Damon Galgut - Slib

Milý čtenářský deníčku,

Tohle bude poslední knížka, o kterou se s tebou podělím. Možná ještě někdy něco napíšu, ale rozhodně už nebudu psát o všem, co jsem četla, protože to prostě nestíhám a neustálé dvouměsíční zpoždění mi vadí. Budu si dál psát svoje osobní, krátká hodnocení, ale od teď už přímo na Goodreads.

zdroj: goodreads.com

Citát: Amor to nerozladí, nají se později, až zapnou proud. Do té doby sedí před oknem v obývacím pokoji, zahalená pouze v osušce, a pozoruje v posledním světle dne horu nad městem. Na klíně jí leží schoulená kočka. Ne, neleží, žádnou kočku nemá. Ale dovolme jí alespoň pár rostlin, které se zelenají v plechovkách na parapetu. Nalila jim trochu vody z té, kterou zadržela ve vaně.

Nejlepší scéna: Nejvíc mě asi zaujal osud Astrid, chtěla se zpovídat z nevěry, nedostala rozhřešení a vzápětí umírá rukou zločince, který jí krade auto. I když to byla pěkná mrcha, stejně mi jí bylo líto.

Nejhorší scéna: Anthonyho plácání v alkoholu mě moc nebavilo, přišlo mi zdlouhavé, nikam nevedlo a byla jsem ráda, když se konečně uzavřelo.

Zajímavost o knize: Získala Bookerovu cenu za rok 2021, proto jsem ji taky četla.

Zajímavost o autorovi: Prý miluje různé psací potřeby a svoje knihy nepíše na počítači, ale perem do zápisníků. Teprve když dokončí druhou verzi, přepisuje text do elektronického formátu.

Zásadní myšlenka: Co se slíbilo, musí být dodrženo. I když už o to možná nikdo nestojí.

Něco pro mě nového: Detaily z běžného života uplynulých dekád v Jihoafrické republice.

Můj názor: Ze začátku jsem se nemohla začíst, ale už od padesáté strany mě děj docela pohltil. Sice jsem pořád bojovala s tím, že kniha je dlouhá a příběh se posouvá trochu pomalu, ale užívala jsem si autorův styl a jednotlivé postavy byly vykresleny celkem plasticky, takže i když měly všechny příšerný charakter, sledovala jsem je se zaujetím.

Přiznám se, že mi zoufale chyběl dobový kontext, sice vím, co znamenal apartheid a že se začal uvolňovat (v JAR) teprve ve devadesátých letech, ale nějak mi to nestačilo na to, abych si ho dobře propojila s tím, co se děje v knize. Až zpětně jsem pochopila, že kniha je vlastně kronikou postupného uvolňování soužití mezi bílými a černošskými obyvateli. Asi by mi pomohl polopatičtější doslov, ale tentokrát mi z něj nic moc neutkvělo.

Opakované pohřby mi přišly jako dobrý motiv, rodinná událost, na kterou musí všichni přijet a kde ti všetečnější mohou zjistit, jak dobře nebo špatně si ostatní žijí. Autor jejich atmosféru a účel vystihl naprosto dokonale.

Myslím, že mezi českými čtenáři neměla kniha velký úspěch právě proto, že je nám JAR hodně vzdálená. Stejná kniha odehrávající se ve Francii nebo aspoň Španělsku by určitě zaujala víc. Trochu mě to mrzí, protože mě se líbila docela dost, a to na tenhle typ rodinných ság moc nejsem.

Podobné knihy: Milostný dopis klínovým písmem (Tomáš Změškal), Skleněný pokoj (Simon Mawer), Měsíční svit (Michael Chabon)

Hodnocení: 

Emily Brontëová - Na větrné hůrce

Milý čtenářský deníčku,

s koncem roku jsem opět začala víc poslouchat audioknihy od Českého rozhlasu. Tentokrát šlo o Na větrné hůrce.

zdroj: rozhlas.cz

Nejlepší scéna: Když se Kateřina vyzná Heathcliffovi ze své lásky. A stejně to nezabrání nešťastnému osudu.

Nejhorší scéna: Závěrečné sblížení Katky a Haretona. Už jsem se úplně ztratila v tom, kdo je kdo.

Zajímavost o knize: Ve své době nebyla přijata, protože bořila spoustu společenských a romantických klišé.

Zajímavost o autorovi: Knihu vydala pod mužským pseudonymem a krátce poté zemřela.

Zásadní myšlenka: Láska se může stát prokletím, které tvrdě dopadne i na pozdější generace.

Můj názor: Po první rozhlasové kapitole (1/10) jsem byla naprosto ztracená v tom, kdo je kdo, a musela jsem si několikrát vyhledat a pročíst seznam postav, abych se neztratila v tom, jaké jsou mezi nimi vztahy.

Později jsem se už docela chytla, v poslední třetině jsem trochu ztratila nit, přišlo mi, že vzájemná zášť se bezdůvodně prodlužuje a vadilo mi, že vztahy další generace (Katky a Haretona) jsou popsány už jen velmi povrchně, líbilo by se mi, kdyby i oni byli vykresleni jako plnohodnotné postavy plné vnitřních rozporů.

V dnešní době samozřejmě román už nijak výjimečně nepůsobí, ale věřím, že ve své době byl revoluční. Zároveň jsem ráda, že díky hranému zpracování se mi jeho děj dobře zapsal do paměti a snadno teď odhalím aluze na něj v jiných dílech. Protože spisovatelé na něj odkazují stále.

Ani jiné romány z té doby nemám touhu číst, filmy mi přijdou moc zjednodušené, takže forma audioknihy mi připadá dokonalá. Těším se na další klasiky, které budou na ČRo zase dávat.

Podobné knihy: Pýcha a předsudek (Jane Austenová), Jane Eyrová (Charlotte Brontëová)

Hodnocení: 

Michal Ajvaz - Druhé město

Milý čtenářský deníčku,

Druhé město patří mezi české porevoluční klasiky a čerpají z něj prý všichni, kdo kombinují Prahu a magický realismus. Možná je to pravda, ale mě osobně kniha moc neoslovila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Sešel jsem podél chrámové zdi na dolní náměstí a podíval se vzhůru: vysoko nad hlavami chodců se lesklo ve slunečních paprscích tělo žraloka, nabodnuté na kříž. Nikdo z lidí, kteří chodili po náměstí, si mrtvého žraloka nevšiml: pochopitelně, výšky jsme ze svého prostoru odřízli stejně jako temné okraje. Co víme o tajemných krajinách fasád, které proplouvají nad našimi hlavami jako zázračné ostrovy? Kdyby na střechách vyrostlo město ze zlata, s chrámy a paláci, kdo by si toho všiml?

Nejlepší scéna: Souboj se žralokem na věži kostela. Přišel mi dostatečně bizarní, ale zároveň měl jasný důvod i pointu.

Nejhorší scéna: Nekonečné honby městem, které končily nijak. Hrdina sice utekl, ale vlastně se nic nedozvěděl a najednou nová kapitola, nový den.

Zajímavost o knize: S původním vydáním z roku 1993 nebyl autor úplně spokojen, protože neprošlo posledním kolem jeho korektur. Z "správné" tak považuje až pozdější vydání v nakladatelství Petrov.

Zajímavost o autorovi: Na Wikipedii jsem našla citaci: "Někdo si myslí, že pochopil, o čem to vlastně je a vkládá do toho nějaké významy. To tam není. Já jsem to psal pro radost z psaní a předpokládal jsem, že to lidi budou číst pro radost ze čtení a že se bude líbit ten děj. Opravdu mimo toho děje tam nic není."

Zásadní myšlenka: Chcete vidět magický svět schovaný za obyčejnými věcmi? Stačí se jen pořádně dívat.

Můj názor: Ze začátku jsem se docela rychle začetla, děj dával smysl, stále se střídaly akční scény, ve kterých hlavní hrdina něco hledal nebo před někým naopak utíkal. Ale po první třetině se mi tenhle styl přejedl a připadalo mi, že na sebe autor bez ladu a skladu vrší další a další historky, které děj nikam neposouvají. Závěrečné odhalení mi přišlo trochu nedotažené, měla jsem pocit, že vůbec nezáleží na tom, jestli k němu došlo teď, před 100 stranami nebo po dvou stech dalších.

V mnohém mi román připomínal Neutěšence od Ishigura, ale ti mají aspoň nějaký příběh, který dospěje k promyšlenému konci. Přestože je Druhé město mnohem tenčí, nudilo mě o dost víc.

Taky se mi často vybavily starší knihy od Miloše Urbana jako Sedmikostelí nebo Lord Mord. Tam už ale vidím shodu jen v atmosféře, jinak jsou mnohem méně bláznivé, jejich příběh má jasnou strukturu a plane odněkud někam.

Jako u spousty jiných klasiků jsem i tady ráda, že jsem si knihu přečetla a tím si doplnila vzdělání. Rozhodně nepochybuju o její kvalitě a pár obrazů z ní mi rozhodně utkvělo (kromě zmíněného zápasu se žralokem také třeba podzemní katedrála, do které se dá nakouknout jakýmsi ventilačním otvorem nebo rozhovor s papouškem na střeše katedrály). Zároveň si nemyslím, že budu od autora hledat něco dalšího, jeho styl je mi až příliš vzdálený.

Podobné knihy: Neutěšenci (Kazuo Ishiguro), Lord Mord (Miloš Urban), Labyrint (Pavel Renčín)

Hodnocení: 

J. M. Coetzee - Youth

Milý čtenářský deníčku,

o tuhle knížku jsem zakopla v jednom charitativním obchůdku v Anglii. Namátkou jsem ji otevřela zrovna na stránce, kde vypravěč líčí svojí práci programátora pro IBM v šedesátých letech a to mě tak zaujalo, že jsem si ji musela hned koupit (navíc jsem věděla, že autor patří mezi vyhlášené anglofonní autory 2. poloviny 20. století). I když nakonec byla o něčem docela jiném, stejně mě hodně bavila.

zdroj: goodreads.com

Citát: Dancing makes sense only when it is interpreted as something else, something that people prefer not to admit. That something else is the real thing: the dance is merely a cover. Inviting a girl to dance stands for inviting her to have intercourse; accepting the invitation stands for agreeing to have intercourse; and dancing is a miming and foreshadowing of intercourse. So obvious are the correspondences that he wonders why people bother with dancing at all. Why the dressing up, why the ritual motions; why the huge sham?

Nejlepší scéna: Špatně se mi vybírá, ale nejvíc mě asi bavily scény z práce, kdy dělá, co ho nebaví, není v tom nikterak dobrý, ale zároveň ho to pohodlně uživí. Připadalo mi, že programátora mohl tehdy dělat kdekdo.

Nejhorší scéna: Vadilo mi jeho chování k ženám, tak přezíravé, povýšené. Ale patřilo to k jeho charakteru a době, ve které žil.

Zajímavost o knize: Dnes bychom ji nazvali autofikcí, před dvaceti lety ale tahle nálepka ještě možná neexistovala.

Zajímavost o autorovi: V roce 2003 získal Nobelovu cenu.

Zásadní myšlenka: Mladistvé nadšení (a naivitu) nakonec vždycky vystřídá pragmatismus.

Něco pro mě nového: Detaily z programátorova života v šedesátých letech. Právě tehdy začali mezi programátory převládat muži.

Můj názor: Hlavní hrdina byl nesnesitelné hovádko, které si myslelo, že mu svět sám padne k nohám, protože přece jednou se ukáže, že je výjimečný umělec. Přesto narozdíl třeba od Věnováno Ráchel mi nelezl na nervy, bavilo mě číst o jeho životních peripetiích a se zájmem jsem sledovala, jak ho společnost pomalu formuje do škatulky "normálního člověka".

Myslím, že autor dobře zachytil tu ztrátu iluzí, únavu ze stereotypu a taky tu neodolatelnou chuť pohodlného živobytí. Zároveň, i když patří mezi "bílé muže", pořád jakožto přistěhovalec naráží na drobné překážky, kvůli kterým nemá šanci se prosadit mezi úzkou skupinkou společností uznávaných umělců.

Kniha je druhou ze čtyř z autobiografické série Scenes from Provincial Life (český překlad se mi najít nepovedlo). Rozhodně si chci přečíst i ty ostatní, zvlášť Chlapecvtí o dětství v Jihoafrické republice bude určitě zajímavé.

Podobné knihy: Věnováno Ráchel (Martin Amis), Sobota (Ian McEwan)

Hodnocení: 

Milena Štráfeldová - Svetr ze zbytků

Milý čtenářský deníčku,

od Štráfeldové už jsem četla Guláš pro Masaryka a líbí se mi, jak dovede věrně převést historická fakta do poutavého příběhu. V tomto ohledu sbírka povídek Svetr ze zbytků rozhodně splnila očekávání.

zdroj: goodreads.com

Citát: Potrvá ještě hodně let, než tomu tehdejšímu máminu zoufalství sama porozumí. Ta její otázka: „A jaký smysl to asi má pro jeho maminku?“ se jí bude stále urputněji vracet, až bude mít sama děti. Bude ji strašit představa, že by se i její syn mohl někdy polít benzinem a zapálit… Ta strašlivá bolest! — To se přece nesmí stát!

Nejlepší povídka: Nejvíc mě zaujala povídka Na dvorku o slavné fotografce Soně Bullaty, které se po válce vrací z koncentračního tábora. Myslím, že je to osud, který by vydal na celý román.

Nejhorší povídka: Žádná mi nepřišla vyloženě špatné, ale určitě jich bude několik, které mě moc nezaujali, takže už si z nich nic nepamatuju. Třeba Marie (o cestě novinářky na Ukrajinu), Docela fajn den (o lékárnici, co píše knihu a trpí rakovinou) nebo Domácí štěstí (o holce, která i přes rodinné ústrky nakonec začala pracovat jako knihovnice a o své rodiče se starala do konce života).

Zásadní myšlenka: Život umí být krutý, ale nic netrvá věčně.

Něco pro mě nového: Kromě už zmíněné Soni Bullaty například příběh P. Bonfilia Wagnera, který obnovil klášter v Nových Hradech (i když podle životopisu sepsaného zde byl jeho osud trochu jiný).

Můj názor: Rozhodně mě víc bavily povídky, které vyprávěly příběh nějaké skutečné historické postavy. I většina ostatních mě bavila ve chvíli, kdy jsem je četla, a zdáli se mi dobře vypointované. Zároveň ale platí, že na tak krátkém prostoru nejsem schopná si s postavami vytvořit vztah, díky kterému by mi jejich osud utkvěl v hlavě déle než pár dní. A tak zapomenu i na tramvajáka, kterému pod kola vletěl malý kluk, chlapa, kterému se kvůli milence život rozpadl na kousky nebo knihovnici, která se vzepře estébákům a raději přijde o slušný byt, než aby znovu ztratila milovanou osobu.

Prostě skvělá, odpočinková literatura, ze které se člověk něco trochu dozví, ale zároveň nenaráží na nějaká kontroverzní témata, o kterých bych musela nějak hluboce přemýšlet. Prostě příjemné čtení, nic moc víc. Čtvrtou hvězdu dostává právě jen za svůj tak trochu vzdělávací rozměr.

Podobné knihy: Dlouhá trať (Viktorie Hanišová), Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (Jiří Hájíček), Němci (Jakuba Katalpa)

Hodnocení: 

Éduard Louis - Jak se stát jiným

Milý čtenářský deníčku,

konečně jsem dočetla i poslední knížku od Éduarda Louise. A musím říct, že mi úplně přestal být sympatický.

zdroj: goodreads.com

Citát: V Paříži jsem chodil skoro pokaždé do stejného baru jménem Duplex, v úzké uličce trochu stranou od Ostatních, protože mi Didier, s nímž jsem se během těchto víkendů vídal odpoledne v kavárnách na Montparnassu, řekl, že je to bar pro intelektuály. Prostor byl špatně osvětlený, uvnitř se vznášel pach potu a piva, který místu dodával filmovou hloubku a atmosféru.

Nejlepší scéna: Když získá práci v divadle a někdo cizí ho poprvé osloví jménem, které by si tolik přál nosit, ale v občance má zatím stále zapsáno poněkud humpolácké Eddy. Přišlo mi, že to krásně ukazuje, jak i drobné banality mohou změnit vnímání sebe sama.

Nejhorší scéna: Když svojí kamarádce Eleně řekne, že odchází do Paříže a kvůli tomu se vzájemně odcizí. Vypadalo to, jako by si jejich přátelství vůbec nevážil.

Zásadní myšlenka: Pokud chci něčeho dosáhnout, musím bezohledně postupovat vzhůru a vydřít si to. Jiný cíl neexistuje.

Něco pro mě nového: Jak je Paříž odlišná od zbytku Francie.

Můj názor: Byla jsem strašně zvědavá, jak bude Eddyho život pokračovat. Jeho prvotina končila nadějně a myslím, že úplně všichni jejímu hrdinovi přáli, aby se vstupem na gymnázium skončila šikana a ústrky, kterým čelil v předchozích letech. Po dočtení Jak se stát jiným mám pocity skoro opačné.

Všechno se zlomí ve chvíli, kdy potká Didiera a vytyčí si jako jediný možný cíl studium na Sorbonně. V tu chvíli začne až nelidsky dřít, jeho vztahy působí vypočítavě a také se stává poněkud promiskuitním. Já nechci někoho odsoudit za to, že se moc snaží, že se nebojí pochválit, že to dobře zvládl, ale stejně mám pocit, že Louis to přehnal.

V popisované době by měl člověk prožít první lásku a naučit se vycházet s lidmi v kolektivu. Ale nic z toho Louise nezajímá a z románu to vypadá, že se mu to neděje ani jaksi mimochodem. Chtěl by sice mluvit za chudé masy, které trpí ve spodních patrech společnosti, ale myslím, že svým chováním se jim spíš odcizil.

Co se týká knihy, mohu jen ocenit jeho upřímnost a obratnost, s jakou balancuje mezi poutavým dějem a politickou agitací. Vše podtrhuje výborný překlad a celkově příjemné vydání, které se snaží zůstat v souladu s předchozími, mnohem tenčími, knihami autora.

Jsem opravdu zvědavá, jak se osobnost Éduarda Louise bude vyvíjet dál, jestli se z něj stane od reality odtržený intelektuál bez empatie nebo jestli se vrátí k civilnějšímu životu, přála bych mu, aby si našel partnera, se kterým by byl šťastný.

Podobné knihy: Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Bianca Bellová - Transfer

Milý čtenářský deníčku,

knížky od Bellové většinou nehodnotím moc vysoko, ale rozhodně ve mně zanechávají nějakou stopu. Transferu se ani to bohužel nepovedlo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Vokůrka pevně stiskl rty. Po chvíli řekl tiše: „To víš, že myslel. Říkal jsem si, že to zapomeneš, že jsi přece byla dítě a děti si nic nepamatujou. Že je to, jako by se nic nestalo.“

Nejlepší povídka: Hned ta první, kdy se hrdinka vrací do nenáviděné vesnice, kde vyrůstala. Její vztah s matkou mi přišel hodně dobře vylíčený.

Nejhorší povídka: Michael. Pokus o vyšetřování vztahů mezi učitelem a studentkami se mění ve frašku a vůbec hlavní hrdina se svou filozofií, že jediným cílem lidí je se množit, je odporný a za celou dobu není jeho názor nijak konfrontován.

Zajímavost o autorovi: Často se vymezuje proti feminismu, tak si říkám, že právě zmiňovanou povídkou Michael chtěla svůj postoj legitimizovat.

Zásadní myšlenka: Co trápí toho člověka čekajícího vedle mě na nástup do letadla?

Můj názor: Po pár měsících už musím pátrat hodně hluboko, abych si vybavila z krátké sbírky povídek aspoň něco. Nezůstal mi v hlavě jediný silný obraz, žádný hrdina se mi nedostal pod kůži.

Povídky jsou napsané čtivě, často využívají hovorový jazyk, vyvolávají pocit, že jde skutečně o takový vnitřní monolog, který člověk vede sám se sebou při dlouhém čekání v odletové hale. Jsem si jistá, že si své čtenáře najde, většině se bude i líbit, ale v hlavě nezůstane a v dlouhodobém měřítku to prostě byla ztráta času. Relativně zábavná, ale nijak přínosná. Myslím, že autorka to umí mnohem lépe. Myslím, že jde přesně o druh knihy, kterou by debutantovi nevydali, ale zavedená spisovatelka prodá tisíce výtisků.

Podobné knihy: Johana (kolektiv autorek), Křehká struna (Filip Staněk)

Hodnocení: 

Delphine de Vigan - Ani později, ani jinde

Milý čtenářský deníčku,

po delší době jsem opět sáhla po románu od Delphine de Vigan a jako obvykle mě autorka nezklamala.

zdroj: goodreads.com

Citát: Tentokrát prohrál on.
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.

Nejlepší scéna: Nadšeně jsem sledovala, když se do pracovního sporu vložila kolegyně z HR a začalo to vypadat, že se všechno v dobré obrátí, že stačilo jen vydržet. O to větší pak bylo následné zklamání.

Nejhorší scéna: Nejvíc jsem litovala hlavní hrdinku, když musí pobývat ve svojí kanceláři vedle pánských toalet. Větší ponížení snad ani není.

Zajímavost o knize: Ve francouzštině (i anglickém překladu) zní její název přibližně jako "Podzemní čas" a odkazuje k metru – podzemce. Ale chápu, že do češtiny se tohle přeložit nedalo.

Zajímavost o autorovi: Než se stala spisovatelkou, pracovala na podobné pozici jako hrdinka Ani později, ani jinde (manažerka ve výzkumné agentuře).

Zásadní myšlenka: Člověk ani neví jak a najednou je v takovém srabu, ze kterého se vlastními silami nemá šanci vyhrabat.

Něco pro mě nového: Atmosféra ve francouzské firmě, ze které vás sice nemůžou vyhodit, ale šikana nikomu nevadí.

Můj názor: Ač kniha sleduje osud dvou hrdinů, Mathilde a Thibaulta, ten druhý dostává mnohem méně prostoru a mě osobně ani moc nebavil. Oceňovala jsem jeho obětavou práci pro ty nejubožejší Pařížany, přála jsem mu, aby se na něj díky tomu usmálo štěstí, ale nijak výrazněji jsem se do něj nedokázala vcítit.

Naopak Mathilde jsem opravdu fandila a zároveň nechápala, jak se mohla nechat takhle zotročit. Je přece odbornice s dlouhou praxí, snadno by našla jinou práci, kde by si jí vážili a platem by si jistě také nepohoršila. Ale ona se místo toho chová ustrašeně a neodvažuje se cokoliv podniknout. V závěru nakonec sebere odvahu a poddá výpověď, ale ve světle předchozích událostí mi to přišlo spíš jako prohra než konečné osvobození.

Vigan píše úsporně, čtivě a neztrácí čas nějakými dlouhými popisy. Mikrosituace jednoho dne působí v jejím pojetí jako epické románové zvraty, čtenář se prostě nikdy nenudí. Každému ráda doporučím.

Podobné knihy: Něžná píseň (Leila Slimani), Pouta (Delphine de Vigan), Sobota (Ian McEwan)

Hodnocení:

Julian Barnes - Historie světa v 10 1/2 kapitolách

Milý čtenářský deníčku,

po několika slabších titulech jsem si opět spravila chuť Barnesem. Myslím, že Historie světa v 10 1/2 kapitolách patří k jeho vrcholným dílům, kde dokonale kombinuje svůj esejistický styl s příběhem.

zdroj: goodreads.com

Citát: Důvěřivým pannám se říkalo, že láska je zemí zaslíbenou, archou, na níž dva mohou uniknout Potopě. Může to být archa, ale taková, na níž bují kanibalství; archa, jejímž kapitánem je nějaký potrhlý stařec s šedivým plnovousem, který vás zmlátí po hlavě klackem z goferového dřeva a každou chvíli by vás mohl hodit přes palubu.

Nejlepší kapitola: Strašně těžko se mi vybírá, ale mezi ty nejlepší určitě řadím tu o Voru Medúzy, o únosu výletní lodi teroristy nebo o hledání Noemovi archy dvěma dámami z 19. století (navazující příběh ze současnosti už mě tolik nebavil).

Nejhorší kapitola: Asi kapitola o trosečnici. Dívka, která tuší zkázu světa, snaží se uniknout, ale možná si to celé jen představuje v hlavě. Úplně si nejsem jistá, co jsem si z toho měla vzít, kromě tradičního upozornění na nespolehlivost paměti a vnímání světa.

Zajímavost o knize: Jde o první Barnesovu knihu přeloženou do češtiny (v roce 1994, pět let po jejím vydání v Británii)

Zásadní myšlenka: Historie neplyne podle vzorce, ale zcela nahodile. Skutečné události se stávají legendami a smyšlené příběhy se propisují do dějin.

Něco pro mě nového: Pozadí vzniku obrazu Vor Medúzy.

Můj názor: Myslím, že Historie světa je Barnesovo mistrovské dílo. Trochu lituji, že nemělo žádný souvislý děj, jen vzájemně propletené povídky. Kromě dějových detailů ale spojuje všechny touha poznat historii, nahlédnout ji z různých stran a snad najít něco, co dokazuje, že nežijeme zbytečně.

Neříkám, že se mi líbily všechny příběhy, například půltá kapitola o lásce mě vyloženě zklamala, myslím, že téma umí Barnes pojmout mnohem lépe. Vlastně mi z ní vůbec nic neutkvělo. Taky poslední povídka o nebi, ve kterém je úplně každý, se mě nijak výrazně nedotkla a nejsem si jistá, co jí chtěl autor sdělit. Myslím, že Barnesovi obecně jdou spíš reálné příběhy než tyhle úkroky do fantastiky.

Ale jinak autor na malém prostoru načrtnul úžasné charaktery, které sice na první pohled působí šablonovitě (panička, která jede hledat Noemovu Archu, arogantní herec, oportunistický profesor...), ale jak se příběh rozvíjí, tak i oni dostávají lidštější tvář.

Kromě toho oceňuji, že autor našel v historii spoustu skutečných příběhů, které propojil tak, aby vynikly jinak snadno přehlédnutelné detaily. Netušila jsem, že před válkou mezi Evropou a Atlantikem plula loď s židovskými uprchlíky a všechny státy je odmítaly přijmout. Soudní případ červotoči versus vesničani nebo únos lodi teroristy zase svědčí o jeho umu fabulace na základě pár historických faktů.

Jak už jsem řekla, kniha se mi líbila moc. Určitě není pro každého, ale ten, kdo má rád Barnesův styl, ve kterém se proplétá esej s příběhy, bude nadšený.

Podobné knihy: Roviny života, Flaubertův papoušek (Julian Barnes), Ostrov (Bianca Bellová)

Hodnocení: 

Zuzana Kultánová - Zpíváš jako bys plakala

Milý čtenářský deníčku,

proč jsem tuhle knihu četla? O čem vlastně byla? Už si skoro nevzpomínám, jen vím, že mě zoufale nebavila.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Když si teď přečtu anotaci, vybaví se mi divná hrdinka, která neví, co se sebou, nikam se nevyvíjí a pálí ji dobré bydlo. Její vztah se starším profesorem mi připadal úplně divný a její posedlost ho pak po několika letech najít vyloženě nelogická.

Myslím, že jsem si knihu vybrala kvůli zmínce v anotaci, že odkrývá i odvrácenou stranu mateřství. Ale vlastně si nepamatuju, že by zmínila cokoliv, co by se mě nějak dotklo. Vybavuju si hlavně to, že žije v anonymní novostavbě a s ostatními bohatými matkami si nerozumí.

Nevím, co bych na knize pochválila, možná i ta jedna hvězdička je trochu moc.

Podobné knihy: Srdce Evropy (Pavla Horáková), Ve skříni (Tereza Semotamová)

Hodnocení: 

Zuzana Brabcová - Rok perel

Milý čtenářský deníčku,

Rok perel jsem měla na seznamu dlouho, zdá se, že se jedná o jednu z kultovních knih soudobé české literatury. Nedávno byla k poslechu na Českém rozhlasu, tak jsem toho hned s radostí využila.

zdroj: vltava.rozhlas.cz

Nejlepší scéna: Utkvěly mi scény, kdy matka hledá dceru, a později naopak dcera matku, v žižkovských barech. Přišlo mi zvláštní, že těch barů není víc a že se vždycky najdou. Zároveň se mi líbilo, jak se o sebe snaží vzájemně postarat, i když jejich vztah má k dokonalosti daleko.

Nejhorší scéna: Vadilo mi, když vypravěčka komentovala děj tak, že jí její vyvolená vlastně týrala, nevážila si jí a vůbec k ní byla hnusná. Z popisovaných scén mi to tak totiž vůbec nepřišlo. Škatulka oběti mi tu prostě vůbec nesedí.

Zajímavost o knize: První česká kniha, která popisuje lesbickou lásku.

Zajímavost o autorovi: Kniha je do určité míry autobiografická, Brabcová sama procházela coming outem v relativně pozdním věku.

Zásadní myšlenka: Potlačovaná sexualita může najednou probublat na povrch a silou sopky zničit dosavadní "spořádaný" život.

Můj názor: Opravdu mě bavila interpretace Jany Štvrtecké, myslím, že kdybych knihu jen četla zdaleka by ve mně nezanechala tak silný dojem.

Nečekala jsem tak syrovou zpověď, vypravěčka byla hodně naštvaná, traumatizovaná. Když se vracela ke šťastný momentům svého lesbického vztahu, vždycky v sobě měla jakousi zoufalost a vlastně i nenávist nejen k partnerce, ale hlavně sama k sobě. Do teď si pamatuju ty drásavé pocity, když se snažila zalíbit, ale pořád si nepřipadala dost dobrá.

Celkově ale dávám jen tři hvězdičky, protože mi příběh zdál hodně jednostranný, místy zdlouhavý a opravdu mi chyběla nějaká katarze, kdy by se hrdinka se svým traumatem nějak vyrovnala. K částečně úspěšnému pokusu dochází v závěru knihy, hrdinka vlastně knihu píše jako formu terapie, ale celkové vyznění už to nezměnilo, prostě mi chyběl odstup. Říkám si, že to pro autorku bylo natolik osobní, že ho v sobě třeba nedokázala najít.

Podobné knihy: Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Skoncovat s Eddym B. (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Martin Amis - Věnováno Ráchel

Milý čtenářský deníčku,

Martin Amis patří mezi stejnou generaci britských autorů jako moji oblíbenci Barnes, Ishiguro a McEwan. Konečně jsem se dostala k tomu si od něj něco přečíst, ale jeho prvotinou jsem šlápla dost vedle.

zdroj: goodreads.com

Můj názor: Deníčku, tentokrát jen opravdu krátce. Knihu jsem začala číst, nebyla dlouhá, ale nedostala jsem se přes prvních padesát stránek. Hlavní hrdina byl totálně nezajímavý, sebestředný a jeho cíl proplout životem s co nejmenší námahou mi vůbec nebyl blízký. Sice jsem si v anotaci přečetla, že láska k Ráchel ho úplně změní, ale aspoň jejich seznámení žádný zvrat nepřineslo, a ani při zběžném listování pozdějšími kapitolami jsem nenarazila na nic, co by mě zaujalo nebo dokonce přesvědčilo román dočíst.

Jsem přesvědčená, že Amisův styl se s věkem měnil, takže zatím ho úplně nezatracuji a někdy určitě vyzkouším něco z jeho pozdější tvorby. Koneckonců raného McEwana taky moc nemusím. Tak snad příště!

Podobné knihy: Než potkala mě (Julian Barnes), Dějiny násilí (Éduard Louis)

Hodnocení: 

Michael Třeštík - Zdi tvé

Milý čtenářský deníčku,

tuhle e-knížku jsem dostala zadarmo a vlastně jsem od ní neměla velká očekávání (i když Michala Třeštíka mám jako spisovatele ráda). A možná i proto mě úplně nadchla!

zdroj: goodreads.com

Citát: 1) „Snad nechceš, aby… Snad nechceš, aby nám sem chodili takovýhle… Nezlob se, taky je mi ho líto, ale mně se z něho dělá zle. Já za to nemůžu, ale prostě se ho štítím! Nebo Roman, jak k tomu přijde, aby se musel dívat…“
„Na mrzáky… Jen to řekni!“ popojela prudce dopředu, až se předními stupačkami zastavila o nohu stolu. „O čem mys­líš, že já už přes rok přemejšlím. Že jsem člověk, kterýho se ostatní štítěj! Bezmocnej a odpornej mrzák!“ trhla obručemi, otočila vozík a odjela do ložnice.

2) A v přízemí v restauraci na vysokých štíhlých nohách pobíhá Yvetka a mezi prsy se jí klinká půldolar s Kennedyho profilem. A černá lesklá látka služebních šatů obepíná boky a stehna. Jak dlouho může člověk vydržet sám…

3) „To bych doved, tlačit její vozejk celej život před sebou! Ale já si nemůžu vlízt do druhýho vozejku a celej život už jenom probrečet. Já mám prostě obě nohy zdravý!“

4) „Ty seš už plno let na svejch nohách… Seš slavnej. Šimon je pojem… Já dělala na svý jméno leda školní práce, a co mám Haničku, nedělala jsem nic. Třetí rok tady jinejm točím džbánečky, žejdlíčky a pohárky, až mi jdou oči šejdrem. I to PONRTOVÁ do nich reju já, protože jí to rovnou pálím pod glazury. A už třetí rok koukám do kruhu a představuju si, jak až Hanička bude ve školce a já si budu moct troufnout udělat něco pořádnýho, jak do toho potom napíšu Sotolářová. A mně se prostě nechce to první pořádný Sotolářová psát na věc, která není moje. Jsem slepice, viď!?"

Nejlepší scéna: Těžko se vybírá, ale jedna z nejzajímavějších pro mě asi byla linka s Albrechtem, protože jsem se asi ještě nikdy nesetkala s takovým popisem alkoholika a jeho neúspěšným bojem se závislostí po ukončeném léčení.

Nejhorší scéna: Nejspíš úvod. Ne že by byl špatný, ale dost dlouho mi trvalo než jsem z autorova propletence vyčetla, kdo jsou hlavní postavy a jaké spolu mají vztahy.

Zajímavost o knize: Vyšla ještě před sametovou revolucí a už tehdy získala řadu cen.

Zajímavost o autorovi: Manžel dokumentaristky Heleny Třeštíkové, architekt a také spisovatel, jeho pozdější knížky jsou především o výtvarném umění a architektuře.

Zásadní myšlenka: Kde se v člověku bere síla žít a pracovat, když se mu život rozpadá pod rukama?

Něco pro mě nového: Vnímání lidí s postižením před skoro 40 lety bylo hodně bezohledné a kruté.

Můj názor: Na začátku jsem moc nevěděla, co od knihy čekat. Zdálo se, že Dana a Hynek si žijí úplně oddělené životy, každý bojuje se svými démony a do toho Soňa, která se snaží všechno zachránit, ale moc se jí to nedaří. Naštěstí byl text čtivý, za chvíli jsem se úplně vžila do všech hlavních postav a netrpělivě jsem otáčela stránky, abych se dozvěděla, kam je osud zavede.

Myslím, že je vidět, že autor má blízko k umění a vzhledem ke svému povolání taky ví, jak to chodilo na stavbách za komunismu. Díky tomu nádherně vystihnul zoufalou nefunkčnost tehdejšího systému a proti ní Hynkovo odhodlání odvést dobrou práci za každou cenu, které si nakonec získá i všechny okolo.

Prostě nemám co vytknout. Po tom, co jsem se začetla, už jsem se nemohla odtrhnout, a i závěr mě docela příjemně překvapil. Výborná, i když docela stará a dlouhá, kniha!

Podobné knihy: Honzlová (Zdena Salivarová), Milostný dopis klínovým písmem (Tomáš Zmeškal), Expedice: Můj milostný příběh (Bea Uusma - kvůli té stejné zarputilosti)

Hodnocení: 

Julian Barnes - Vědomí konce

Milý čtenářský deníčku,

Vědomí konce jsem si koupila v charity shopu v angličtině, ale po Elizabeth Finch jsem věděla, že si ho stejně musím sehnat i v češtině. A rozhodně se to vyplatilo.

zdroj: goodreads.com

Citát: Když je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený, či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky.

Nejlepší scéna: Setkání přátel, během něhož hlavní hrdina seznámí svou přítelkyni s kamarádem, kvůli kterému se s ním nakonec rozejde.

Nejhorší scéna: Dopisování si s notářkou a neustálé doufání, že se dostane k deníku, který ukrývá tajemství přítelovi sebevraždy. Opravdu jsem doufala, že jej nakonec získá. A ono nic.

Zajímavost o knize: Získala Bookerovu cenu v roce 2011 a patří mezi Barnesovi nejčtenější (aspoň podle Goodreads).

Zásadní myšlenka: Co když nakonec zjistíme, že všechno bylo jinak a možná máme na rukou krev?

Můj názor: Barnes ve svojí nejlepší formě opět kombinuje silný příběh a komentáře k životu, které občas přechází stylem až do eseje. Příběh i jeho postavy jsou vystavěny velmi plasticky a kniha má jasné poselství, aniž by sklouzla k nějakým klišé.

Moje největší výtka směřuje vlastně k délce románu, přečetla jsem ho tak rychle, že jsem si ho ani pořádně neužila. Také jsem se příliš soustředila na to, jak se hrdina dostane k deníku a co v něm asi odhalí, takže jsem nedávala tolik pozor na různé autorovy podstrčené komentáře. To je ale moje chyba, nikoliv Barnesova.

Musím říct, že mě úplně dostal konec. Nečekala jsem, že bude tak temný, smutný, že vypravěči připraví takovou životní lekci, navíc v době, kdy už s tím, co se v minulosti stalo, nemůže vůbec nic dělat, jen o tom přemýšlet a přehodnotit svoje minulé názory.

Podobné knihy: Pohlédnout do slunce (Julian Barnes), Soumrak dne (Kazuo Ishiguro), Altruisté (Andrew Ridker)

Hodnocení: 

Klára Wang Tylová - Ostrov duchů

Milý čtenářský deníčku,

pamatuju si, že Ostrov duchů hodně chválila moje sestra, tak jsem od něj měla docela vysoká očekávání. Těm bohužel úplně nedostál.

zdroj: goodreads.com

Nejlepší kapitola: Hodně se mi líbila ta o realitním makléři, který musí řešit pronájem bytu, ve kterém někdo umřel. Kromě samotné povídky oceňuju i její pořadí ve sbírce, protože ideálně propojila předchozí příběhy.

Nejhorší kapitola: Moc mě nebavil hned první příběh o divném, žárlivém klukovi, který přes své ego nevidí ani holku, o které tvrdí, že ji miluje. Prostě krajně nesympatický týpek.

Zajímavost o autorovi: Studovala a také jako dopisovatelka pracovala několik let na Tchaj-wanu.

Zásadní myšlenka: Kde na ně věří, tam duchové existují.

Něco pro mě nového: Celkově téma duchů v tchajwanské společnosti.

Můj názor: Rozhodně nemůžu knize upřít čtivost, atraktivní téma a celkově příjemné zpracování. Zároveň jsem ale postrádala jakýkoliv hlubší rozměr, něco, co by mluvilo přímo ke mně nebo mi ukázalo něco nového, unikátního. Prostě skvělá, krátká oddechovka, nic víc.

Podobné knihy: Černé jazyky (Dita Táborská), Vegetariánka (Han Kang), Losos v kaluži (Markéta Lukášková), Probudím se na Šibuji (Anna Cima)

Hodnocení: 

Edward St. Aubyn - Marně hledám slov

Milý čtenářský deníčku,

St. Aubynovu pentalogii o zlaté mládeži všichni vychvalují, ale mě osobně tématem moc neláká. Zato satirická jednohubka o Bookerově ceně si mě získala hned po přečtení anotace.

zdroj: goodreads.com

Citát: „Kvůli pomstě, samozřejmě. V osvícenější době by porotce vyvlekli na náměstí a nechali zbičovat,“ rozhorlil se Sonny a jeho tělo se na chvilku uvolnilo pod konejšivým vlivem nostalgie. „Rozzuřený dav," pokračoval a teatrálně rozhodil ruce v představě toho výjevu, „by jim utrhal údy, aby je tak potrestal za urážku těch, jimž oni sami nesahají ani po kotníky. Ale v téhle degenerované době si asi budeme muset vystačit s nájemným vrahem. Neznáš někoho takového? Pokoušel jsem se dostat sem jednoho takového chlapíka z Dillí, ale nedali mu vízum. Byrokrati.“

Nejlepší scéna: Nejvíc mě bavila linka poněkud bezvýznamného politika, který k rozhodování o ceně přistupuje jako k velké politické hře a z krátkého projevu v přímém přenosu plánuje vytěžit body, kterému mu pomůžou v příštímu volebnímu vítězství.

Nejhorší scéna: Závěrečný ceremoniál. Čekala jsem buď větší frašku nebo nějaké překvapení, ale v zásadě všechno probíhalo podle mých předpokladů.

Zajímavost o knize: Kniha poukazuje na mnoho skutečných událostí, ke kterým došlo v předešlých ročnících Bookerovy ceny. Já sama bych je nepoznala, proto oceňuji jejich identifikaci v původním českém doslovu.

Zajímavost o autorovi: Jeho kniha Mateřské mléko byla nominována na Bookera v roce 2012, z této zkušenosti čerpá v Marně hledám slov.

Zásadní myšlenka: Kvalita díla nebo politika? A jak se vlastně pozná kvalitní román?

Můj názor: Z první kapitoly (o politikovi, který předsedá porotě) jsem byla nadšená. Pak následovalo zmatení a snaha zapamatovat si a správně propojit všechny protagonisty. Překvapivě se mi to docela povedlo. Pak už jsem si jen užívala nemožné situace, ke kterým postupně docházelo.

Autorova kritika literárního provozu mi přišla hodně trefná a vlastně docela zajímavá, protože odhaluje skryté stránky snad nejprestižnější literární ceny. Někdy je za hranou (příliš mnoho sexuálních partnerů), občas trochu nudí (kdo bude hlasovat pro koho), ale obecně mě většinou opravdu bavila a můžu doporučit každému, kdo rád sleduje různé literární ceny.

Podobné knihy: Šváb (Ian McEwan), Mount Kodaň (Kaspar Colling Nielsen)

Hodnocení: 

Muriel Sparková - Nejlepší léta slečny Jean Brodieové

Milý čtenářský deníčku,

Muriel Sparková patří mezi nejvýznamnější britské autorky druhé poloviny 20. století, přesto jsem o ní zatím skoro neslyšela. Rozhodla jsem se proto, že si přečtu její asi nejvýznamnější román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. Mezi moje osobní favority ji bohužel nevynesl.

zdroj: goodreads.com

Citát: Jelikož začínala hodina zeměpisu, visela přes tabuli rozvinutá velká mapa. Slečna Brodieová se s ukazovátkem v ruce otočila a chtěla jim předvést, kde leží Aljaška, pak se ale znovu obrátila ke třídě a řekla: „Nejdřív umění a náboženství, pak filozofie, nakonec věda. To je pořadí velkých životních témat, to je pořadí jejich důležitosti."

Nejlepší scéna: Bavily mě scény, kdy slečna Brodieová mluvila o Itálii a svém obdivu k Mussolinimu. Přišlo mi to jako zajímavý kontrast k její nechuti podřídit se autoritě ředitelky a učit podle stanoveného plánu.

Nejhorší scéna: Opečovávání pana Lowthera. Její vztah k němu byl zvláštní, dlouhý, a nakonec vlastně nikam nevedl. 

Zajímavost o knize: Kritici ji zařadili hned do několika seznamů nejvýznamnějších knih a byl podle ní natočen film, za hlavní roli v něm získala Maggie Smith Oscara.

Zajímavost o autorovi: Dívčí škola a jedna z jejích učitelek posloužily jako předlohy pro knihu a autorka sama sdílí určité charakteristiky se Sandrou.

Zásadní myšlenka: Jak se stát crème de la crème?

Můj názor: Na knize je vidět, že vznikla v roce 1961 a popisuje dobu ještě starší. Nedokázala jsem ve slečně Brodiové ani jejích svěřenkyních najít cokoliv, co by mohlo nějak mluvit k současnosti. Jejich lásky, vzájemné závazky, předstírání a pátrání po tom, co tedy předstírané není... Samozřejmě, lidé se tak chovají stále, ale díky technologiím a celkové změně společnosti už jsou projevy tohoto chování úplně jiné.

Všude knihu vyzdvihují kvůli dokonalému vykreslení charakterů a jejich lidských chyb. Možná, že tehdy to bylo něco nového, jedinečného, ale v dnešní době už je to snad standard. Můžu si říkat, že tady je to udělané jen náznaky, spíš na základě chování, autorka se nesnaží dostat hrdinům do hlavy, ale já osobně v tom prostě nevidím, aspoň v dnešní době, nic ojedinělého.

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, docela bych se někdy podívala i na film, ale nemyslím, že budu od Muriel Spark číst něco dalšího. Obávám se, že pro mě její umění uvízlo v minulém století.

Podobné knihy: Prach, který se snáší ze snů (Louis De Bernières), Pokání (Ian McEwan)

Hodnocení: 

J. R. R. Tolkien - Hobit

Milý čtenářský deníčku,

po táboře přichází zásadní období pátrání po tématu na další rok. Já už mám jasno, chci, abychom hráli na Hobita. Takže jsem si ho musela nejdřív přečíst.

zdroj: goodreads.com

Citát: Zloději! Hoří! Vražda! Něco takového se mu od jeho příchodu do Hory ještě nestalo! Jeho zuřivost se vymyká popisu – tak zuřívají jenom boháči, kteří mají víc, než mohou využít, když najednou přijdou o něco, co měli dlouho v majetku, ale nikdy jim to k ničemu nebylo. ani to nepotřebovali.

Nejlepší scéna: Asi nejvíc mě bavilo zajetí pavouky, přišlo mi, že tahle epizoda měla spád, a navíc se v ní Bilbo ukázal jako skutečný hrdina. Taky prostředí bylo velmi sugestivně vylíčené.

Nejhorší scéna: Zabití draka. Myslím, že tím měla kniha skutečně vyvrcholit, ale ono se to stalo tak skoro mimochodem, bez nějakého většího úsilí, spíš s velkým štěstím.

Zajímavost o knize: Tolkien ji vlastně nikdy nechtěl vydat, byla složená z příběhů, které vyprávěl svým dětem na dobrou noc. Pán Prstenů vznikl až později a všechno ostatní bylo vydáno až posmrtně.

Zásadní myšlenka: I zpohodlnělému hobitovi může v žilách kolovat dobrodružná krev, a tak nezbývá než reagovat na její volání.

Můj názor: Pána prstenů jsem četla někdy ve čtvrté třídě a nic si z něj nepamatuju, takže větším symbolem jeho světa jsou pro mě Jacksonovy filmy. Byla jsem zvědavá, jak vlastně působí originální text a jestli si opravdu zaslouží tolik obdivu. A můj závěr je, že spíš ne. Omlouvám se.

Příběh mi přišel až příliš rozvláčný, hrozně dlouho trvalo, než se někam posunul a Pytlíkovo neustálé remcání mě postupně nudilo víc a víc. Asi nejvíc mě pak naštvala scéna s drakem, myslím, že si Šmak zasloužil epičtější vylíčení své smrti a osobně mám pocit. že film mu složil mnohem větší hold než originální dílo. Ale možná je jen moje fantazie příliš omezená a nedokázala jsem si tolik užít popisný text. Bitva pěti armád sice trochu napravila mizerný dojem ze zabití draka, ale vytáhnout knihu pro mě na víc než 3 hvězdičky nedokázala.

Na závěr ale samozřejmě uznávám, že jde o úžasný příběh, těším se, až ho budu číst s dětma, a doufám, že poslouží i jako skvělá předloha pro celotáborovku. Možná mě tolik nebavil příběh, ale svět, který Tolkien vytvořil, mi stále připadá okouzlující.

Podobné knihy: Pán prstenů (J. R. R. Tolkien), Jeho temná hmota (Philip Pullman)

Hodnocení: 

Sára Zeithammerová - Stehy

Milý čtenářský deníčku,

Stehy patří mezi poslední e-knihy, které jsem si v poslední době koupila, protože se mi nechtělo čekat až všemi vychvalovaný román bude k mání v knihovně. Vyplatilo se.

zdroj: goodreads.com

Citát: A pomaličku se dostáváme do toho věku, kdy jsme pořád mladé, ale už ne tolik, abysme zaujaly kohokoliv, na koho si ukážeme. Ještě pár let a začne být znepokojena naše matka, naše sestra, naše babička, naše teta, naše gynekoložka a stanou se z nás ty třicátnice, které jezdí na seznamovací zájezdy a přijímají nabídky na rande naslepo od matčiných kolegyň z práce, protože věříme, že Libor, který se nedávno rozvedl, a který je hrozný sympaťák a je mu jenom čtyřicet dva a z toho horskýho kola je pořád v dobrý formě, bude dobrý kompromis. Ale tam ještě nejsem a nikdy nebudu.“

Nejlepší scéna: Bavilo mě, když do obchodu přišel i manžel a obě ženy se rozhodly, že mu neprozradí, že tu je jeho milenka.

Nejhorší scéna: Jedné z hlavních hrdinek v dětství umřeli rodiče. Po několika měsících od přečtení už ani nevím které. Přišlo mi, že vyprávět jejich podrobnou historii je vlastně trochu nadbytečné.

Zajímavost o autorovi: Kromě knih píše hlavně scénáře. Je podepsaná pod seriálem Pět let, který jsem před nějakým rokem úplně zhltla.

Zásadní myšlenka: Víš, že vím? Ale zachováme tvář...

Můj názor: V první řadě mě samozřejmě zaujalo prostředí románu, který se odehrává v módním butiku, který vybudovala jedna z hlavních hrdinek. Hned vzápětí mě zaujal příběh, ve kterém se setkává milenka s manželkou a čtenář jen pomalu odhaluje, jak se do těchto rolí dostaly a hlavně, jak v nich budou pokračovat.

Jak už jsem zmínila, oželela bych vyprávění o dětství, postavy mi přišly i tak celkem zaměnitelné, kromě věku je od sebe neodlišovalo téměř nic, nepodařilo se mi v nich zahlédnout nějaký zásadní odlišný povahový rys. Ale tak možná proto si je Hynek obě vybral.

Jinak mě ale kniha v žádném ohledu nezklamala. Četla se moc dobře, možná byl její jazyk až příliš jednoduchý, trochu úsečný, ale celkově určitě nerušil. Příběh mě bavil a myslím, že i konec se vlastně povedl. Takže budu bedlivě sledovat, co dalšího autorka napíše, ať už to bude kniha, seriál nebo film.

Podobné knihy: Věci, na které nastal čas (Petra Soukupová), Co ti je do toho (Hana Lundiaková), Než potkala mě (Julian Barnes)

Hodnocení: 

Jan H. Vitvar - Umění, kterému nikdo nerozumí

Milý čtenářský deníčku,

mám zase zpoždění asi deset knížek, takže příštích pár příspěvků bude opravdu jen telegraficky.

zdroj: goodreads.com

Citát: Guerillové dívky v roce 1989 spočítaly, že v newyorském Metropolitním muzeu je v sekci moderního umění zastoupeno pouhých 5 procent děl, která vytvořily ženy. Zbytek byl pořízen od jejich mužských kolegů. Co ale bylo ještě víc alarmující: celých 85 procent aktů vystavených v muzeu jsou akty žen. Narušit do té doby dominantní umělecký kánon se členky sdružení pokusily plakátem s nápisem: „Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ Úspěšně. Plakát se stal jednou z uměleckých ikon 20. století a dnes už si dává jakákoli umělecká instituce (pochopitelně míněno v civilizovaném, liberárně-demokratickém světě) dobrý pozor, aby v jejích sbírkách a prezentacích nedocházelo k podobně fatálnímu nepoměru.

Nejlepší kapitola: Vyřazeni z kánonu aneb To není české. Vůbec mě do této chvíle nenapadlo, že bychom vyřazovali německé (a romské a další) umělce z českého umění, i když žili v Čechách. V literatuře to myslím neděláme (tolik?), přitom tam je jazyk umělce (a jeho díla) mnohem důležitější.

Nejhorší kapitola: Asi ta úvodní o tom, že někdo uklidil nějaké umění. Mám pocit, že většinu historek už jsem znala a nevidím v nich tedy nic nového, poučného.

Zásadní myšlenka: Umění má mnoho podob a pokud neznáme kontext, můžou se některé jevit jako veskrze podivné.

Něco pro mě nového: Kromě o výše zmíněných umělcích ne-Češích jsem se hodně dozvěděla o českém aktivistickém umění a jeho kontextu.

Můj názor: Hrozně mě mrzí, jak se kniha tváří navenek. "Historky z podsvětí" zní strašně lacině a nákupní taška na obálce je už tak známá, že mě osobně nezaujme. Měla jsem kvůli těmhle vnějším atributům od knihy mnohem nižší očekávání a asi bych si jí ani nekoupila, kdybych autora neznala a navíc neslyšela podcast Megafon, kam přišel jako host.

Nejzajímavější pro mě bylo, když se autor věnoval českému nebo celkově umění Východního bloku, protože už jsem četla spoustu zahraničních knih o moderním umění, ale to české mi pořád zůstávalo do značné míry skryto. Zároveň právě v českém kontextu upozorňuje na spoustu detailů, díky kterým se najednou všechno začne skládat v kompaktní obrázek. Celkově doporučuju!

Podobné knihy: Na co se to vlastně díváme? (Will Gompertz), Sedm dní ve světě umění (Sarah Thorntonová)

Hodnocení: