejší uprchlíků stále žije v provizorních podmínkách v Gaze nebo na Západním břehu.

Nejhorší kapitola: Asi nejméně pochopitelná pro mě byla kapitola o Masadě, dávné legendě, kdy Židé obležení v pevnosti římskou armádou raději spáchali hromadnou sebevraždu než aby padli do zajetí.

Zajímavost o knize: Autor knihu napsal v angličtině a zdá se, že do hebrejštiny ani nebyla přeložena.

Zajímavost o autorovi: Autor je vnukem jednoho z prvních sionistů, který přijel do Izraele na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Zásadní myšlenka: Izrael má nezpochybnitelné právo na svou existenci, ale měl by se vyrovnat se svou minulostí.

Něco pro mě nového: I když jsem toho o Izraeli četla už docela dost, teprve teď mám pocit, že to do sebe zapadlo. Hlavně první polovina dvacátého století pro mě do teď ležela v neprostupné mlze, ta druhá zase nabyla konkrétních obrysů se spoustou detailů.

Můj názor: Knihou jsem se prokousávala dlouho, některé pasáže se mi zdály nudné, překvapivě to většinou byly ty s rozhovory s účastníky historických okamžiků. Šavitův popis mi většinou přišel zajímavější, barvitější. Zároveň ale přiznávám, že se autor často opakuje, respektivě znovu připomíná již dříve vyřčené teze, protože na aktuálním příkladě opět vynikne jejich pravdivost.

Líbí se mi, jak autor kombinuje vyprávění velkých dějin s příběhy běžných obyvatel. Díky tomu si, doufám, zapamatuju popisované události a až o nich budu číst v nějakém dalším románu nebo poslouchat v televizi, automaticky si je zařadím na správné místo izraelsko-arabské skládačky.

Musím se také přiznat, že se dokonale ztotožňuji s autorovým náhledem na izraelsko-palestinský konflikt, tedy že by Židé měli opustit Západní břeh, Gazu a území dobytá po roce 1967, arabští obyvatelé by měli získat rovnoprávnost a Izrael by se měl sekularizovat. Zároveň ale musí zůstat suverénním státem, Írán ani jiné arabské země by neměly ohrožovat jeho bezpečnost, naopak musí jednou pro vždy uznat jeho existenci.

Podobné knihy: Za oponou války (Jakub Szántó), Poválečná Evropa (Tony Judt)

Hodnocení: 

Stephan Orth - Couchsurfing v Číně

Milý čtenářský deníčku,

když jsem poprvé uviděla sérii knížek o cestování s Couchsurfingem, tak jsem jako dlouholetý aktivní člen zajásala. Jako první se mi do ruky dostal díl o autorově cestě do Číny. Očekávání úplně nenaplnila, ale odsoudit ji taky nemůžu.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jako reklamní vysílání, ale osobnější, jako návštěva obchodního zástupce u domovních dveří, ale u tisíců lidí současně, jako videohovor s kamarádkou, ale s komerčním záměrem. Na první pohled se nedá zjistit téměř žádný rozdíl oproti internetovým celebritám, které prodávají pouze samy sebe a přitom použivají ta stejná bílá sluchátka a ten stejný software na optimalizaci obličeje. Doba se změnila: před pár lety byli lidé, kteří neustále sedí u počítače, považováni za nerdy. Dnes jsou lidé před obrazovkami za hvězdy. (Orth právě prochází kolem malého ochodu, ve kterém prodavačka sedí před počítačem a živě vysílá takový osobní teleshopping)

Nejlepší scéna: Jednoznačně nejzajímavější se mi zdála návštěva provincie Sin-ťiang, kterou obývají Ujgurové, tedy utlačovaná menšina, jejíž příslušníky vláda ve velkém posílá do převýchovných táborů a celkově jakkoliv znemožňuje jejich národnostní určení.

Nejhorší scéna: Moc mě nebavily návštěvy velkých měst z úvodu knihy.

Zajímavost o knize: Autor mapuje především svoji poslední tříměsíční cestu po Číně, ale v této zemi už byl i několikrát před tím a občas v knize zmíní nějaké místo, které navštívil v minulosti.

Zajímavost o autorovi: Autor je německý žurnalista a cestovatel. V češtině mu vyšly už čtyři knihy o cestování po gaučích (Irán, Rusko, Čína, Saudská Arábie). Má hezký instagramový profil.

Zásadní myšlenka: Neurazit, neohrozit, ale dozvědět se co nejvíc. Prozkoumat turistické taháky i úplně obyčejné oblasti.

Něco pro mě nového: Popis neuvěřitelně rychlého růstu. Tam, kde před pár lety byla pustina, se dnes tyčí sídliště, budování vysokorychlostních tratí se tam děje také vysokorychlostně.

Můj názor: Sama jsem tímto způsobem cestovala, takže popisy toho, jak si autor hledá ubytování a jak různorodí jsou jeho hostitelé, pro mě nebyly tak překvapivé. Pro člověka, který tento způsob cestování nezná, můžou některé příhody působit originálně, ale věřte mi, nic výjimečného na nich vlastně není.

Víc jsem se začetla až v druhé polovině knihy, když autor navštíví severokorejskou hranici a taky zmiňovanou ujgurskou provincii, protože na mě dýchla exotika. Zároveň ale zpětně oceňuju i zbytek knihy, protože Couchsurfing je především o tom poznat běžný život místních, jejich drobné boje a ústupky komunistickému režimu a taky neuvěřitelně barevný digitální svět, který se od toho českého (západního?) hodně liší.

Pokud v knihovně zakopnu o další díly, asi si je půjčím. Autor mi připomíná mě, když jsem cestovala sama, a tak mám pocit, že to, co zažil, bych já prožila a popsala stejně. Což nutně neznamená dobře, ale rozhodně autenticky.

Hodnocení: 

Pavla Horáková - Srdce Evropy

Milý čtenářský deníčku,

něco tak strašně špatnýho už jsem dlouho nečetla. Teorie podivnosti byla naprosto famózní, takže další autorčinu knihu jsem si koupila naprosto bez přemýšlení. Chyba!

zdroj: goodreads.com

Citát: Říkám si, že někdy v době, kdy vzkvétala vídeňská moderna, předběhlo umění, móda i věda vkus a chápání většiny lidstva a už se s nimi nikdy nepotkaly. (Takových pozorování je kniha plná, zdají se mi celkem pravdivá, ale málokdy opravdu objevná)

Nejlepší scéna: Když se hrdinka vrátí z Vídně domů do Prahy, začíná koronavirová epidemie a ona se musí rozhodnout, jak dál.

Nejhorší scéna: Projížďka se Stephanem na obřím kole v Prátru. Romantické scény autorce nejdou.

Zajímavost o knize: Velkou část knihy tvoří autentické zápisky autorčiny prababičky, které jí připadaly natolik skvělé, že je chtěla veřejnosti představit.

Zásadní myšlenka: Uplynulo jen sto let, ale náš život se úplně změnil. Nesmíme zapomínat na minulost, protože se z ní můžeme hodně naučit nebo aspoň lépe porozumět tomu, co se děje dnes.

Něco pro mě nového: Spousta zajímavostí o Vídni a jejích obyvatelích, o které jsem absolutně nestála.

Můj názor: Moje hodnocení je velmi osobní, nic neříká o literární kvalitě kniha, která rozhodně nebude zanedbatelná. Myslím, že dokonce znám několik lidí, kterým se zvolený formát bude líbit.
Bohužel, já z něj byla nešťastná. Dlouhé pasáže o tom, jak se žilo před sto lety ve Vídni, kdo má jaké předky, jak se nějakou drobností zapsal do místních dějin, mě vůbec nebavily. Chtěla jsem dostat normální příběh mladé holky, která sice zkoumá historii, ale hlavně hledá sama sebe. Ten tam úplně nechybí, ale překrývá ho takové množství pro mě naprosto zbytečných naučných pasáží, že mě stálo hodně úsilí se vůbec prokousat na konec. A klidně to přiznám, už od půlky jsem ty historiografické pasáže přeskakovala.
Nebavily mě moc ani paměti prababičky. Sice hezky ilustrují tehdejší život, autorka k nim dohledává místní i historický kontext, ale to nic nemění na tom, že mě stačí představa, kterou jsem měla o tehdejší době do teď, a nepotřebuju znát tisíc a jeden detail o tom, jak si Kačenka léčila zlomený nárt.
Trochu jsem pookřála, když se hrdinka vrátila do Prahy, detaily z její historie mě zajímají aspoň o trochu víc, ale nakonec jsem se žádného výrazného závěru nedočkala. Přiznávám, že mi připadá asi nejlepší možný, protože jinak by se z toho mohla stát trochu červená knihovna, ale doufala jsem ve víc.

Podobné knihy: Láska v době globálních klimatických změn (Josef Pánek)

Hodnocení: 

Marshall B. Rosenberg - Nenásilná komunikace

Milý čtenářský deníčku,

Vánoce 2020 jsem strávila ve společnosti Nenásilného podcastu, když jsem poslouchala všechny jeho díly. Hodně mi daly a teď jsem měla štěstí, že jsem v knihovně narazila na knížku o nenásilné komunikaci, ze které vychází. A byla to naprostá pecka!

zdroj: goodreads.com

Citát: (autor přistupuje k lidem na párty) „Promiňte,” oslovil jsem skupinu lidí, se kterými jsem tam stál. ,,Cítím se nespokojeně, protože bych s vámi chtěl navázat bliżší kontakt, ale náš hovor takový kontakt, jaký bych si přál, nevytváří. Chtěl bych vědět, jestli tento hovor uspokojuje vaše potřeby a pokud ano, jaké potřeby to jsou."  (tohle je podle mě ukázka toho, jak zoufale nepřirozeně se nenásilná komunikace dá použít)

Nejlepší kapitola: Většinu principů jsem znala, ale úplně nové téma pro mě byl vztek a taky nenásilná komunikace směrem k sobě. Nemyslím si, že se tím začnu ze dne na den řídit, ale zdálo se mi, že by to mohla být užitečná technika, kterou bych si mohla postupně osvojit.

Nejhorší scéna: Asi nejslabší byla krátká zmínka o trestech a výchově. Autor sice přiznává, že sám má děti a jejich výchova je náročná a plná chyb z jeho strany, ale nabízená řešení se mi nezdají úplně prakticky použitelná, zvlášť s mladšími dětmi.

Zajímavost o autorovi: V rodině zažíval lásku a odpovědnost, na ulici byl šikanován. To v něm vyvolalo potřebu najít nástroj, díky kterému by násilí mohl čelit s pochopením a zároveň ho co nejvíce eliminoval.

Zásadní myšlenka: Pokud se pokusíme pochopit toho druhého, je větší pravděpodobnost, že on pochopí nás a společně dojdeme k řešení, které je pro všechny výhodné.

Něco pro mě nového: Pocity vyvoláváme uvnitř sebe na základě podnětů z okolí. Ale ty podněty za naše pocity přímo nemohou, to jak se budeme v určité situaci cítit je čistě na nás (i když to často není úplně vědomá volba).

Můj názor: Kniha mi poskytla komplexní obraz o metodě nenásilné komunikace. Rosenberg vysvětluje základní filozofii, poskytuje podrobný návod a výklad prokládá častými příklady rozhovorů a několika cvičeními, takže si čtenář opravdu zapamatuje, co se právě naučil. Základní pravidla jsou jednoduchá, ale jejich konkrétní použití docela rozmanitá, takže jsem neměla pocit, že by se autor opakoval. Jediné, co mi trochu vadilo, byly básničky, kterými text občas prokládal. Já chápu, že díky nim chtěl navodit nějakou pocitovou reakci a zvnitřnění celé metody, ale to prostě není můj styl. Na konci navíc přidává ještě trochu náboženský kontext, což pro mě jako českého čtenáře byl trochu znepokojivý závěr, ale odpouštím mu to, zbytek knihy se mu opravdu povedl a dostává ode mě plný počet bodů. Kromě toho ještě oceňuji překlad, myslím, že musel být hodně náročný. Na pár místech to možná trochu skřípe, ale celkově text působí hodně přirozeně.

Hodnocení: