Édouard Louis - Dějiny násilí

Milý čtenářský deníčku,

Skoncovat s Eddym B. se zapsalo mezi nejintenzivnější knížky, které jsem kdy četla. Takže tě asi nepřekvapí, že jsem další knihu od Louise přečetla docela brzo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Všímáš si, že když někomu něco vysvětluješ nebo mu povídáš, co děláš v životě, tak ti vždycky odpověděj, že to je zajímavý, vždycky je napadne akorát tohle slovo, pokaždý, to je zajímavý, ale většinou už se pak na nic nezeptaj. Divný. A pak abys mlčel. Máš utrum. Když se ti chce trochu to rozvíst nebo chvíli povídat o sobě, můžeš jim víš co.

Nejlepší scéna: Bavil mě ten koncept, kdy hlavní hrdina poslouchá přes dvěře svojí sestru, jak vypráví o tom, co se mu stalo. Autor z ní nedělá žádnou necitlivou krávu, naopak mi přijde, že o tom vypráví s velkou mírou soucitu pro svého bratra. Zároveň má autor potřebu její výklad komentovat a tím čtenáři ukázat, že i na první pohled upřímné převyprávění jeho příběhu nesouhlasí s tím, jak to ve skutečnosti cítí on.

Nejhorší scéna: Hrdina velmi krátce po znásilnění spěchá na pohotovost, aby si zajistil léky na prevenci nakažením HIV. Bylo mi ho strašně líto, že po tak příšerném zážitku musí řešit takové praktické věci, aby aspoň nějak omezil důsledky do budoucna.

Zajímavost o knize: Jako obvykle jde o autobiografický text a vyšel tři roky po popisované události.

Zásadní myšlenka: Vnitřní prožívání je velmi individuální a v podstatě není šance, že ho druhý pochopí ve vší jeho barevnosti. A přesto se nikdy nepřestaneme snažit druhým vysvětlit, jak jsme se cítili nebo co nás k určitému jednání vedlo.

Něco pro mě nového: Maghrebský typ - označují se jím lidé z oblasti severní Afriky kolem Alžírska. Ve Francii tvoří podobnou skupinu jako u nás Romové a jejich označení je spjato se stejnými negativními konotacemi.

Můj názor: Nepřišla mi tak intenzivní jako Skoncovat s Eddym B., ale zase rozebírala témata, ke kterým jsem schopná se lépe vztáhnout, tedy příčiny násilí a rasismu ve společnosti.

Hodně se mi líbila část, ve které autor vypráví příběh otce Reda (pachatele znásilnění), kde poukazuje na to, jak je situace imigrantů neutěšená, jak příšerný musí být život na ubytovně a i ti nejsilnější mají problém se z něj vymanit.

Po nějakém tom měsíci od přečtení už si toho nepamatuju mnoho, takže i proto dávám knize jen tři hvězdičky. Zároveň se ale těším, že si přečtu i ostatní autorovi knihy, kde se vypořádává se vztahem ke svému otci a matce.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Houbařka (Viktorie Hanišová)

Hodnocení: 

Markéta Pilátová - Senzibil

Milý čtenářský deníčku,

na začátku jsem byla zmatená, kdo je kdo a o co v Senzibilovi vlastně jde. Ale po padesáti stranách jsem se chytla, příběh začal mít jasnou struktura a opravdu mě bavil. Hned bych zase vyrazila do Jeseníků.

zdroj: goodreads.com

Citát: Emanova aura nebyla rozhodně v pořádku. Ale čekal by někdo u estébácké aury nějaké přijemné barvy spektra? Rudy ne. A nespletl se. Emanova aura byla podle očekávání jedovatě zelená až do fialova s černými okraji.

Nejlepší scéna: Mirkova návštěva v Kristiánově mentálním paláci.

Nejhorší scéna: Úvod, ve kterém autorka popisuje Rudyho práci v Institutu pro výzkum paranormálních jevů. Nějam se mi nadařilo na začátku poznat, o čem román bude, na jakou dobu se bude soustředit, překvapilo mě, že se nakonec odehrával v současnosti.

Zajímavost o autorovi: Její předchozí knihy byly nominovány na Magnesii Literu, překládá z angličtiny a španělštiny, píše i pro děti. A já si myslela, že je to debut!

Zásadní myšlenka: Moc korumpuje. Nebo nutí lidi běhat.

Můj názor: Bavil mě příběh a měla jsem ráda všechny hlavní postavy. Líbilo se mi, jak každý přemýšlí o svém místě ve světě, snaží se něčeho dosáhnout, ale zároveň to moc nepokazit. Nesnaží se změnit svět, ale aspoň se za svůj život nechtějí stydět.

Přestože námět působí fantasmagoricky, většina situací a pocitů postav je úplně obyčejná a často reflektují obecnější společenská témata. Autorka se otře o potřebu neustále něco sdílet, ale zároveň si zachovat tajemství, protože naprostá transparentnost není atraktivní. Ale hlavním motivem určitě zůstává morálka a spiritualita.

Zdá se mi, že v poslední době získávájí na popularitě české romány z okrajových regionů. Začala s tím Tučková (Bílé Karpaty), pokračovala Mornštajnová (Valašské Meziříčí) a Lednická (Karvinsko). Senzibil zapadá do stejné škatulky, která v čtenáři vyvolává touhu zmíněná místa navštívit. Podívat se do hor, kde se upalovaly čarodějniče, podle aury se dá poznat povaha člověka a rozhledna by se neměla stavět na místě, které se místnímu léčiteli moc nezdá. Taky jsou tu rozpadlé chalupy, ke kterým se dá dostat jen přes úzké, ztrouchnivělé mosty a v jejich útrobách ulpěla pachuť násilných činů.

Abych to shrnula, až na váhavý začátek můžu román doporučit. Nesedla jsem si z něj na zadek, nebudu ho dávat každému k příštím Vánocům, dokonce si myslím, že spoustu lidí bude trochu nudit nebo jim naopak bude děj připadat až zbytečně překombinovaný a možná mizerně vypointovaný. Ale mě osobně to dohromady zafungovalo skvěle a mám chuť si od autorky přečíst něco dalšího.

Podobné knihy: Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková), Kar (Miloš Urban)

Hodnocení:

Kenzaburó Óé - Soukromá záležitost

Milý čtenářský deníčku,

ten den jsem si v knihovně vybrala zcela náhodně tři knížky japonských autorů. Murakamiho Spánek mě spíš zmátl, Za sklem od Muratové nadchlo a u Soukromé záležitosti si zatím nejsem úplně jistá. Rozhodně mě znechutila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jak jsem řekl, jsem porodník, ale to, že jsem se mohl setkat s novorozenětem s mozkovou kýlou, je pro mě velikým štěstím a přál byeh si být i při pitvě. Dáte samozřejmě svolení k pitvě, že ano? Víte, možná vám v téhle situaci připadá nemístné, že o celé záležitosti mluvím tak bez obalu, ale snad tím budeme blíž záchraně dalšího dítěte s mozkovou kýlou! A kdybych měl být ještě upřímnější, tak myslím, že pro tohle dítě, pro vaši ženu i pro vás bude zkrátka lepší, když novorozeně zemře co nejdřív.

Nejlepší scéna: Když pobývá u své bývalé spolužačky. Cítila jsem z toho zoufalou snahu utéct před světem do minulosti, kdy ještě všechno bylo v pořádku, což je pocit, který občas také zažívám.

Nejhorší scéna: Převoz miminka s porodnice na neurologii, protože nikdo nevěřil, že by mohlo přežít a všichni ho berou jen jako věc (užitečnou nebo protivnou). Z jejich dialogů mi bylo fyzicky špatně.

Zajímavost o autorovi: Knihou se vyrovnával s narozením vlastního syna s mentálním postižením. Ten se pak vyskytuje i v jeho dalších knihách.

Zásadní myšlenka: Nikdo nechce postižené dítě, ale nikdo ani nemá sílu ho zavraždit. Rozhodnutí, že se o něj postará, je pro každého hrdinský čin.

Něco pro mě nového: Zvláštní atmosféra japonské společnosti, která nepřipouští žádné city nebo slabost.

Můj názor: Jak jsem zmiňovala už mnohokrát, vadí mi knihy, ve kterých trpí nebo umírají děti. Soukromá záležitost dala této problematice úplně nový, naprosto obludný rozměr. Přemýšlela jsem, že knihu odložím, ale to nešlo, nemohla jsem toho novorozence nechat napospas jeho slabošskému otci a bezcitným lékařům. Postupně jsem si od příběhu získávala větší odstup, takže už mě nedrásal tak jako na začátku.

Chápu, že autor se soustředil na prožívání otce, svého alterega, a to vystihl naprosto bravurně. Stejně mě ale irituje, jak zcela přehlížel postavu matky. Ta zůstala zavřená někde v porodnici, nikdo jí nic neřekl, nikdo se jí neptal na názor.

Soukromá záležitost patří mezi knihy, na které hned tak nezapomenu. Mám pocit, že v ní autor zvládl naprosto dokonale vystihnout tehdejší společnost a svojí pozici v ní, zoufalství mladého otce, který se bojí přijmout zodpovědnost a dost možná si zničit život jen proto, aby se postaral o sotva životaschopného novorozence. Nedala jsem pět hvězdiček pouze proto, že mi chyběl ženský pohled a v některých pasážích mě vytáčela odevzdanost hlavního hrdiny.

Podobné knihy: Za sklem (Sajata Murata), Skoncovat s Eddym B. (Édouard Louis), Anežka (Viktorie Hanišová)

Hodnocení:

Laurent Binet - Sedmá funkce jazyka

Milý čtenářský deníčku,

v Liberatuře neustále zmiňovali Laurenta Bineta, že i když mě náměty jeho knížek moc nelákají (až na Civilizaci), tak jsem se rozhodla, že si některou musím přečíst. Jako první mi přišla pod ruku Sedmá funkce jazyka. Očekávání jsem neměla moc vysoká a román je rozhodně nepřekonal.

zdroj: databazeknih.cz

Citát: Nedá se určit, jestli je nějaká interpretace platná nebo ta nejlepší, ale lze určit, zda se text vzpírá interpretaci nekompatibilní s jeho vlastní kontextualitou. Což znamená, že si přece jen nemůžeme vykládat, co nás napadne. Insomma - Barthes byl augustinián, a ne kabalista."

Nejlepší scéna: Bavily mě všechny rétorické souboje, nejvíc asi ten první o tom, jestli je lepší slovo mluvené či psané.

Nejhorší scéna: Výlet do Ameriky končí opravdu ujetou scénou na místním hřbitově. Je to přesně ten typ, na který se hodí rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.

Zajímavost o knize: Výborně kombinuje fikci se skutečnými událostmi. Byla jsem překvapená, že vražda vlastní manželky jedním intelektuálem se skutečně stala.

Zásadní myšlenka: Nezáleží na tom, co je pravda, důležité je pouze to, jak určitou myšlenku mluvčí podá. Vždycky existuje cesta, která k jakémukoliv nápadu strhne masy.

Něco pro mě nového: Sémiotika a problémy, které řeší.

Můj názor: Kniha sice má detektivní zápletku, ale ta je pouze tenkým provázkem, kterého se čtenář může přidržovat na cestě francouzskou intelektuální scénou osmdesátých let a za tajemstvím rétoriky. Rozhodně není špatná, dokonce se mi zdála, vzhledem ke své pouze pomocné roli, docela složitá (ztratila jsem se mezi ruskými a bulharskými špiony), ale prostě mě nebavila.

Mnohem víc jsem si užívala prostředí tajného řečnického společenství, kde se za neúspěch platí brutálními tresty. Bavilo mě číst promluvy dvojic řečníků, kteří vždy hájí vzájemně opačné názory  vycházející ze jednoduché věty zadané nemilosrdnou porotou. Nejvíc mi utkvěla disputace, zda je lepší psané či mluvené slovo. Mladík má dlouhý a velmi přesvědčivý projev, ale oponent ho vzápětí smete jedinou větou.

Jinak jsem se ale většinou u knížky spíš nudila, stačilo by mi, kdyby byla poloviční (to by ale příběh vůbec nefungoval). Chtěla jsem si od autora něco přečíst, jeho styl a konstrukce postav, dokonce i dějové zvraty se mi zdály dobré, ale prostředí francozských intelektuálů je mi natolik vzdálené, že jsem ho nedokázala dostatečně ocenit. Každopádně moje rozhodnutí přečíst si Civilizaci to rozhodně nezviklalo.

Podobné knihy: Šifra mistra Leonarda (Dan Brown), Jméno růže (Umberto Eco), Santiniho jazyk (Miloš Urban)

Hodnocení: 

Erin Morgensternová - Bezhvězdné moře

Milý čtenářský deníčku,

už když jsem Bezhvězdné moře četla, říkala jsem si, že je krásné, ale tak neuchopitelné, že za pár dní po přečtení z něj nebudu vědět už vůbec nic. No a moje tušení se potvrdilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Chtěl jsem si ji přečíst,“ vysvětlí, ačkoli to je nejspíš zřejmé. Co jiného by s knihou asi dělal? A přesto neříká tak úplně pravdu. Nechce si ji jen přečíst. Chce ji prostudovat. Chce si ji vychutnat. Chce jejím prostřednictvím nahlédnout do duše jiné osoby. Chce si tu knihu odnést domů, do svého života a postele, protože dívku, která mu ji dala, tam vzít nemůže. (Rozhodně pro mě citát roku, možná celého života. Neumim si představit krásnější vyjádření lásky)

Nejlepší scéna: Kapitolka o Sochařce příběhů, která na začátku tvoří svoje díla z mraků, sněhu, písku a lastur, které po chvíli ztratí ve vlnách přílivu. Nikdo nemá čas příběhy zpochybňovat, kritizovat nebo zkoumat.

Zajímavost o knize: Po veleúspěšném Nočním cirkuse trvalo autorce 8 let než dopsala Bezhvězdné moře. A přinejmenším kritiky nebylo přijato tak dobře jako její prvotina.

Zajímavost o autorovi: Je docela aktivní na Goodreads a ráda hraje videohry. Dragon Age: Inquisition patří mezi její oblíbené a ovlivnila ji při psaní Bezhvězdného moře.

Zásadní myšlenka: Příběhy jsou všude, potřebujeme je k životu stejně jako vzduch, i když se v nich občas ztrácíme.

Něco pro mě nového: Asi první knížka, kde to, že je hlavní hrdina gay, neurčuje hlavní témata zápletky. Prostě to je úplně normální.

Můj názor: Největší slabinou Bezhvězdného moře je příběh. Na jednu stranu má základní rysy typického souboje dobra se zlem, ale zároveň identita a povaha antagonistů je ze začátku velmi mlhavá a nemám pocit, že se aspoň v případě sov, tak úplně vysvětlila. Navíc je tu takové množství vedlejších linií a příběhových odboček, že snad ani nemá cenu se v nich pokoušet na první přečtení zorientovat.

Jindy by pro román výše zmíněná chyba znamenala tragédii, ale Morgensternové se příběhové nedostatky povedlo vyvážit atmosférou a postavami, které si musí každý zamilovat. Zachary je spíš osamělý, rozhodně by sebe nenazval odvážným, ale zvědavost a morální přesvědčení mu nedovolí vzdát misi, do které ho uvrtala záhadná knížka z knihovny. Zároveň ho autorka nechce vylíčit jako toho nejubožejšího introverta z celého kampusu, jak bývá v podobných příbězích zvykem. Vedle něj vystupuje spousta dalších postav, které už nejsou tak dopodrobna rozebrané, spíš mají několik výrazných rysů, které určují jejich jinak velmi lidské chování.

Samostatný odstavec si zaslouží svět jako takový. Med zcela vystihuje jeho podstatu, je intenzivní, nestálý, dostane se všude a nejde se ho zbavit. Je velmi příjemný, ale snadno se ho člověk přesytí, pokud se nechá pohltit, těžko se vrací zpátky do reality. I krátká návštěva zanechá příjemně sladký a lepkavý pocit na jazyku.

Autorka psala svůj román jako poctu všem příběhům v lidské historii, od mýtů a pohádek po moderní love story. Soustředí se na to, jak vznikají, ale hlavně jak po svém vzniku žijí, mění se a ze všeho nejvíc mění své čtenáře. Pokud chceš, deníčku, příběh, na tuhle knihu se vykašli. Ale kdybys hledal lyrické vyprávění o mýtech a pohádkách, k téhle knize se budeš vracet.

Podobné knihy: série Pohřebiště zapomenutých knih (Carlos Ruiz Zafón), Pohřbený obr (Kazuo Ishiguro), Nikdykde (Neil Gaiman), Kniha zvláštních nových věcí (Michel Faber)

Hodnocení: 

Sajaka Murata - Za sklem

Milý čtenářský deníčku,

v knihovně jsem si půjčovala Murakamiho a v ruce mi skončili další dva Japonci, Sajaka Murata je první z nich. Mladá autorka popisuje, jaké to je, když v Japonsku neplníte představy společnosti o spořádaném životě. A tím nemyslí drogy, sex a rock'n'roll, jen prostý fakt, že v 36 letech nemá hlavní hrdinka ani práci na plný úvazek, ani manžela a děti.

zdroj: goodreads.com

Citát: Nejdříve jsme cvičili mimiku tváře a pozdravy. Postavili jsme se do řady vedle sebe, napřímili se, zvedli koutky úst, přesně podle instruktážního plakátu, a jeden po druhém jsme odříkávali: „Vítáme vás! Dobrý den!"  

Nejlepší scéna: Když Keiko řekne kamarádkám, že s někým začala žít. Líbilo se mi jejich počáteční nadšení a následný proud jejich rad.

Nejhorší scéna: Zážitek z dětsví, kdy se Keiko zachovala agresivně, protože jí to připadalo jako nejlepší řešení nastalé situace. Z dalšího popisu charakteru se mi zdálo, že má poruchu autistického spektra. Přišlo mi, že tím autorka omlouvá, proč její hrdinka nevede normální život ani v dospělosti. Protože stvořit postavu, která je zcela zdravá, společenská a jen se prostě nechce vázat, by asi bylo moc revoluční?

Zajímavost o knize: Získala prestižní Akutagawovu cenu.

Zajímavost o autorovi: Stejně jako hlavní hrdinka, pracovala i autorka dlouhá léta v konbini.

Zásadní myšlenka: Pokud jsem přesvědčená o svém způsobu života, nemá cenu ho měnit jen kvůli společnosti nebo partnerovi.

Něco pro mě nového: Prostředí japonské večerky ranní schůzky o tom, co je dnes v akci a co se díky horkému počasí bude prodávat víc než obvykle.

Můj názor: Knížku jsem zhltla během dvou dní. Ve výsledku nemám úplně pocit, že mluví o něčem japonsky specifickém. I v Česku se člověk setkává s předsudky, například pokud má stáleho partnera, ale ani po třicítce "zatím" neplánují děti. Věřím, že svět konbini se podobá brigádě v McDonadlu a pokud tam pracuje vysokoškolsky vzdělaná žena, vzbuzuje to otázky.

Zároveň mě trochu zklamalo autorčino "vysvětlení", proč si hlavní hrdinka zvolila takový život. Bavilo by mě spíš, kdyby Keiko byla úplně normální a jen se prostě nechtěla vázat. Ale hádám, že románové postavy vždycky musí mít jasný důvod, proč něco dělají, jinak by nevypadaly věrohodně. Z toho pohledu je zvolené řešení rozhodně lepší, než kdyby v minulosti číhalo trauma znásilnění nebo sebevraždy rodičů.

Výše zmíněné výtky jsou způsobené spíš mými očekáváními a hladem po něčem exoticky japonském. Bez nich jde o skvělou knihu rozebírající problém, který je stále aktuální i v nejmodernějších částech světa.

Podobné knihy: Svatá hlava (Hana Lehečková), Agathe (Anne Cathrine Bomannová), Kim Čijong - ročník 82 (Čo Namdžu)

Hodnocení:

Karin Lednická - Šikmý kostel 2

Milý čtenářský deníčku,

na druhý díl Šikmého kostela jsem se zrovna dvakrát netěšila, už ten první mi přišel až moc přímočarý, navíc do druhého dílu spadlo období druhé světové války, které mě už moc nebaví. O to víc mě překvapilo, jak rychle jsem se začetla a nemohla jsem se odtrhnout.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší scéna: Henrikův pobyt v Osvětimi i pozdější odvlečení celé rodiny do pracovního tábora.

Nejhorší scéna: Halčina výprava s kamarádkou k večernímu táboráku, kde sovětští vojáci oslavovali vítězství. Jak mohla být tak zoufale naivní?

Zásadní myšlenka: Česko-polské vztahy v oblasti Těšínska byly hodně napjaté a dohromady s německým nacismem nepřehledně zamotané. Kde končí konformita a začíná kolaborace?

Něco pro mě nového: Spousta nejen těšínských Poláků obdivovala Hitlera, věřila jeho myšlenkám a oslavovala začlenění Těšínska do polského státu.

Můj názor: Překvapivě rychle jsem se začetla, vzpomněla jsem si na hrdiny z předchozího dílu a s potěšením jsem sledovala jejich další osudy. Postavy mi přišly méně papírové než v prvním díle a historické kulisy plné překvapivých událostí.

Autorka překonala moje očekávání, která pravda nebyla vysoká. Stále je mojí motivací ke čtení hlavně dozvědět se o tom, jak se v pro mě exotickém koutku naší republiky žilo. Postavy jsou sice zajímavější, ale stále jsou to jen loutky na obrovském těšínském jevišti, kterými autorka manipuluje tak, aby co nejlépe ilustrovali tehdejší společnost. Žádná vztahová dramata, vývoj postav nebo propracovanou psychologii nemá cenu hledat. Ale i bez nich kniha funguje skvěle.

Podobné knihy: Šikmý kostel (Karin Lednická), K otevřenému nebi (Antonio G. Iturbe), Prach, který se snáší ze snů & So much life left over (Louis De Bernières)

Hodnocení: