Milý čtenářský deníčku,
připrav se na pokračování mého čínského období, které odstartovala kniha Neříkej, že nemáme nic. Rozhodla jsem se o Číně a její nedávné historii zjistit víc a přečíst si několik dalších, spíš kratších, románů. Prvním v řadě je vzpomínková kniha Peříčko v bouři - dětství ztracené v chaosu.
Kniha románovou formou vypravuje příběh dětství I-mao Emily Wu, změněna jsou pouze některá jména, jinak by vše mělo být podle pravdy. První vzpomínka pochází z konce padesátých let, kdy jako tříletá jede holčička s maminkou navštívit otce do koncentračního tábora. Ten je později propuštěn, ale jeho pravičácký původ způsobuje rodině problémy dalších dvacet let.
Kulturní revoluce změní rehabilitovaného profesora angličtiny v chudého zemědělce a postupně se celá rodina přesune na několik let do zapadlé vesnice v horách, žije v hliněném chlívku a s celou vesnicí používá společnou, odpornou žumpu. Později se vrací do města, ale ani tam je nečeká žádný luxus, žijí v bývalém kostele s šesti dalšími rodinami od kterých je oddělují jen bambusové rohože. Voda teče jen z jednoho kohoutku na dvoře.
Poslední zdokumentovanou etapu prožívá hlavní hrdinka opět v horské vesnici, kam byla vyslána jako učitelka. Naštěstí po několika letech dojde k uvolnění poměrů, ona se dostane na univerzitu a konečně se vymaní z vesnické bídy a odchází studovat do města. Čtenář si už musí pouze domyslet, že po vystudování odešla do USA, kde žije dodnes. Právě tahle nekompletnost ubrala knize z mého pohledu jednu hvězdičku, protože jinak jde o čtivý, emocemi nabitý příběh, který podtrhuje jeho autenticita a upřímnost.
Kniha popisuje v podstatě stejné období jako Neříkej, že nemáme nic, takže mnoho situací je podobných, ale zároveň se čtenář mnohem častěji podívá na venkov, aby viděl, jak vypadala v podstatě středověká bída v odlehlých oblastech ještě před padesáti lety. Na jednu stranu všemocní komunističtí starostové, na druhou všudypřítomné pověry a barbarské zvyky zbavit se dcer jakožto méněcenných členů rodiny (dávno před zavedením politiky jednoho dítěte).
Snažila jsem se dohledat, jak vypadá čínský venkov teď, ale moc se mi to nedařilo. Existuje dokument, ve kterém se Emily Wu vrací na místa, kde vyrostla, ale není volně dostupný na internetu. Podle traileru to ale nevypadá, že by došlo ke kdovíjakému zlepšení.
Zaujalo mě, že v Číně dodnes existuje program, který posílá vysokoškoláky na venkov, i když jen na omezenou dobu a do kanceláře, takže to asi není úplně za trest, ale nevěřím tomu, že si ho absolventi volí úplně dobrovolně.
Každopádně i tato kniha mě utvrdila v tom, že Číňané neumí žít v semknuté komunitě, které si bude vzájemně pomáhat a společně se snažit zlepšit svojí mizernou situaci. Zdá se mi, že lidé jsou plní strachu, nenávisti, ale také neznalosti, protože se mnohým nedostalo ani základního vzdělání. Navíc mají výrazný sklon k tomu, řešit existenční problémy sebevraždou. Určitě chci číst další knihy zabývající se nedávnou historií, ale čím dál víc jsem zvědavá na současnou Čínu a její obyvatele. Na poličce na mě teď čekají tři další knihy, tak snad se některá tohoto tématu taky dotkne.
Závěrečné hodnocení:
připrav se na pokračování mého čínského období, které odstartovala kniha Neříkej, že nemáme nic. Rozhodla jsem se o Číně a její nedávné historii zjistit víc a přečíst si několik dalších, spíš kratších, románů. Prvním v řadě je vzpomínková kniha Peříčko v bouři - dětství ztracené v chaosu.
 |
| zdroj: goodreads.com |
Kniha románovou formou vypravuje příběh dětství I-mao Emily Wu, změněna jsou pouze některá jména, jinak by vše mělo být podle pravdy. První vzpomínka pochází z konce padesátých let, kdy jako tříletá jede holčička s maminkou navštívit otce do koncentračního tábora. Ten je později propuštěn, ale jeho pravičácký původ způsobuje rodině problémy dalších dvacet let.
Kulturní revoluce změní rehabilitovaného profesora angličtiny v chudého zemědělce a postupně se celá rodina přesune na několik let do zapadlé vesnice v horách, žije v hliněném chlívku a s celou vesnicí používá společnou, odpornou žumpu. Později se vrací do města, ale ani tam je nečeká žádný luxus, žijí v bývalém kostele s šesti dalšími rodinami od kterých je oddělují jen bambusové rohože. Voda teče jen z jednoho kohoutku na dvoře.
Poslední zdokumentovanou etapu prožívá hlavní hrdinka opět v horské vesnici, kam byla vyslána jako učitelka. Naštěstí po několika letech dojde k uvolnění poměrů, ona se dostane na univerzitu a konečně se vymaní z vesnické bídy a odchází studovat do města. Čtenář si už musí pouze domyslet, že po vystudování odešla do USA, kde žije dodnes. Právě tahle nekompletnost ubrala knize z mého pohledu jednu hvězdičku, protože jinak jde o čtivý, emocemi nabitý příběh, který podtrhuje jeho autenticita a upřímnost.
Kniha popisuje v podstatě stejné období jako Neříkej, že nemáme nic, takže mnoho situací je podobných, ale zároveň se čtenář mnohem častěji podívá na venkov, aby viděl, jak vypadala v podstatě středověká bída v odlehlých oblastech ještě před padesáti lety. Na jednu stranu všemocní komunističtí starostové, na druhou všudypřítomné pověry a barbarské zvyky zbavit se dcer jakožto méněcenných členů rodiny (dávno před zavedením politiky jednoho dítěte).
Snažila jsem se dohledat, jak vypadá čínský venkov teď, ale moc se mi to nedařilo. Existuje dokument, ve kterém se Emily Wu vrací na místa, kde vyrostla, ale není volně dostupný na internetu. Podle traileru to ale nevypadá, že by došlo ke kdovíjakému zlepšení.
Zaujalo mě, že v Číně dodnes existuje program, který posílá vysokoškoláky na venkov, i když jen na omezenou dobu a do kanceláře, takže to asi není úplně za trest, ale nevěřím tomu, že si ho absolventi volí úplně dobrovolně.
Každopádně i tato kniha mě utvrdila v tom, že Číňané neumí žít v semknuté komunitě, které si bude vzájemně pomáhat a společně se snažit zlepšit svojí mizernou situaci. Zdá se mi, že lidé jsou plní strachu, nenávisti, ale také neznalosti, protože se mnohým nedostalo ani základního vzdělání. Navíc mají výrazný sklon k tomu, řešit existenční problémy sebevraždou. Určitě chci číst další knihy zabývající se nedávnou historií, ale čím dál víc jsem zvědavá na současnou Čínu a její obyvatele. Na poličce na mě teď čekají tři další knihy, tak snad se některá tohoto tématu taky dotkne.
Závěrečné hodnocení:
Žádné komentáře:
Okomentovat